ECLI:CZ:US:2006:3.US.393.06
sp. zn. III. ÚS 393/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti EGE, spol. s r. o., IČ: 15771695, se sídlem Novohradská 397/34, 370 08 České Budějovice, právně zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem AK se sídlem Žižkova tř. 1, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 3. 2006 č. j. 21 Cdo 1101/2005-130, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 15. 5. 2006, doplněnou podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 16. 5. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 3. 2006 č. j. 21 Cdo 1101/2005-130, a to pro porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce Ing. M. K. se žalobou domáhal toho, aby mu žalovaná společnost EGE, spol. s r. o. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka"), zaplatila 99 000,- Kč s 8% úrokem od 30. 6. 2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že byl jmenován s účinností od 1. 2. 2001 do funkce "vedoucí provozu SOJ OKO" a že v souvislosti s tím byly v "manažerské smlouvě" ze dne 31. 1. 2001 a v "příloze č. 1 k roční manažerské smlouvě" z téhož dne "sjednány ukazatele pro přiznání roční odměny za rok 2001". Celá roční odměna by podle stanovených kritérií činila částku 113 000,- Kč; protože však pracovní poměr mezi účastníky skončil dne 31. 10. 2001, vznikl žalobci nárok na zaplacení poměrné části roční odměny za 9 měsíců, tj. na částku 99 000,- Kč. Žalovaná však svůj závazek splnit odmítla. Rozsudkem ze dne 5. 6. 2003 č. j. 23 C 151/2002-50 Okresní soud v Českých Budějovicích žalované uložil, aby zaplatila žalobci 85 168,50 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 2002 do zaplacení a 3 960,- Kč na náhradě nákladů řízení; žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 2,5 % z částky 85 168,50 Kč od 1. 7. 2002 do zaplacení a o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8 % z částky 85 168,50 Kč od 30. 6. 2002 do 1. 7. 2002 zamítl a řízení o zaplacení 13 831,50 Kč s 8% úrokem z prodlení od 30. 6. 2002 do zaplacení zastavil. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27. 11. 2003 č. j. 8 Co 1997/2003-71 rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně, který ve výrocích o zamítnutí části příslušenství a o částečném zastavení řízení "zůstal nedotčen", se mění tak, že žaloba o zaplacení 85 168,50 Kč s příslušenstvím se zamítá, a vyslovil, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 12. 8. 2004 č. j. 21 Cdo 655/2004-95 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích poté rozsudkem ze dne 18. 1. 2005 č. j. 8 Co 1993/2004-106 rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně, který ve výrocích o zamítnutí části příslušenství a o částečném zastavení řízení "zůstal odvoláním nedotčen", se ve výrocích o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 85 168,50 Kč s příslušenstvím a o nákladech řízení účastníků potvrzuje; současně krajský soud uložil žalované, aby uhradila žalobci náklady řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 7. 3. 2006 č. j. 21 Cdo 1101/2005-130 podle ust. §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že v předmětné věci může být přípustnost dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé však podle dovolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, dovolání tedy proti němu není přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že v předmětné věci rozhodoval Nejvyšší soud ČR v dovolacím řízení dvakrát, a to poprvé na základě dovolání podaného žalobcem, když před tím odvolací soud změnil prvoinstanční rozsudek v jeho neprospěch (zamítl žalobu). Tím byla sice na straně žalobce založena přímá přípustnost dovolání dle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., na druhé straně dle přesvědčení stěžovatelky však v jeho dovolání ze dne 26. 1. 2004 nebyl specifikován žádný dovolací důvod, ač jde o esenciální náležitost dovolání ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka je toho názoru, že dovolací soud měl sám z vlastní iniciativy zjistit nedostatky v konkretizaci dovolacího důvodu a dovolání žalobce odmítnout. Pokud ovšem dovolací soud provedl specifikaci dovolacího důvodu ve svém rozhodnutí, zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, porušil právo stěžovatelky na rovný přístup k soudům a porušil rovněž zákaz libovůle v rozhodování soudů.
Stěžovatelka uvádí, že tehdy neměla možnost obrátit se na Ústavní soud s návrhem na posouzení ústavnosti předchozího zrušujícího rozhodnutí dovolacího soudu, a proto na porušení principů spravedlivého procesu dovolací soud upozornila alespoň v následném dovolání. Na rozdíl od původního nepřiměřeně benevolentního procesního postupu při zkoumání dovolacích důvodů žalobce však tentokrát stejný senát dovolacího soudu, uvádí stěžovatelka, zvolil velmi přísná kritéria pro posouzení podmínek samotné přípustnosti dovolání stěžovatelky. Argumentace dovolacího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání ze dne 22. 4. 2005 podle stěžovatelky ulpívá pouze na formálních závěrech, opřených jen o citaci právních vět. Odůvodnění závěru o nepřípustnosti je podle stěžovatelky nesrozumitelné, věcně nesprávné a do značné míry i vnitřně kontradiktorní. Stěžovatelka namítá, že dovolací soud příliš jednostranně hodnotí ve věci sporné otázky pouze z pohledu toho, zda jde o správné či nesprávné skutkové zjištění, aniž by jakkoli vzal v úvahu, že v řadě případů je hodnocení důkazů, a tedy i konkrétní skutkové zjištění, plně závislé na výchozím právním názoru. Stěžovatelka dovolacímu soudu vytýká, že tento pouze klasifikuje povahu podmínek přípustnosti a dovolacích důvodů převážně jen tak, aby bylo možno dovolání odmítnout, a v takovém postupu spatřuje stěžovatelka projev rozhodovací libovůle. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti rozebírá skutkovou stránku a právní posouzení předmětné věci.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě je namístě poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, pokud přezkoumává rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zatímco totiž primárním úkolem Nejvyššího soudu ČR je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, povinností Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud respektuje jím samým opakovaně vyslovené stanovisko, že pokud Nejvyšší soud ČR takové dovolání jako nepřípustné odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj., zda bylo dodrženo právo účastníka (odvolatele), aby byl jeho návrh stanoveným způsobem projednán. Řečeno jinými slovy, Ústavní soud se zabývá pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), nezkoumá však hmotné subjektivní právo samo (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93, sp. zn. III. ÚS 280/03). Ústavní soud zásadně nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o skutečnost, která svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, přičemž posouzení "odchylnosti či novosti" v rozhodování soudů přísluší Nejvyššímu soudu ČR, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Nepřipuštění dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod účastníka řízení - dovolatele. Ústavní soud tedy nevidí žádný důvod, pro který by bylo možno z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybnit závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podaného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (k tomuto srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 19, str. 345, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 104/96, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 6, č. 84, str. 107, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 379/01 ze dne 12. 11. 2001).
V předmětné věci Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 7. 3. 2006 č. j. 21 Cdo 1101/2005-130 - aniž se mohl věcí zabývat - odmítl dovolání stěžovatelky podané z důvodu uvedeného v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam, a dovolání tedy proti němu není přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V odůvodnění svého usnesení Nejvyšší soud ČR správně zdůraznil, že přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není založena již tím, že odvolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud poukázal na to, že žalovaná sice v dovolání uvádí, že "rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. řeší právní otázku zjevně v rozporu s hmotným právem", z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními [zejména se skutkovým závěrem, že předpokladem pro vznik nároku na roční odměnu (případně její poměrnou část) "je v tomto konkrétním případě trvání pracovního poměru po celé období vykonávání manažerské funkce žalobce od doby uzavření (manažerské) smlouvy do konce roku"], z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou všech jejích námitek, uvedl dovolací soud, je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejího názoru pro posouzení věci významné. Protože výtky dovolatelky podle dovolacího soudu nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání napadeného usnesení z pohledu shora vymezených kritérií ústavněprávního přezkumu vyslovuje Ústavní soud přesvědčení, že Nejvyšší soud ČR výše uvedeným požadavkům dostál. Ústavní soud je toho názoru, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je řádně a přesvědčivým způsobem odůvodněno a odpovídá požadavkům kladeným na ně v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu