ECLI:CZ:US:2006:3.US.464.06
sp. zn. III. ÚS 464/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského v právní věci navrhovatelky FASHION GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, zastoupené JUDr. Zdeňkem Ruskem, advokátem se sídlem v Praze 4, Družstevní 8/1395, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2004, čj. 10 Ca 59/2004-48, rozsudku Nejvyššího správního soudu, ze dne 11. 4. 2006, čj. 2 Afs 113/2005-104, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu. Domnívá se, že v řízení před uvedenými soudy jí nebyla poskytnuta Ústavou zaručená soudní ochrana.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 Ca 59/2004, i související spisy téhož soudu sp. zn. 10 Ca 138/2004, 10 Ca 251/2003 z nichž, jakožto i ze spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 113/2005, zjistil následující:
Stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, čj. FŘ - 6385/13/03, čj. FŘ - 6860/13/03, čj. FŘ - 8909/13/03, čj. FŘ - 8910/13/03, čj. FŘ 8911/13/03, čj. FŘ - 8912/13/03, všechna ze dne 2.10.2003 a žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve věci stížnosti stěžovatelky proti postupu a jednání pracovníků správního orgánu ze dne 26. 2. 2003. Usnesením ze dne 13. 1. 2004, čj. 10 Ca 251/2003-9 (čl. 1 spisu sp. zn. 10 Ca 59/2004), Městský soud v Praze vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, čj. FŘ - 6860/13/03, čj. FŘ - 8909/13/03, čj. FŘ - 8910/13/03, čj. FŘ 8911/13/03, čj. FŘ - 8912/13/03, všechna ze dne 2. 10. 2003, a žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ze dne 26. 2. 2003.
Napadeným a v záhlaví uvedeným rozsudkem pak zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 2. 10. 2003, čj. FŘ - 8912/13/03, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2003, čj. 18776/03/004511/6336, jímž byla dodatečně doměřena daň z přidané hodnoty ve výši 158.659,- Kč za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2001. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvádí, že neshledal porušení zásad daňového řízení ani důvodnou námitku, dle níž měla být daň stanovena dokazováním a nikoli podle pomůcek. Oba své závěry detailně objasňuje.
Nejvyšší správní soud dalším z napadených rozhodnutí zamítl kasační stížnost podanou proti shora uvedenému rozhodnutí městského soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí se též podrobně zabývá jednotlivými námitkami stěžovatelky. Poukazuje na to, že důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnostem, které je daňový subjekt povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván, spočívá na daňovém subjektu. Neunese-li jej, je správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek. Na tom nic nemění ani skutečnost, že došlo ke zničení účetních a jiných dokladů. Nejvyšší správní soud rovněž zdůrazňuje, že stěžovatelka byla ke splnění svých povinností opakovaně vyzvána, a to již před povodněmi v r. 2002. Nadto upozorňuje na jisté rozpory v tvrzení stěžovatelky, která na jedné straně tvrdí, že doklady byly řádně předány po prvé výzvě a na druhé straně poukazuje na nemožnost jejich předání v důsledku povodní. Soud odmítl též námitku, že nedostatek důkazů mohl být nahrazen výslechem svědků. Ztotožnil se přitom se závěrem městského soudu, dle něhož by výslech svědků nemohl nahradit neexistující účetnictví a evidence. Navíc ze spisu nevyplývá, že by stěžovatelka v průběhu daňového řízení předložila důkazní návrh na výslech svědků s tím, že by uvedla, jaké skutečnosti by mohly být jejich výpověďmi prokázány. Aby se svědecké výslechy staly důkazem, musely by v daném případě plně prokázat správnost údajů uvedených v daňovém přiznání, což je bez dokladů vyloučeno.
Stěžovatelka napadá závěry obecných soudů v projednávané ústavní stížnosti. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení uvádí, že daňová kontrola probíhala od počátku velmi nestandardně, neboť se pracovník správce daně netajil tím, že se kontrola provádí na základě udání a že je rozhodnut "něco odhalit". Poté, co nebyly zjištěny nesrovnalosti v prvním kontrolovaném období, byla kontrola postupně rozšiřována na další období. Dále pak namítá, že zmíněný správce daně nebyl seznámen s problémy gastronomie. Uvádí, že správci daně nabízela další "pomocnou dokumentaci" a svědecké výpovědi a 24. 6. 2002 pak i osobní jednání, při němž chtěla předložit onu "pomocnou dokumentaci", poté však přišly povodně a dokumentace byla zničena. Stěžovatelka dále napadá skutečnost, že správce daně v řízení před městským soudem rozdělil daňový spis na dílčí složky vztahující se k jednotlivým dodatečným platebním výměrům a rozhodnutím o odvolání do nich. Takto pak spisy předložil soudu, čímž se cítí být poškozena, neboť, jak uvádí, daňový spis je jen jeden. Dle jejího názoru soudy hodnotily důkazy jen na základě jednotlivých fragmentů daňového spisu a nikoli v jejich úplném souhrnu, nemohly zjistit, zda předložené fragmenty tvoří úplný daňový spis a jeho hodnocení je tak jednostranné a zkreslující. Soudy nemohly získat komplexní přehled o postupu daňové kontroly. Uvádí, že se účastnila kontroly, také se písemně a telefonicky obracela často na správce daně, který o tom však nepořizoval úřední záznamy. Dále tvrdí, že podmínky pro stanovení daně podle pomůcek v projednávaném případě nebyly dány. Po zničení dokumentace byly opakovaně navrhovány svědecké výpovědi, a to jednak k důkazu o nečinnosti správce daně a jednak k nahrazení nedostatku pomocné dokumentace. Závěr obou soudů, že byly výslechy navrhovány pouze k prokázání nečinnosti správce daně, je v rozporu s důkazy v daňovém spise.
II.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení - Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Na výzvu se k ústavní stížnosti vyjádřil Městský soud v Praze prostřednictvím předsedkyně senátu Mgr. Jany Brothánkové (§30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že soud považuje podstatu stěžovatelčiných tvrzení v ústavní stížnosti za polemiku s právními závěry obecných soudů. Obecné soudy přezkoumaly žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních námitek a stanoveným postupem, dle procesních předpisů, žalobu zamítly. Dále uvedla, že ústavní stížnost se nejeví důvodnou, a proto navrhla, aby Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], když současně vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
K obsahu ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřila předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Miluše Došková, která uvedla, že se domnívá, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušeno nebylo, naopak dle jejího názoru byl postup správních orgánů v souladu s právními předpisy a do ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky nebylo nijak zasaženo. V podrobnostech odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedla, že pokud stěžovatelka měla jakékoliv pochybnosti o celistvosti správního spisu, mohla během řízení o kasační stížnosti nahlédnout do soudního spisu a ověřit si, zda správní orgán předložil soudu úplný správní spis. Předsedkyně senátu navrhla odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné a vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, jakož i z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti. Ústavní soud zaslal stěžovatelce vyjádření účastníků řízení, jež vydali napadená rozhodnutí, na vědomí.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.
Ústavní soud především zohlednil, že podstatnou většinu námitek stěžovatelka uplatnila již v řízení před správními soudy. Ústavní soud se proto zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Nutno podotknout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá ústavněprávně relevantní argumenty zpochybňující, že by tomu tak bylo, pouze své předchozí námitky znovu opakuje. Pokud jde o údajně nestandardní postup zaměstnance správce daně, který stěžovatelka v ústavní stížnosti, jakož i dříve v řízení před správními soudy, napadala, Ústavní soud poukazuje na závěry správních soudů, které jsou dostatečně odůvodněny (str. 7 a 8 napadeného rozhodnutí městského soudu, resp. str. 3 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) a které je nadbytečné zde opakovat. Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti tyto závěry nijak nezpochybňuje a ani Ústavní soud neshledal, že by jimi správní soud jakkoli vybočil z mezí ústavnosti. Lze jen dodat, že měla-li stěžovatelka pochybnosti o postupu pracovníka správce daně při daňové kontrole, měla možnost též podat námitku dle §16 odst. 4 písm. d) a odst. 6 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb."),
Stěžovatelka též znovu namítá, že v projednávaném případě nebyly dány podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. Podle §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno daňovou povinnost stanovit dokazováním podle odst. 1 až 4 cit. ustanovení, je správce daně oprávněn stanovit daňovou povinnost za použití pomůcek, které má k dispozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem. Správní soudy se zabývaly i touto námitkou a dospěly přitom k závěru, že podmínky citovaného usnesení byly naplněny.
Z jejich rozhodnutí plyne, že k předmětnému zdaňovacímu období byly předloženy pouze inventura zboží v bufetu k 31. 12. 2001, inventurní soupisy zboží potravin k 31. 12. 2001 a likvidační protokol potravin z provozovny koupaliště k datu 31. 12. 2001. Podle zprávy o kontrole ze dne 4. 12. 2002, čj. 288931/02/004933/5791, tedy nebyla předložena evidence zásob zboží a surovin, inventura zásob byla neprůkazná, doklady, z nichž by bylo možno ověřit vazby mezi tržbami a pohybem zásob materiálu spotřebovaného v kuchyni a pohybem zboží na baru, nebyly předloženy, stejně jako doklady ke zvýhodněným akcím. Proto správce daně postupoval dle §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. Tyto závěry stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak konkrétně nenapadá. Oba správní soudy učinily o těchto skutečnostech stejný právní závěr, totiž že postup dle citovaného ustanovení, tedy vyměření daně dle pomůcek, byl za dané důkazní situace postupem důvodným a zákonným, neboť výše konstatované důkazy nejsou pro stanovení daňové povinnosti dostatečnými. Zohlednily, že doklady stěžovatelky byly zničeny povodněmi, nicméně s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, čj. 1 Afs 3/2003-68, zveřejněný ve Sb. NSS pod č. 327/2004, konstatovaly, že nesplnění daňové povinnosti je třeba zkoumat z hlediska objektivního, bez ohledu na zavinění daňového subjektu. Nejvyšší správní soud též zdůrazňuje, že stěžovatelka byla k předložení důkazů vyzývána ještě před povodněmi v roce 2002. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka s těmito závěry ve své ústavní stížnosti pouze polemizuje, aniž by její argumenty dosáhly ústavněprávního rozměru. Citované závěry správních soudů byly v napadených rozhodnutích řádně odůvodněny a nelze ani dospět k závěru, že by byly výsledkem extrémní interpretace či aplikace shora citovaného ustanovení §31 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. Stěžovatelka namítá, že po zničení dokumentace navrhovala k důkazu výpovědi svědků, a to k prokázání nečinnosti správce daně i ke konvalidaci nedostatku pomocné dokumentace, přičemž správní soudy měly za to, že je navrhovala pouze k prokázání prvého. Tato její námitka však nemá oporu v napadených rozhodnutích, neboť oba soudy tuto námitku reflektovaly, nicméně konstatovaly, že tento důkazní prostředek není s to nahradit požadované skladové a účetní evidence v úplném rozsahu, zvláště s ohledem na délku období, za něž byla kontrola prováděna. Neprovedení těchto důkazních prostředků neshledaly tedy soudy pochybením (srov. str. 11 rozhodnutí městského soudu, resp. str. 5 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Uvedené námitky tak nelze považovat za důvodné.
Ústavní soud neshledává důvodnou ani námitku týkající se rozdělení věci u správních soudů. Ze spisu ověřil, že tento postup proběhl v souladu s §39 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb. Usnesením předsedkyně senátu, které bylo účastníkům řízení doručeno, byly k samostatnému projednání vyloučeny jednotlivé žaloby, týkající se různých rozhodnutí žalovaného finančního ředitelství. Bez ohledu na to, že i dle zákona jde o procesní rozhodnutí závisející na zvážení soudce příslušného soudu, nutno konstatovat, že jde o postup zcela standardní. Tomu pak odpovídá i rozdělení příslušného spisu správního orgánu tak, aby byly k jednotlivým žalobám doloženy části spisu, týkající se daňové kontroly za určité konkrétní období, které je předmětem přezkumu. Potud lze tedy postup soudu shledat souladným se zákonem. Stěžovatelka namítá, že v jejím případě však soud nemohl získat komplexní přehled a že tímto postupem byla poškozena. Nutno zdůraznit, že pokud se cítila být poškozena, měla především možnost a povinnost namítat to již v řízení o kasační stížnosti. Neučinila-li tak a neposkytla tak Nejvyššímu správnímu soudu možnost, aby tuto námitku přezkoumal, Ústavní soud se jí nemůže zabývat už jen s ohledem na princip subsidiarity. Bez ohledu na to však Ústavní soud dodává, že argumentace stěžovatelky je v tomto směru jen velmi obecná a nekonkrétní. Není zcela zřejmé, v čem mělo porušení práv stěžovatelky nastat, tedy které okolnosti byly v projednávaném případě soudy pominuty, neměly-li, jak tvrdí stěžovatelka, komplexní přehled. Obsah napadených rozhodnutí svědčí o opaku - věcí se detailně zabývaly, se všemi námitkami stěžovatelky se náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí podrobně a ústavně konformním způsobem odůvodnily.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. V uložení daňové povinnosti, coby výsledku rozhodnutí pro stěžovatelku nepříznivého, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil, a ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný, když pro odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné(§43 odst. 3 zák. o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. prosince 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu