ECLI:CZ:US:2006:3.US.444.05
sp. zn. III. ÚS 444/05
Usnesení
III. ÚS 444/05
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Romanem Haisem, advokátem v Brně, Jiráskova 41, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 2 To 122/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 8. 2005 napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2004, sp. zn. 2 To 122/2004 (jakož i - z důvodu procesní jistoty - usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 5 Tdo 693/2005), a s tvrzením, že prvně uvedeným rozhodnutím (a jednáním soudu prvního a druhého stupně) došlo k porušení jeho práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkr. čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, se domáhal jeho zrušení.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 14/2003, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl rozsudkem uvedeného soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 5 T 14/2003, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, současně mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání v oboru nákup a prodej na dobu 5 let. Prvně uvedeného trestného činu se stěžovatel dle soudu dopustil - stručně řečeno - tak, že v úmyslu získat majetkový prospěch jako jednatel společnosti AGATON CZ, s. r. o., ač věděl o zadlužení této společnosti ve výši více než 19 mil. Kč, společně s druhou jednatelkou P. S. uzavřel rámcovou kupní smlouvu se společností SANITAS, a. s., a na základě faktur od ní odebral léčiva a zdravotnické prostředky v celkové hodnotě 2 731 091,30 Kč, přičemž neměl v úmyslu žádnou z faktur uhradit, a proto 4 dny před splatností první z těchto faktur převedl uvedenou společnost na nového majitele a jednatele Z. C. (bod 2. výroku o vině), a dále že společně s Z. C., ačkoliv oba věděli, že uvedená společnost není ve stavu zaplatit již existující dluh a ani dluh nový, přesvědčili SANITAS, a. s., aby v dodávkách uvedeného zboží pokračovala, načež odebrali zboží v hodnotě 3 151 963,62 Kč, aniž by měli v úmyslu toto zboží zaplatit (bod 3.). V pořadí druhého trestného činu se stěžovatel dle soudu dopustil společně s Z. C. tak, že ačkoliv věděli o zadlužení společnosti AGATON CZ, s. r. o., posledně jmenovaný vybral z jejího účtu částku 5 143 998,- Kč, kterou použili pro vlastní potřebu (bod 4.), a že Z. C. uzavřel lékárny společnosti a po provedení inventury odvezl z jedné z nich zboží v hodnotě nejméně 1 mil. Kč (bod 5.), což učinili i přesto, že si byli vědomi, že tyto prostředky mají sloužit k uspokojení věřitelů této společnosti.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. a), b), d) a odst. 2 trestního řádu částečně zrušil, a to ve výrocích o vině v bodě 4. a 5. a ve výrocích o trestu, přičemž podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl (mj.) tak, že stěžovatel se za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona pod bodem 2. a 3., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále že se mu ukládá trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5 let. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud ČR shora označeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože dospěl k závěru, že nebyl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Svůj postup zdůvodnil tím, že dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle cit. ustanovení, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě vyslovuje svůj nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že již při podpisu rámcové kupní smlouvy ze dne 14. 12. 2000 mu muselo být známo, že společnost AGATON CZ, s. r. o., není schopna řádně a včas hradit své závazky, a tvrdí, že byla své závazky schopna postupně umořovat, neboť v té době jí fungovaly dvě lékárny s vysokými obraty, jak má plynout i z výpovědi účetní. Přitom argumentuje tím, že kdyby měli s P. S. v úmyslu dopustit se jednání kvalifikovaného jako trestný čin podvodu, snažili by se prodat zboží rychleji, bez obchodní marže. Argumentace soudu, že zmíněná společnost nebyla schopna plnit své závazky, je lichá, neboť na tyto případy pamatují příslušná ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě či o úrocích z prodlení, tato skutečnost však nezakládá trestněprávní odpovědnost, resp. nelze z ní vyvozovat, že by on měl při uzavírání rámcové kupní smlouvy úmysl odebrané zboží nezaplatit. V době převodu společnosti na Z. C. bylo na jejím účtu asi 5 mil. Kč, které sice bez upřednostňování věřitele nebylo možno na úhradu závazku vůči SANITAS, a. s., použít, bylo však možno dále pokračovat v podnikání a umořovat závazky. Pokud toto Z. C. neučinil, peněžní hotovost vybral a odvezl zboží, nelze mu (stěžovateli) dané jednání klást za vinu, neboť v té době již nebyl jednatelem společnosti a neměl dispoziční právo k bankovnímu účtu. Není proto rozhodné, jak uvedl odvolací soud, že došlo ke zřízení dispozičního práva Z. C. k účtu společnosti až po splatnosti první faktury společnosti SANITAS, a. s. Stěžovatel má za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu, neboť zde nebyl úmysl spáchat daný trestný čin ani ve formě srozumění - záměry Z. C. se společností mu totiž nebyly známy. Ohledně jeho výpovědi pak stěžovatel uvádí, že tato není doznáním, jmenovaný svou vinu popírá a snaží se odpovědnost za své jednání "hodit" na něj. Navíc jeho výpověď byla učiněna po skončení přípravného řízení, po seznámení spoluobžalovaných se spisem, mimo rámec postupů dle trestního řádu. Tato procesní vada nebyla zhojena při hlavním líčení, jak uvedl odvolací soud, neboť jmenovaný jen odkázal na svou předchozí "neprocesní" výpověď. Stěžovatel napadá také závěr nalézacího soudu o předchozích dohodách s Z. C. jako nelogický a nepřezkoumatelný, protože jejich uzavření neplyne z žádného důkazu. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že v době, kdy již nebyl jednatelem společnosti, na žádost Z. C., jenž neměl žádné zkušenosti s předmětem podnikání společnosti AGATON CZ, a. s., se za účelem hladkého převodu vlastnictví této společnosti na Z. C. a řádnému pokračování její činnosti účastnil jednání se SANITAS, a. s., toto jednání vedl, ale jen de facto, nikoliv de iure, a nenese tedy odpovědnost za závazky Z. C. Stěžovatel upozorňuje na to, že společnost AGATON CZ, s. r. o., převzal s problémy, způsobenými dřívějšími jednateli, ale i s majetkem a pohledávkami, především pak se dvěma prosperujícími lékárnami; za dobu jeho působení dluhy nenarostly, staré dluhy byly spláceny, byly vypláceny mzdy a hradilo se hotově; přitom faktury za zboží dodané SANITAS, a. s., nebyly v té době splatné a byly zcela kryty finančními prostředky na pokladně a bankovním účtu; jak s těmito prostředky naložil Z. C., se jej netýká, k žádnému obohacení jeho osoby prý nedošlo. Závěrem stěžovatel označuje za stěžejní důkaz výslech spoluodsouzeného Z. C. a v souvislosti s ním vyslovuje názor, že pokud uvedený výslech nebyl proveden před soudem, bylo porušeno ustanovení §2 odst. 5 a 11 trestního řádu a řízení nebylo kontradiktorní, což je předpokladem naplnění práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Proto přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Přitom vycházel z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Při posuzování otázky, zda ústavní stížnost má ústavněprávní dimenzi, Ústavní soud vychází ze své již ustálené judikatury, dle níž vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž jejich vymezení se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti.
Ústavní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že jedním z klíčových důkazů, o který opřely obecné soudy své skutkové závěry, byl výslech odsouzeného Z. C. Jestliže stěžovatel upozorňuje v ústavní stížnosti na "neprocesnost" tohoto důkazu, což Ústavní soud chápe jako námitku jeho nepoužitelnosti (či neúčinnosti) v trestním řízení, bylo třeba se v prvé řadě zabývat touto otázkou. Nutno ale předeslat, že se jí k námitce stěžovatele již zabýval soud odvolací a jak ozřejmí následující text, posouzení této otázky z jeho strany nelze nic vytknout. Podle §89 odst. 2 trestního řádu může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména (a mimo jiné) výpověď obviněného. Podmínkou použitelnosti je, že důkaz byl opatřen a proveden přípustným a zákonným způsobem. V tomto ohledu žádné pochybení stěžovatel nenamítá, neboť poukazuje na jiné (případné) pochybení policejního orgánu, jehož podstata spočívá v tom, že po provedení předmětného výslechu nepostupoval v souladu s ustanovením §166 odst. 1 trestního řádu a neumožnil stěžovateli a jeho obhájci (znovu) prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Z uvedeného je zřejmé, že zde nejde o otázku použitelnosti předmětného důkazu, ale o otázku vady v procesním postupu orgánu činného v trestním řízení, konkr. policejního orgánu v přípravném řízení.
Vzhledem k těmto skutečnostem zbývá Ústavnímu soudu přezkoumat, zda v důsledku uvedené vady či v důsledku toho, že odsouzený Z. C. v řízení před nalézacím soudem nevypovídal, jak namítá stěžovatel, došlo ke zkrácení práv obhajoby. Jak plyne ze soudního spisu, obhájce stěžovatele měl možnost se výslechu obviněného Z. C. v přípravném řízení dne 16. 9. 2003 zúčastnit, této možnosti však nevyužil. Dále byl jmenovaný vyslechnut soudem u hlavního líčení dne 15. 1. 2004, kde po přečtení jeho výpovědi z přípravného řízení soudem Z. C. na tuto jako na pravdivou odkázal, načež bylo umožněno obhájci stěžovatele, jenž výslovně poukázal na to, že nedošlo k opětovnému seznámení se se spisem (viz výše), klást tehdy obviněnému Z. C. otázky, ten následně odpovídal i na otázku předsedkyně senátu. Jestliže čl. 38 odst. 2 Listiny zakotvuje právo účastníka řízení vyjádřit se k prováděným důkazům, příp. bude-li postupováno na základě analogie s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž zakotvuje právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, je zřejmé, že ke krácení práv obhajoby nedošlo ani co do seznámení se s předmětným důkazem, ani co do možnosti obhajoby odsouzeného Z. C. vyslechnout, což bylo ostatně i realizováno. Z ničeho tedy nelze vyvozovat, že by došlo k narušení principu "kontradiktornosti" řízení, jak tvrdí stěžovatel.
Jde-li o obsah výpovědi obviněného Z. C., kterou obecné soudy shledaly - v kontextu ostatních důkazů - pravdivou a z níž ve svém rozhodování vycházely, Ústavní soud musí poukázat na svou konstantní judikaturou, dle níž tomuto soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to i kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval; výjimku pak tvoří ty případy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34).
Takovéto pochybení však Ústavním soudem zjištěno nebylo. Obecné soudy provedly za účelem řádného zjištění skutkového stavu věci rozsáhlé dokazování, důkazy hodnotily v souladu s příslušnými procesními pravidly a v odůvodnění svých rozhodnutí své hodnotící závěry řádně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s obhajobou stěžovatele, kterou nyní opakuje v ústavní stížnosti. Nutno dodat, že výpověď odsouzeného Z. C. nestojí v žádném případě osamoceně, ale v podstatě přesně zapadá do mozaiky skutkových zjištění, kterou vytvářejí důkazy ostatní, jen díky ní tato mozaika získala na plasticitě, a tak o nějakém extrémním rozporu ve skutkových závěrech, jde-li o tuto záležitost, skutečně uvažovat nelze.
Pokud Ústavní soud nezjistil předpoklady své ingerence do činnosti obecných soudů v předchozím bodě, pak ostatní námitky stěžovatele je nutno označit za bezpředmětné, neboť předpokladem jejich případné důvodnosti je, že předmětnou výpověď by nebylo možno akceptovat z důvodu její nepravdivosti nebo proto, že šlo o neúčinný důkaz, přičemž Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů v tomto ohledu nezjistil. Stěžovatel konkrétně v ústavní stížnosti označuje společnost sice za zadlužený, ale víceméně prosperující podnik, a poukazuje na to, že tak tomu bylo v době jejího převodu na Z. C.; v návaznosti na to tvrdí, že nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu. Pokud by došlo jen k tomu, že by stěžovatel přes velké zadlužení firmy dále odebíral zboží, bylo by možno na základě této skutečnosti jen obtížně dospět k závěru o úmyslném jednání stěžovatele. Ovšem skutečnosti, jež následovaly, tedy převod společnosti AGATON CZ, s. r. o., těsně před splatností závazků vůči společnosti SANITAS, a. s., na "nastrčenou" osobu odsouzeného Z. C., jehož prostřednictvím pak byly odčerpány ze společnosti její aktiva, případné pochybnosti odstraňují. Stejně tak je možno odmítnout námitku stěžovatele, že žádné dohody mezi ním a Z. C. nikdy neexistovaly, neboť tyto byly nutným předpokladem realizace celé "operace". Rovněž nelze akceptovat argumentaci stěžovatele, že nemůže nést žádnou právní odpovědnost, neboť jednatelem společnosti AGATON CZ, s. r. o., byl v rozhodné době Z. C.. Jednání stěžovatele, které je mu kladeno za vinu, je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a jeho podstata tkví v tom, že objednával a odebíral zboží s úmyslem nezaplatit v době, kdy byl jednatelem uvedené společnosti, přičemž v této činnosti pokračoval i poté, byť prostřednictvím nového majitele a jednatele, protože ten zjevně jednal po dohodě se stěžovatelem, resp. v intencích jeho instrukcí.
Vzhledem k výše uvedenému lze konstatovat, že žádná z námitek, obsažených v ústavní stížnosti, věc do ústavněprávní roviny neposouvá, když se v zásadě jedná jen o polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006