ECLI:CZ:US:2006:3.US.418.06.1
sp. zn. III. ÚS 418/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2005, č. j. 11 To 63/2005-1349 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12.1.2005, č. j. 48 T 12/2004-1123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), podle kterých je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon, a že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v jeho věci rozhodl vyloučený orgán (přísedící senátu soudu prvního stupně) a že není správná právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2, písm. a/, odst. 4 písm. c/ tr. zákona, neboť znaky "organizované skupiny působící ve více státech" nebyly podle jeho názoru "prokázány".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a/, odst. 4 písm. c/ tr. zákona a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e/ tr. zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let. Rovněž napadeným usnesením vrchní soud stěžovatelovo odvolání podle §256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud (stížností již nenapadeným) usnesením ze dne 28.2.2006, sp. zn. 6 Tdo 1514/2005, tak, že je podle §265i odst. 1 písm. e/ tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy České republiky); k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smysl §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl takto (obligatorně) účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, III. ÚS 344/06 a další).
Uvedené posiluje okolnost, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětuje námitky dříve vtělené do dovolání, k nimž se dovolací soud také věcně vyjádřil (dovodiv, že identifikují dovolání "zjevně neopodstatněné"); pak je i samozřejmé, že rozsah ústavní stížnosti musí vymezit (aby se jí v tomto smyslu mohl Ústavní soud zabývat) tak, aby zahrnovala (v tzv. petitu) též návrh, aby Ústavní soud také toto rozhodnutí zrušil. Nelze je totiž ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu současně proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost k stěžovatelem požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Stěžovatelovo dovolání bylo dovolacím soudem posouzeno jako podané ze způsobilého důvodu (podle §265b odst. 1 písm. b/ a g/ tr. řádu), mělo proto nutně postavení posledního procesního prostředku nápravy (a podání takového dovolání je proto z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti nepominutelné).
Tomu pak v dané věci odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, pročež je nutné ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítne (§43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud zvolené hodnocení ústavní stížnosti pokládá za nevyhnutelné, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i účastenství (orgánů, jež je vydaly). Posuzováno z obsahového hlediska je zjevné, že stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu vskutku nikterak neoponuje; opětovným předložením námitek, jež adresoval dovolacímu soudu, aniž by jeho závěry podrobil jakékoli kritice, dává stěžovatel srozumitelně najevo, že shodné námitky - proti soudu prvního a druhého stupně - předkládá Ústavnímu soudu znovu, k novému, na dovolacím rozhodnutí nezávislému, posouzení. Ústavní soud k němu přihlédnout nemohl, neboť, jak bylo řečeno, se závěry dovolacího soudu (ve vztahu k stížností otevřeným otázkám) stěžovatel nepolemizuje.
Je přiléhavé dodat, že ústavní stížnost spoluodsouzeného L. B., směřující rovněž jen proti témuž usnesení odvolacího soudu, byla z obdobných důvodů odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 393/06.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2006
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj