ECLI:CZ:US:2006:3.US.398.06
sp. zn. III. ÚS 398/06
Usnesení
III. ÚS 398/06
Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2006, sp. zn. 5 To 20/2006, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. září 2005, sp. zn. 35 T 15/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných usnesení obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o zrušení peněžité záruky ve výši 7 000 000,- Kč. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími oba soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel je trestně stíhán pro závažnou hospodářskou trestnou činnost se škodou řádově stovek miliónů korun českých. Z tohoto důvodu byl stěžovatel nejprve stíhán vazebně od roku 1999 a v roce 2001 pak byla vazba nahrazena přijetím peněžité záruky ve výši 7 000 000,- Kč. Ke dni podání ústavní stížnosti věc doposud nebyla pravomocně ukončena a stěžovatel upozorňuje, že v dohledné době ani ukončena nebude. Stěžovatel v rozsáhlé ústavní stížnosti snáší množství argumentů, které lze stručně rozdělit do dvou hlavních skupin. Za prvé stěžovatel upozorňuje, že veškerá rozhodnutí soudu o prodloužení vazby do roku 2001 (kdy byla vazba nahrazena peněžitou zárukou) byla učiněna bez předchozího slyšení stěžovatele. Tím došlo k rozporu jak s předchozí judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tak s (pozdější) judikaturou Ústavního soudu. Protože tak byla stěžovatelova vazba počínaje nejpozději prvním prodloužením nezákonná, nemohla být ani ústavně konformně nahrazena složením peněžité záruky. Za druhé stěžovatel upozorňuje, že dlouhodobou nemožností disponovat částkou odpovídající složené peněžité záruce je razantně redukován jeho možný výdělek z podnikání v řádu přinejmenším miliónů korun českých, čímž je porušeno jeho základní právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel upozorňuje na související rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v této věci (byť týkající se jiných osob), z nichž jednoznačně vyplývají průtahy v jeho věci. Nelze proto akceptovat dlouhodobé omezení v přístupu k tak značné částce, jakou představuje složená peněžitá záruka.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Při posuzování ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel ze své ustálené judikatury, podle které je ve smyslu čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy soudem nadřízeným soudům obecným a nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stádia, ve kterém se nachází, a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody, resp. důvody jiných omezujících opatření. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat.
V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal. Ústavní soud má za to, že oba soudy své rozhodovací důvody v odůvodněních napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedly a konkretizovaly a je z nich rovněž patrno, že všechny argumenty stěžovatele řádně zvažovaly. Pokud jde o závěr o trvání vazebního důvodu, je nutno konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů nepostrádá odkaz na zcela konkrétní okolnosti. Uvedenému závěru proto nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ze stěžovatelem citované judikatury Ústavního soudu (nález I. ÚS 573/02, Sb.n.u.ÚS, sv. 32, str. 397 a konst. judikatura) v žádném případě nevyplývá, že bylo-li o prodloužení vazby rozhodnuto v rozporu s (pozdější) judikaturou Ústavního soudu, a byla-li mezitím vazba nahrazena složením peněžité záruky, je v důsledku předchozího pochybení orgánů veřejné moci bez dalšího nutné považovat za protiústavní rozhodnutí o složení peněžité záruky, které nahradilo vazbu, event. snad dokonce rozhodnutí zamítající návrh stěžovatele na zrušení této záruky. Stěžovatel touto ústavní stížností nenapadá samotná protiústavní usnesení obecných soudů o prodloužení vazby (narozdíl např. od věci řešené nálezem I. ÚS 210/05: zatím přístupné jen na www.judikatura.cz), nýbrž toliko usnesení obecného soudu zamítající stěžovatelovu žádost o zrušení peněžité záruky, přičemž možná protiústavnost dřívějšího postupu obecných soudů se nemohla dotknout ústavnosti postupu rozhodování obecných soudů o peněžité záruce.
Stejně tak ani eventuální průtahy v řízení (jejichž existenci, jak s ohledem na zde podané odůvodnění, tak s ohledem na vázanost Ústavního soudu petitem ústavní stížnosti, nebylo třeba v řízení o této ústavní stížnosti řešit) nemohou bez dalšího znamenat povinnost orgánů činných v trestním řízení zrušit peněžitou záruku. Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli v tom, že takováto povinnost orgánů činných v trestním řízení by mohla nastat v případě, že by zájem státu na realizaci účelu trestního řízení, jak se projevuje též v institutu peněžité záruky, zjevně nepřiměřeně (zejména s ohledem na délku průtahů a výši peněžité záruky) zasáhl do vlastnického práva stěžovatele. Tak tomu ovšem v tomto případě zjevně zatím není, když peněžitá záruka k okamžiku podání ústavní stížnosti trvala méně než pět let, a takovéto omezení práv stěžovatele není možno považovat za zjevně nepřiměřené, s ohledem na právní i skutkovou komplexnost stěžovatelovy trestní věci. Ústavní soud ovšem znovu opakuje, že tímto názorem se nijak nevyjadřuje k existenci možných průtahů v této věci, což je otázka jiná, a sama o sobě zrušení peněžité záruky nezakládající. Jinými slovy, z ústavního hlediska je stěžovatel povinen akceptovat existenci peněžité záruky i při existenci určitých průtahů v jeho trestní věci, pokud ty ovšem již zjevně nepřiměřeně nezasahují do vlastnického práva stěžovatele, a pokud se tedy zájem státu na realizaci účelu trestního řízení, jak se projevuje v trvající peněžité záruce, nestane zjevně nepřiměřeným ve vztahu k stěžovatelově právu vlastnit majetek a tímto majetkem disponovat.
Ústavní soud tedy konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů, jež byla napadena ústavní stížností, nevybočují z mezí ústavnosti. Věc byla soudy řádně projednána a stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy možnost využít všech procesních prostředků k ochraně svých práv. V bližších detailech proto Ústavní soud na obě napadená rozhodnutí odkazuje.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo porušeno žádné stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2006