ECLI:CZ:US:2006:3.US.477.06
sp. zn. III. ÚS 477/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného Mgr. Lubomírem Matějem, advokátem se sídlem Mostecká 279/1, Hradec Králové, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2006 č. j. 1 Co 362/2005-72 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. července 2005 č. j. 16 C 22/2005-37, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 22. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby bylo žalovanému Ing. J. S. uloženo zdržet se a odvolat tvrzení o stěžovateli blíže specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a aby se žalovaný za tato tvrzení stěžovateli omluvil doporučeným dopisem a zaplatil mu částku 40 000,- Kč.
Dříve, než se může Ústavní soud zabývat meritem věci, musí nejprve zkoumat, jestli byla ústavní stížnost podána včas, zda splňuje formální i obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není přípustná.
K základním principům ovládajícím řízení o ústavní stížnosti patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud blíže vyjádřil např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79. Po formální stránce se tento princip projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád České republiky stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po materiální stránce v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, musí Ústavní soud vyčkat rozhodnutí tohoto orgánu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [typicky se jedná o případ postupu dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Posledně uvedený případ znamená, že za situace, v níž fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil, a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je stěžovateli ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění, zachována lhůta k podání ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze ústavní stížnost podat proti předchozímu rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě 60 dnů od jeho doručení. Jinak řečeno, v případě, že stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté podanou ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout pro její opožděnost. K souběžnému podání ústavní stížnosti a dovolání již není žádný důvod, neboť i v případě, že by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutí, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházelo, odmítnout jako opožděně podanou.
Stěžovatel v návrhu uvádí, že v dané věci podal kromě ústavní stížnosti i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, neboť podle jeho názoru je dovolání ve věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti rozhodnutí odvolacího soudu, začne v takovém případě běžet až dnem doručení rozhodnutí dovolacího soudu.
Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Naopak v případě přerušení řízení až do rozhodnutí dovolacího soudu by zbytečně prodlužoval své řízení, aniž k takovému procesnímu kroku je reálné opodstatnění. Protože rozhodnutí dovolacího soudu v dané věci nelze předjímat, je ústavní stížnost za popsané procesní situace předčasná.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2006
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj