ECLI:CZ:US:2006:3.US.446.06
sp. zn. III. ÚS 446/06
Usnesení
III. ÚS 446/06
Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem v Mladé Boleslavi, Okružní 280, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2006, čj. 30 Cdo 1520/2005-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako žalobce v řízení před obecnými soudy proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra domáhal určení, že je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení na podkladě odborné způsobilosti Z - 1032/97 ze dne 16. 12. 1997. Žalobu odůvodnil tím, že na základě uvedeného osvědčení o odborné způsobilosti je podnikatelem s předmětem podnikání hasičská bezpečnostní služba; při výkonu této podnikatelské činnosti mu vzniká škoda, neboť státní orgány, zejména stavební úřady, ho nepovažují za osobu oprávněnou zpracovávat požárně bezpečnostní řešení staveb s odůvodněním, že nemá potřebnou autorizaci, čímž prakticky dochází k likvidaci jeho podnikání. Soud prvého stupně stejně jako soud odvolací v rozhodnutích, která nejsou předmětem této ústavní stížnosti, žalobu zamítly, když dospěly k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu stěžovatele ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. na požadovaném určení. Nejvyšší soud ČR v touto ústavní stížností napadeném rozsudku dospěl k závěru, že pravomoc státní správy na úseku požární ochrany podle zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, vykonává Ministerstvo vnitra a v přenesené působnosti obce. Proto požadavek stěžovatele nelze zařadit mezi vztahy soukromoprávní, tj. občanskoprávní, pracovní, rodinné ani obchodní (§7 odst. 1 o. s. ř.), nýbrž jde o spor vyplývající z předpisu správního práva, který není v pravomoci obecných soudů. Protože zákon č. 133/1985 Sb. neumožňuje ingerenci soudů do vztahů upravených tímto zákonem, a pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí v dané věci v občanském řízení sporném tedy není dána ani podle ust. §7 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud ČR řízení zastavil a postoupil věc k dalšímu řízení Ministerstvu vnitra ČR.
Ve stručné ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR. To podle něho porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a základní právo podle čl. 26 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Kvůli postupu státní správy a nyní též obecných soudů stěžovatel nemůže podnikat, ve svých výdělcích se dostal až pod minimální mzdu, Nejvyšší soud ČR pak "rozhodl, že nerozhodl". Obecné soudy prý měly vyvinout snahu k vyřešení jeho problému.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Tak tomu ovšem v tomto případě není.
Všechny tři obecné soudy provedly shodně výklad občanského soudního řádu a zákona č. 133/1985 Sb., který není v rozporu s možným významem obou zákonů. Není tedy na Ústavním soudu, aby svým případně odlišným právním závěrem o významu obou zákonů nahrazoval právní závěr, ke kterému dospěl Nejvyšší soud ČR. Ústavní soud není soudem, jehož úkolem by bylo podrobně přezkoumávat jurisdikční otázky a rozhraničení mezi obecnou justicí a veřejnou správou, event. správní justicí. Stěžovateli se v každém případě dostane v jeho věci soudní ochrany v rámci případného řízení před správní justicí po eventuálním neúspěšném řízení před orgány veřejné správy. Není proto úkolem ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby právní závěry obecného soudu, podle nichž je tato věc v kompetenci Ministerstva vnitra, znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je vlastními závěry. Je zjevné, v rozporu s tím, co tvrdí stěžovatel, že v jeho věci se nedopustil Nejvyšší soud ČR odepření spravedlnosti, ale dovodil toliko nedostatek pravomoci, čímž také respektoval rozhraničení pravomocí mezi mocí výkonnou a mocí soudní.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. července 2006