ECLI:CZ:US:2006:3.US.458.06
sp. zn. III. ÚS 458/06
Usnesení
III. ÚS 458/06
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti K. S., zastoupeného Helenou Dvornou, advokátkou se sídlem 130 00 Praha 3, Řehořova 52, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 23 Co 49/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo jako věcně správné potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 8. 2005 č. j. E 4118/96-49, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele - v daném řízení v postavení povinného - na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného k vymožení povinnosti uhradit částku 405,- Kč s příslušenstvím, která mu byla uložena platebním rozkazem jmenovaného soudu ze dne 14. 12. 1993. Zastavení výkonu rozhodnutí navrhoval stěžovatel s tvrzením, že vykonávaný titul mu nebyl doručen a že podpis na doručence, dokládající doručení titulu, není jeho pravým podpisem.
Stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti uvádí, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu nelze vysledovat, z jakého důvodu se soud o existenci rozdílných podpisů, které spis obsahoval, nezmínil, z jakého důvodu byla jeho obrana týkající se nepravosti jeho podpisu pominuta a totéž podle něj platí o absenci důvodů, proč považoval soud rozdílné podpisy na různých dokladech, které ve stížnosti specifikuje, za bezvýznamné pro své rozhodnutí. Tímto podle stěžovatele "deliktním jednáním nikoli ve smyslu ust. §157 odst. 2 o. s. ř. a i dalšími pochybeními soudů 1. a 2. stupně" došlo k porušení shora označených norem a navrhl proto v petitu zrušení nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu I. stupně.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem v záhlaví označeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Jakkoli možno odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně vytýkat nesprávné označení použitých zákonných ustanovení, je z něj - podle reprodukce odvolacího soudu odpovídající údajům stěžovatele v ústavní stížnosti - patrno, že návrhu stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí nebylo vyhověno proto, že své tvrzení o tom, že exekuční titul mu nebyl doručen, v řízení neprokázal. Odvolací soud pak, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, uvedený závěr považoval za věcně správný a v odůvodnění svého rozhodnutí také uvedl, co jej k tomuto závěru vedlo. Z důvodů tam uvedených je sice zřejmé, že odvolací soud se skutečně nezabýval srovnáváním podpisů stěžovatele, dal však podle Ústavního soudu - s poukazem na průběh řízení, procesní postup stěžovatele i časové souvislosti (datum vydání exekučního titulu 14. 12. 1993, datum doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí stěžovateli 11. 7. 2000, podání odvolání stěžovatele do uvedeného rozhodnutí, které bylo soudem posouzeno jako opožděné) - dostatečně najevo, že tak neučinil proto, že tvrzení stěžovatele zpochybňující podpis na doručence exekučního titulu, učiněné vůči soudu teprve v říjnu 2003, považuje za nevěrohodné resp. účelové, i když to v odůvodnění explicitně nevyjádřil. Jeho závěr, o nějž opřel své rozhodnutí, je přezkoumatelný, nevykazuje prvky libovůle a lze tak na něj odkázat. Samotný nedostatek odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, obsahující shora uvedené nepřesnosti, není způsobilý posunout věc do ústavněprávní roviny, zejména bere-li se v úvahu, že jde o věc bagatelní. Ústavní soud totiž již ve své dřívější rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne ze shora uvedeného, napadená rozhodnutí považovat nelze - je ústavní stížnost vyloučena.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006