ECLI:CZ:US:2006:3.US.426.05
sp. zn. III. ÚS 426/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Pavlem Marečkem, advokátem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1070/29, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2005, sp. zn. 48 T 19/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Formálně vadnou ústavní stížností napadl stěžovatel ve své vazební věci usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2005 (48 T 19/2004) a tvrdil, že "Okresní a též Krajský soud v Ústí nad Labem svým shora označeným rozhodnutím" porušil jeho ústavní "právo na svobodu (čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 1 odst. 5 Listiny základních práv a svobod)".
Formální vady spočívaly v tom, že k návrhu nebyla přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 6 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu), stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), návrh nebyl předložen v potřebném počtu stejnopisů a nebylo z něj zcela patrno, čeho se jím stěžovatel domáhá (§34 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel k výzvám Ústavního soudu (č. l. 6 a 9 spisu Ústavního soudu) formální vady svého návrhu odstranil. I přes zmíněné výzvy Ústavního soudu a doplnění návrhu ze strany zvoleného advokáta setrval na tom, že navrhuje zrušit toliko vpředu označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Podle poučení o opravném prostředku v napadeném usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2005 (48 T 19/2004) je zřejmé, že proti tomuto usnesení je přípustné podání stížnosti, k jejímuž vyřízení je příslušný Vrchní soud v Praze. Kopii stížnosti k Vrchnímu soudu v Olomouci přiložil stěžovatel k ústavní stížnosti. Rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, je tedy rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Za tohoto stavu věci je zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatele je nepřípustná.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle ustanovení §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu musí být k ústavní stížnosti přiložena kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Z uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Pokud je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. usnesení ve věci IV. ÚS 58/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7., č. 2, Praha 1997). Pokud tedy stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.
V projednávané věci stěžovatel, jak je jednoznačně zřejmé z petitu ústavní stížnosti i obsahu plné moci, napadl pouze vpředu označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, avšak nikoliv rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jakožto rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práv stěžovatele, přestože stěžovatel stížnost k Vrchnímu soudu v Praze, jakožto poslední prostředek k ochraně svých práv, který musí vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti, podal. Ústavní soud je přitom petitem návrhu (nikoliv jeho odůvodněním) vázán a nemůže jej překračovat, neboť je pouze v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a zda jej napadne ústavní stížností.
Nadto v daném případě není zřejmé, zda již Vrchní soud v Praze o stížnosti stěžovatele rozhodl, či nikoliv. Pokud by Vrchní soud dosud své rozhodnutí nevydal, pak by byla ústavní stížnost stěžovatele podána předčasně. Tato skutečnost tedy nemá vliv na výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele. Rovněž není rozhodné, že stěžovatel zmatečným způsobem ve svém návrhu brojí proti postupu okresního soudu, když jako soud I. stupně rozhodl v dané věci Krajský soud v Ústí nad Labem.
Z těchto důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele soudcem zpravodajem pro nepřípustnost odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2006