ECLI:CZ:US:2006:3.US.420.06
sp. zn. III. ÚS 420/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. H., právně zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem AK se sídlem Osadní 311/12, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004 č. j. 58 Co 412/2004-63, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 5. 2006, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004 č. j. 58 Co 412/2004-63, a to pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 11 odst. 1, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004 č. j. 58 Co 412/2004-63 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 6. 2004 č. j. 24 C 162/2003-43, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu žalobkyně G. H. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") o uložení povinnosti žalované GE Capital Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4 (po změně zapsané obchodní firmy v obchodním rejstříku, ke které došlo v průběhu dovolacího řízení - GE Money Auto a. s.) zaplatit žalobkyni částku 164 796,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 21. 4. 2003 do zaplacení, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalovanou uzavřela dne 29. 7. 2002 leasingovou smlouvu, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné obchodní podmínky finančního leasingu GE Capital Leasing, a. s. (dále jen "Všeobecné podmínky"). Předmětem leasingu byl finanční pronájem motorového vozidla značky Renault Laguna za kupní cenu 280 000,- Kč, které si žalobkyně vybrala v autobazaru TOCAR s. r. o., se sídlem v Praze 4. Žalobkyně jako leasingový nájemce převzala vozidlo předávacím protokolem ze dne 29. 7. 2002. Z leasingové smlouvy vyplývá, že před podpisem smlouvy si žalobkyně vozidlo sama vybrala a potvrdila, že toto je v dobrém technickém stavu, způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, a že neshledala jiné vady a poškození, než které jsou uvedeny v předávacím protokolu. Žalovaná podpisem smlouvy postoupila žalobkyni právo uplatňovat na vlastní náklady práva z odpovědnosti za vady předmětu leasingu, kromě práva odstoupit od kupní smlouvy. Po převzetí vozidla žalobkyně zjistila na předmětu leasingu řadu skrytých vad. Právo z odpovědnosti za vady, jež jí bylo postoupeno žalovanou, uplatnila u autobazaru 30. 9. 2002, ten však odmítl reklamaci vyřídit. Protože právo odstoupit od kupní smlouvy nebylo žalovanou na žalobkyni převedeno, požádala žalobkyně, aby tak učinila žalovaná, která však takovýto krok odmítla. Žalobkyně z důvodu nepoužitelnosti vozidla přestala od února 2003 platit leasingové splátky, žalovaná tudíž leasingovou smlouvu předčasně ukončila. Žalobkyně se proto domáhá proti žalované náhrady škody podle ust. §373 obchodního zákoníku, sestávající ze složené zálohy na splátky (akontace) ve výši 100 800,- Kč a z prvních šesti splátek po 10 666,- Kč. Porušení právní povinnosti žalovanou spatřovala žalobkyně v tom, že žalovaná, přestože o to byla požádána, neodstoupila od kupní smlouvy a neposkytla žalobkyni součinnost k vrácení vozidla autobazaru, jakož i v porušení čl. 11 odst. 3 Listiny.
Soud prvního stupně dovodil, že leasingová smlouva je platně uzavřenou smlouvou dle ust. §262 odst. 1 obchodního zákoníku, a že pokud žalovaná touto smlouvou postoupila na žalobkyni práva z odpovědnosti za vady kromě práva odstoupit od kupní smlouvy, provedla tím volbu, která jí náleží. Soud dospěl k závěru, že takovéto ujednání není v rozporu se zákonem, ani zákon neobchází a žalované zásadně povinnost odstoupit od kupní smlouvy uložit nelze, a že takovou povinnost nelze obecně dovodit ani z čl. 11 odst. 3 Listiny. Obvodní soud uzavřel, že pokud nebylo v řízení prokázáno porušení povinnosti žalované ze závazkového vztahu, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, které by mělo za následek vznik škody a bylo v příčinné souvislosti se vznikem této škody, odpovědnost žalované za vzniklou škodu není dána.
Odvolací soud se ve svém rozsudku ze dne 6. 10. 2004 č. j. 58 Co 412/2004-63 plně ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, jakož i s právními závěry učiněnými obvodním soudem. Zdůraznil, že předpokladem odpovědnosti za škodu je porušení povinnosti ze závazkového vztahu, a že žalovaná všechny povinnosti založené leasingovou smlouvou ve znění Všeobecných podmínek, vyplývajících pro ni ze vztahu k žalobkyni, splnila. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně, že při pozdějším zjištění vad na vozidle bylo povinností žalované od uzavřené kupní smlouvy odstoupit, a že, pokud se tak nestalo, žalovaná zneužila vlastnických práv dle Listiny, a tím založila předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že žalobkyně byla seznámena se všemi smluvními podmínkami, a že její snaha o konstrukci předpokladu vzniku odpovědnosti žalované za škodu za pomoci Listiny za situace, kdy se jí od žalované, na základě jí svobodně přijatých smluvních podmínek, dostalo finančního plnění na úhradu kupní ceny ojetého automobilu, které si sama v autobazaru vybrala, je nepřípadná. Odvolací soud uzavřel, že je nepřípustné dovolávat se ochrany svých zájmů za pomoci příslušných ustanovení Listiny v případě, kdy rámec závazku je dán obsahem dvoustranného právního úkonu v podobě právně kvalifikované inominátní smlouvy, uzavřené svobodně dvěma smluvními stranami, majícími plnou způsobilost k právním úkonům.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 4. 2006 č. j. 32 Odo 111/2005-77 podle ust. §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že nebylo zjištěno, že by rozhodnutí soudu bylo v rozporu s hmotným právem, nebo že by zde byly jiné okolnosti, které by svědčily pro závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud s odkazem na obsah spisu konstatoval, že předmětem leasingu bylo ojeté vozidlo, a že vady, pro které žalobkyně požadovala po žalované, aby od smlouvy odstoupila, nebyly vadami skrytými. Žalobkyně proto nutně musela být srozuměna s rizikem, vyplývajícím z užívání staré, tj. logicky opotřebené věci. Na druhé straně jí byla dána možnost domáhat se např. slevy či opravy zjištěných vad (srov. §436 a §437 obch. zák.), neboť jí bylo postoupeno, vyjma zásadního nároku na odstoupení od smlouvy, právo uplatnit všechny zbylé nároky z vadného plnění vůči autobazaru. Pakliže by takovýto řádně uplatněný nárok byl autobazarem odmítnut, bylo podle dovolacího soudu na místě nejen domáhat se jeho splnění soudní cestou, ale zejména bylo možné postupovat podle ust. §439 odst. 4 obch. zák. a nechat si vady odstranit. Pokud žalobkyně uvedeným způsobem nepostupovala, nelze spravedlivě po leasingovém pronajímateli požadovat, aby nastalou situaci řešil odstoupením od smlouvy. K namítanému rozporu jednání žalované s Listinou Nejvyšší soud ČR konstatoval, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou není v rozporu se zákonem a poukázal dále na práva a povinnosti leasingového nájemce vymezené v leasingové smlouvě, z nichž zneužití vlastnického práva žalovanou na úkor žalobkyně dovodit nelze, neboť to byla právě žalobkyně, které se ve formě poskytnutí finančních prostředků na úhradu ceny dohodnutého předmětu leasingu dostalo od žalované splnění závazku z uzavřené smlouvy. Za této situace nelze podle dovolacího soudu vykládat Listinu k tíži žalované, neboť je to právě žalobkyně, která smlouvu při vědomí jejího obsahu, který je zcela určitý a srozumitelný (srov. §37 obč. zák.) podepsala, tedy vzala na vědomí, že jsou na ni práva, vyplývající z případného vadného plnění předmětu leasingu, převedena v omezeném rozsahu.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že stěžejním bodem jejího sporu se žalovanou a podstatou ústavní stížnosti je posouzení, zda je právně (ústavně) konformní takové chování vlastníka věci a leasingového pronajímatele, který přenesl riziko vad věci na třetí osobu (zde na stěžovatelku jako leasingového nájemce) tak, že sám není těmito vadami omezen a tyto jej netíží, a který odmítne vykonat své právo odstoupit od kupní smlouvy (či poskytnout k tomu součinnost) a umožnit této třetí osobě dosáhnout nápravy těchto vad plněním z titulu odpovědnosti prodávajícího za vady věci cestou odstoupení od kupní smlouvy, byť jsou dány předpoklady k odstoupení od kupní smlouvy pro vyskytnutí se vady věci a byť by se jej toto odstoupení nikterak nedotklo, neboť veškeré náklady by nesla ona třetí osoba.
Stěžovatelka považuje takové jednání žalované ve vztahu k její osobě za nespravedlivé (tedy za odporující zásadám poctivého obchodního styku a dobrým mravům) a domnívá se, že je nutno označit toto jednání vlastníka věci (byť je i uskutečněno v duchu uzavřené leasingové smlouvy, podle níž je odstoupení od kupní smlouvy jeho právem a nikoli povinností) jednak za zneužití vlastnického práva k věci na újmu práv stěžovatelky, a dále za omezení svobody stěžovatelky v rozhodování o způsobu realizace práv z odpovědnosti za vady, jehož důsledky může pocítit pouze ona sama a nikoli žalovaný, a konečně za zkrácení rovnosti stěžovatelky v právech s žalovanou, když stěžovatelku by měla tížit toliko povinnost nést riziko vad a jejich nepříznivé důsledky - omezení možnosti užívat vozidlo, avšak právem rozhodovat o způsobu nápravy těchto vad by měla být zatížena naopak výlučně žalovaná. Jestliže soud poskytl takovému jednání žalované, založenému pouze na ničím neodůvodněné libovůli a poškozujícímu stěžovatelku tím, že jí znemožňuje realizaci volby efektivního prostředku nápravy vad, právní ochranu, pak prý rozhodl způsobem, který není v souladu s právem stěžovatelky na soudní ochranu.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dává najevo nesouhlas s právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak staví stěžovatelka Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu však zjevně nepřísluší (nález sp. zn. II. ÚS 294/95).
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že jednání žalované, která odmítla odstoupit od smlouvy o koupi předmětu leasingu (ojetého automobilu) je zneužitím vlastnického práva; jestliže soud poskytl takovému jednání žalované právní ochranu, pak rozhodl podle stěžovatelky způsobem, který není v souladu s právem stěžovatelky na soudní ochranu. Ústavní soud se s tímto tvrzením neztotožňuje.
V souladu s ust. §344 obchodního zákoníku lze od smlouvy odstoupit v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon.
V předmětné věci stěžovatelka uzavřela se žalovanou leasingovou smlouvu, jejíž nedílnou součástí jsou Všeobecné podmínky. Z těchto všeobecných podmínek vyplývá, že stěžovatelka "ručí a plně odpovídá za výběr, vlastnosti a způsobilost předmětu leasingu a vhodnost pro jeho předpokládané použití (bod III. převzetí PL); prohlašuje, že byla obeznámena se stavem předmětu leasingu; na leasingového nájemce přechází uzavřením smlouvy právo uplatňovat nároky z odpovědnosti za vady a ze záruky podle záručních podmínek výrobce, kromě práva odstoupit od smlouvy; práva z odpovědnosti za vady, včetně právních, uplatňuje leasingový nájemce sám bez součinnosti společnosti a nese náklady spojené s případným uplatněním reklamace v plné výši; v případě zjištění vad je povinen strpět dočasně nemožnost užívání předmětu leasingu zejména po dobu jednání o reklamaci a provádění oprav a po tu dobu je povinen platit leasingové splátky dle splátkového kalendáře". Dle zjištění obecných soudů byla stěžovatelka se všemi smluvními podmínkami seznámena, a v řízení ani nenamítala existenci některého z možných důvodů absolutní neplatnosti leasingové smlouvy jako dvoustranného právního úkonu.
V soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy jsou závazné) a nelze proto pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který výlučně zakládá pravomoc Ústavního soudu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, namítat nic proti postupu obecných soudů, které se touto zásadou řídily. Stěžovatelka si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat a odstupovat od nich (v daném případě požadovat odstoupení po jiném subjektu) dle své vlastní vůle, aniž by zákon či smlouva odstoupení umožňovaly. Nadto z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů v předmětné věci vyplývá, že obecné soudy posoudily řádně obsah leasingové smlouvy, zabývaly se i otázkou její platnosti a rovněž se v souladu se zákonem vypořádaly s námitkou stěžovatelky ohledně povinnosti žalované odstoupit od smlouvy o koupi předmětu leasingu. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná postupovala v souladu s ujednáním obsaženým v leasingové smlouvě, své povinnosti vyplývající z uzavřené leasingové smlouvy neporušila (tím méně je možné posuzovat jednání žalované jako odporující Listině, konkrétně čl. 11 Listiny), a proto není dána povinnost žalované k náhradě škody.
Obecným soudům nelze vytknout, že by se danou věcí řádně nezabývaly a že by stěžovatelku zkrátily na jejích procesních právech.
Nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Její žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů. K této části stěžovatelčiny argumentace Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.
Ústavní soud tak uzavírá, že nedošlo k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ani k porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu