ECLI:CZ:US:2006:3.US.422.06
sp. zn. III. ÚS 422/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. I. O., 2. E. S., a 3. L. J., všech zastoupených Mgr. Liborem Holemým, advokátem v Rožnově pod Radhoštěm, 1. máje 2609, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2006, čj. 57 Co 393/2005-84, a rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 3. 2005, čj. 10 C 341/2003-50, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 5. 2006 napadly stěžovatelky rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2006, čj. 57 Co 393/2005-84, "ve spojení" s rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 3. 2005, čj. 10 C 341/2003-50, přičemž tvrdily, že rozsudkem prvně uvedeného soudu byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem, konkrétně čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 a čl. 90 větou první Ústavy České republiky a také čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 10 C 341/2003, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, shora uvedeným rozsudkem tohoto soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelek, podaná proti městu Bruntál, na určení, že stěžovatelky jsou jedinými podílovými spoluvlastníky nemovitostí blíže specifikovaných v jejich návrhu. Stěžovatelky - ve stručnosti řečeno - v žalobě uvedly, že předmětné nemovitosti byly vyvlastněny podle ustanovení §108 odst. 2 písm. c) zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), v tehdy platném znění, ve prospěch státu pro uskutečnění areálu staveb komplexní bytové výstavby "120 lůžek - dům penzion pro důchodce" a "101 lůžek pro zdravotnictví". Stalo se tak rozhodnutím ONV v Bruntále, odboru výstavby a územního plánování, ze dne 27. 8. 1987, čj. VÚP 1062/1987, kterým bylo rozhodnuto o odvolání jejich vlastníků proti rozhodnutí o vyvlastnění č. 327/87 MNV v Bruntále, odboru výstavby, ze dne 16. 6. 1987, čj. Výst. 158/87-R. Uvedené rozhodnutí, vzhledem k závažným vadám a nezákonnosti, má být nezpůsobilé k vyvolání skutečných právních následků. Okresní soud se s tímto názorem neztotožnil, když konstatoval, že rozhodnutí, jímž byly nemovitosti vyvlastněny, jsou rozhodnutími, která vydal k tomu příslušný správní orgán ve správním řízení, rozhodnutí nabyla právní moci a jsou vykonatelná a pro účely tohoto soudního řízení je třeba je považovat za správní akty bezvadné, vyvolávající právní účinky rozhodnutí. Nejde tedy o akty nulitní či nicotné, kterým žádné právní účinky nelze přiznat. Jde-li o namítané porušení stavebního zákona, tato skutková tvrzení by mohla být dle okresního soudu přezkoumávána v rámci úpravy provedené zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a proto je nelze uplatňovat vlastnickou žalobou podle §126 odst. 1 občanského zákoníku nebo žalobou na určení vlastnictví dle §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí podaly stěžovatelky odvolání, avšak Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vycházel z toho, že předmětné nemovitosti přešly na stát v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, přičemž přechod věci na stát vyvlastněním je způsobem uvedeným v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a stěžovatelky měly možnost uplatnit svůj nárok v restitučním řízení, v němž by mohlo být zkoumáno, zda jsou splněny podmínky podle ustanovení §6 odst. 1 písm. i) či j) nebo §6 odst. 2. Pokud tak neučinily, nemohou se nyní domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. Odvolací soud přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a sdělení Ústavního soudu publikované pod č. 447/2005 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatelky uvádějí, že rozhodnutí o vyvlastnění trpí závažnými vadami, a to především vzhledem k vymezení účelu vyvlastnění obecným způsobem, což prý způsobuje nulitu daného správního aktu. Tato vada vede k tomu, že zmíněné rozhodnutí nelze zrušit postupem podle ustanovení §116 odst. 1 stavebního zákona. Současně stěžovatelky tvrdí, že předmětné nemovitosti nejsou užívány k faktickému účelu, pro který byly vyvlastněny. Soudu prvního stupně, který jejich žalobu zamítl s odůvodněním, že nejde o nicotný akt, stěžovatelky vytýkají, že se dostatečně nevypořádal s jejich podrobnou argumentací, že o takový akt jde. Stejný soud také nezdůvodnil svůj závěr, že stěžovatelky mohly své výhrady vůči rozhodnutím o vyvlastnění uplatnit v rámci restitučních předpisů, když neuvedl, na základě jakého restitučního důvodu mohly stěžovatelky postupovat, resp. se nevypořádal s jejich argumentací, že k řešení této věci nebylo možné využít žádný z restitučních důvodů. Proti rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelky namítají, že pominul řadu důkazů označených stěžovatelkami na podporu jejich tvrzení. Jestliže pak bylo odvolacím soudem konstatováno, že není dán naléhavý právní zájem stěžovatelek na určení vlastnického práva, stěžovatelky dle svého vyjádření nebyly jakkoliv upozorněny na možnost odchylného právního posouzení dané otázky soudem oproti právnímu posouzení vyjádřenému v žalobě, který byl akceptován ze strany soudu prvního stupně, takže se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí, kdy stěžovatelky neměly možnost na tuto změnu nijak reagovat. K tomu došlo za situace, že stěžovatelky nebyly zastoupeny kvalifikovaným právním zástupcem, což měl odvolací soud přinejmenším zohlednit v rámci svého poučovacího oprávnění. Tímto postupem došlo k prolínání až záměně předběžné otázky (tj. naléhavého právního zájmu) a otázky hlavní, když rozhodnutí o otázce předběžné je podmiňováno rozhodnutím o otázce hlavní nebo dokonce pouze "legitimním očekáváním" konkrétního rozhodnutí o otázce hlavní. Mělo-li "legitimní očekávání" stěžovatelek směřovat k jinému aspektu než k pozitivnímu rozhodnutí o hlavní otázce, pak stěžovatelkám z napadeného rozhodnutí není zřejmé, k čemu má toto očekávání směřovat. Stěžovatelky rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že měly možnost uplatnit svůj nárok v restitučním řízení podle §6 zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť se nejedná o "restituční věc". Poukazují přitom na skutečnost, že nešlo o projev totalitního režimu či režimu nerespektujícího všeobecně uznávaná lidská práva a svobody, naopak tato situace může nastat i v současné době a jiná cesta, jak se domáhat svých práv, než prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva neexistuje, protože ustanovení §116 odst. 1 stavebního zákona nestanoví správnímu orgánu povinnost vydat negativní rozhodnutí k žádosti o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění. Stěžovatelky v ústavní stížnosti dále podrobně argumentují, z jakých důvodů nebylo možno postupovat podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, konkrétně podle ustanovení §2 odst. 1 písm. c), §6 odst. 1 písm. i), j), odst. 2, přičemž poukazují na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 403/98 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, č. 156), jehož závěry prý nebyly popřeny aktuální judikaturou Ústavního soudu. K odkazu odvolacího soudu na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.-st. 21/05 stěžovatelky uvádějí, že se vztahují k restitučním věcem a netýkají se posuzovaného případu jednak proto, že v posuzované věci k vyvlastnění došlo až ke konci roku 1987, jednak konkrétní okolnosti se zcela vymykají z tzv. restituční judikatury, navíc současný vlastník nabyl majetek bezplatně, takže na svých právech dotčen být nemůže, a rovněž nebyly splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva z jeho strany. Dle názoru stěžovatelek nelze automaticky aplikovat na veškeré případy závěr, že jedině v rámci restitucí by bylo možné revidovat právní vztahy vzniklé z neplatných právních úkonů či nicotných individuálních právních aktů (či paktů). Vedlo by to k absurdním důsledkům, neboť by se tak mimo jiné staly naprosto nadbytečnými úpravy obligatorních náležitostí právních úkonů či normativních rozhodnutí, čímž by se uvedený závěr ocitl v evidentním rozporu se zákonnou úpravou. Pro všechny tyto důvody jsou stěžovatelky názoru, že jediným způsobem zjednání nápravy je žaloba na určení vlastnického práva, a navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Bruntále a Krajského soudu v Ostravě k ústavní stížnosti. Prvně uvedený soud v podstatě zopakoval důvody obsažené v odůvodnění jeho rozhodnutí, pro které byla žaloba stěžovatelek zamítnuta, když uvedl, že rozhodnutí, jímž byly nemovitosti vyvlastněny, jsou rozhodnutími, která vydal k tomu příslušný správní orgán ve správním řízení, tato nabyla právní moci a byla vykonatelná, a proto jako taková jsou pro účely tohoto řízení považována za bezvadné správní akty. Tvrzení, že došlo k porušení stavebního zákona, lze přezkoumávat v rámci úpravy provedené zákonem č. 87/1991 Sb., tedy v rámci restitučních předpisů, takže nelze nárok uplatňovat podle předpisů obecných. V důsledku tohoto právního posouzení nebylo třeba se zabývat každým jednotlivým konkrétním tvrzením žalobkyň a jejich právními posouzeními, aniž by se tím jeho rozhodnutí stalo nepřezkoumatelným či zmatečným. Krajský soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně, jde-li o tvrzenou nepřezkoumatelnost, nevykazoval takové vady a rozpor s §157 odst. 2 občanského soudního řádu, aby musel být zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Okresní soud se sice otázkou naléhavého právního zájmu na žalobě na určení zabýval, nelze však skutečnost, že tuto otázku posoudil jinak, považovat za tzv. překvapivé rozhodnutí, kterému měla předcházet poučovací povinnost soudu. K potvrzení rozsudku okresního soudu došlo z důvodu, že žalobou na určení nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, a oprávněná osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1949 do 1. 11. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že jde o návrh, jenž byl podán včas a který je i co do dalších formálních náležitostí v souladu se zákonem.
Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí (evidentně) způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Stejně tak lze, i když by výše uvedená podmínka - prima facie - naplněna nebyla, nepochybně považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou, jestliže tentýž senát Ústavního soudu problematiku, jež je podstatou ústavní stížnosti, již ve svém rozhodnutí vyřešil nebo, je-li příslušná právní otázka řešena Ústavním soudem konstantním způsobem; stejně tak je tomu i v případě, pokud již k ní bylo přijato závazné stanovisko pléna podle §23 zákona o Ústavním soudu.
Soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelek z důvodu, že jim vlastnické právo nesvědčí, neboť vlastnictví k předmětným nemovitostem nabyl stát na základě správního rozhodnutí (o vyvlastnění), jež je z hlediska současného soudního řízení nutno považovat za bezvadné. Stěžovatelky sice namítaly, že jde o nicotný správní akt, okresní soud však k tomuto závěru nedospěl, přičemž dostatečně zdůvodnil, proč tomu tak není. S jeho závěry se Ústavní soud plně ztotožňuje, neboť obecný soud vycházel z obecně (právní teorií) uznávaných pravidel pro rozlišování "pouze" vadných (nezákonných) správních aktů a tzv. paaktů. To vychází z povahy vad, jimiž je ten který správní akt postižen. O nicotný správní akt jde jen v případě vad zcela zásadních, jako je např. nedostatek pravomoci orgánu, který jej vydal, kdy tedy nelze vůbec o správním aktu, tj. aktu, jenž vyvolává nějaké právní účinky, hovořit. Stěžovatelkami tvrzené vady, především pak údajně nedostatečné vymezení účelu vyvlastnění, za vady tohoto typu považovat nelze. Okresní soud rovněž tak správně označil daný správní akt za bezvadný - tedy z hlediska řízení, které bylo před ním vedeno, neboť v jeho pravomoci nebylo přezkoumávat zákonnost daného rozhodnutí a případně přistoupit k jeho zrušení. Zaniklo-li tedy vlastnické právo stěžovatelek vyvlastněním, a to na základě stále existujícího rozhodnutí správního orgánu, nemohl soud jejich žalobě, kterou se domáhaly určení tohoto vlastnictví, vyhovět. "Prolomit" právní účinky správního aktu v rámci občanskoprávního řízení bylo možno na základě příslušného restitučního předpisu (ovšem ani v tomto případě nejde o přezkum zákonnosti správních aktů).
S tímto důvodem je úzce spojen i další důvod, pro který nebylo možno žalobě stěžovatelek vyhovět. Jak konstatoval odvolací soud, pokud se stěžovatelky mohly domáhat ochrany (resp. "obnovení") vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě restitučních předpisů, konkrétně zákona č. 87/1991 Sb., nebylo možno žalobu na určení vlastnictví považovat za důvodnou, resp. stěžovatelkám v takovém případě nesvědčí tzv. naléhavý právní zájem. Stěžovatelky v ústavní stížnosti argumentují tím, že touto cestou by se vydání věcí domáhat nemohly, neboť jim nesvědčí žádný restituční titul. Ovšem tato argumentace vychází z určitého nepochopení dané problematiky. Otázka nestojí totiž tak, zda se stěžovatelky mohly svých práv domáhat touto cestou úspěšně, ale zda tak mohly učinit a být eventuálně i úspěšné, pokud by soud shledal, že jim svědčí některý z restitučních titulů. Jinak řečeno, rozhodující je skutečnost, zda se příslušná materie nalézá ve sféře regulace příslušného restitučního předpisu jakožto předpisu speciálního, jehož aplikace má před obecnou úpravou přednost, resp. aplikaci obecné úpravy vylučuje. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 1. 1. 2005 sp. zn. Pl.-st. 21/05 (uveřejněném pod č. 447/2005 Sb.), žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, takže se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Obdobná situace nastala i v posuzované věci, neboť podmínky, za nichž se lze (úspěšně) domáhat vydání věci, stanoví zákon č. 87/1991 Sb. Pokud ten např. konkrétně stanoví, že věc, která na stát přešla v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 na základě správního aktu - rozhodnutí o vyvlastnění, se vydává původnímu vlastníkovi pouze za podmínky, že šlo o vyvlastnění bez náhrady nebo sice za náhradu, ale že (dosud existující) věc nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna [viz ustanovení §1 odst. 1, §6 odst. 1 písm. i), j)], pak by bylo rovněž popřením vůle zákonodárce a obcházením této právní úpravy, pokud by v případě nesplnění uvedených předpokladů bylo možno dosáhnout vlastnictví k věci jinou právní cestou, např. právě cestou žaloby na určení za aplikace obecných právních předpisů. Proto Ústavní soud, přihlížeje k výše uvedenému stanovisku pléna, dospěl k závěru, že okruh vztahů, o které v posuzované věci jde, je komplexně upraven výše uvedeným zvláštním předpisem, a tak je postup "obnovení" vlastnického práva podle obecných předpisů vyloučen.
Byť odvolací soud konstatoval, že v důsledku této skutečnosti není dán tzv. naléhavý právní zájem stěžovatelek na určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu, dle názoru Ústavního soudu nejde v jeho případě o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť podstata právního posouzení obecnými soudy, tj. že nelze postupovat podle obecných předpisů, zůstala zachována, a stěžovatelky tak nebyly zásadně omezeny ve svém právu právně před odvolacím soudem argumentovat. Ostatně, i kdyby k nějakému pochybení procesní povahy došlo, toto právo stěžovatelky realizovaly v řízení před Ústavním soudem, přičemž z jejich argumentace je patrné, že by jiný výsledek řízení vedeného před obecnými soudy přivodit nemohla. Možno dodat, že v daném případě z povahy věci plyne nutnost otázku naléhavého právního zájmu řešit v souvislosti s právním posouzením věci "hlavní" (jak uvádějí stěžovatelky), a to v tom ohledu, zda daná věc podléhá právní regulaci obsažené ve zvláštních (restitučních) předpisech, a tedy zda je možno aplikovat na daný případ obecnou právní úpravu či nikoliv.
Vzhledem k tomu Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2006