ECLI:CZ:US:2006:3.US.480.05
sp. zn. III. ÚS 480/05
Usnesení
III. ÚS 480/05
Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2006 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. M., zastoupené JUDr. Petrem Zimou, advokátem v Praze 2, Slezská 13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. července 2005, čj. 7 Cmo 352/2005-670, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2005, čj. F 9206/2005, B 381, F 9207/2005, F 11336/2005, B 980-626, spolu s návrhem na zrušení ustanovení §220p obchodního zákoníku, §83 odst. 2 písm. c) a §200c odst. 1 o. s. ř. a části ust. §200da o. s. ř., takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení §220p obchodního zákoníku, §83 odst. 2 písm. c) a §200c odst. 1 o. s .ř. a části ust. §200da o. s. ř. se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených usnesení obecných soudů. V záhlaví uvedeným usnesením ze dne 11. července 2005 vrchní soud odmítl odvolání skupiny navrhovatelů včetně stěžovatelky proti v záhlaví rovněž uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. června 2005, kterým byla z obchodního rejstříku vymazána společnost Sokolovská uhelná, a. s. Podle Vrchního soudu v Praze totiž odvolání podaly osoby, které k tomu nebyly oprávněny. Své usnesení Vrchní soud v Praze odůvodnil ust. §200c odst. 1 a 2 o. s. ř., ust. §28a odst. 5 obch. zák., a zejména tím, že ochranu práv navrhovatelů včetně stěžovatelky garantuje zákon v jiném než rejstříkovém řízení, a to ve speciálním ustanovení §220p odst. 4 ve spojení s ust. §220k obch. zák. Podle stěžovatelky tedy soud použil k odůvodnění svého rozhodnutí ve věci mj. ustanovení §220k obch. zák., o kterém stěžovatelka dále dovozuje, že je protiústavní.
Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti polemizuje s judikaturou Ústavního soudu týkající se dané problematiky, tedy otázky účastenství akcionářů v rejstříkovém řízení. Ochrana jejích zájmů se má dít v řízení, které je upraveno nejasnou a neurčitou normou (§220k obch. zák.), event. normou, kterou nelze po zápisu do obchodního rejstříku použít (§131 odst. 1 obch. zák.). Stěžovatelka dovozuje, že soud nemůže jednotlivé složky určitého právního institutu, jako je převod jmění, posuzovat odděleně, ale pouze v jejich komplexu. Vyloučení akcionářů z účasti na řízení o zápis do obchodního rejstříku, má-li se přitom v rejstříkovém řízení rozhodovat o jejich majetkových právech, je možné jen tehdy, jestliže existuje jiný účinný prostředek obrany proti zneužití moci hlavním akcionářem. Vyloučení žaloby na neplatnost usnesení valné hromady je možné jen tehdy, jestliže nejde o zneužití moci hlavním akcionářem a jestliže majetková práva menšinových akcionářů jsou dostatečně ochráněna v jiném řízení. Tak tomu ovšem není a ona jiná řízení jsou zcela nedostatečnou zárukou ochrany práv, což stěžovatelka dovozuje citací rozhodnutí mezinárodních soudních tribunálů, v prvé řadě Evropského soudu pro lidská práva, stejně jako detailními komparativními analýzami. Stěžovatelka konečně podrobně rozebírá jednotlivé vady řízení podle §220k ve spojení s §220p obch. zák.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Vrchní soud důvody ústavní stížnosti odmítl. Krajský soud v Plzni odkázal na rozhodnutí soudu odvolacího a vysvětlil, že podle právní úpravy ve znění do 1. července 2005 (ust. §200c odst. 1 a 2 o. s. ř. a §28a odst. 5 obch. zák.) nebyla stěžovatelka účastnicí rejstříkového řízení. Vedlejší účastník, společnost Sokolovská uhelná, právní nástupce, a. s., se sídlem Sokolov, Staré náměstí 69, zastoupená Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 301/8, Praha 1, k návrhu stěžovatelky uvedl, že stěžovatelka vůbec neargumentuje, která její základní práva měla být porušena, v ústavní stížnosti zcela splývá argumentace ústavní stížnosti jako takové a návrhu na zrušení zákona, a jeví se, že stěžovatelka svým podáním sleduje zcela zjevně jen zrušení institutu převodu jmění v obchodním zákoníku. Pak ale zcela chybí jakákoliv argumentace zakládající byť jen náznak ústavní stížnosti samotné. Návrh na zrušení stěžovatelkou napadených ustanovení pak v žádném případě není na místě, protože tato ustanovení ve skutečnosti nebyla obecnými soudy vůbec aplikována, a pokud byla vůbec soudem zmíněna, stalo se tak jen jako součást poučení stěžovatelky a dalších navrhovatelů o náhradních prostředcích ochrany jejich práv. Jediným ustanovením, které bylo obecným soudem použito, je ustanovení §200c odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění platném v době zahájení řízení, zrušení tohoto ustanovení však stěžovatelka nenavrhuje, a ani nijak nedovozuje protiústavnost tohoto ustanovení.
Stěžovatelka v replice k vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka dále rozvedla svou analýzu české úpravy převodu jmění, která nerespektuje pravidla, která se vyvinula ve vyspělých zemích. Odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v kauze Kreditní a průmyslové banky, podle něhož se o základních právech rozhoduje též v rejstříkovém řízení, přičemž toto rejstříkové řízení nesplňuje požadavky full jurisdiction, tedy řádného veřejného soudního řízení. Rozhodnutí v rejstříkovém řízení zakládá nevratný právní stav, což je v případě stěžovatelky též v rozporu s Dohodou o vzájemné ochraně investic s Německem (č. 573/1992 Sb.), podle níž platnost vyvlastnění nebo podobného opatření musí být přezkoumatelná v soudním řízení. Stěžovatelka setrvává na tom, že vrchní soud ust. §220p odst. 4 ve spojení s ust. §220k obch. zák. aplikoval, a je proto oprávněnou podat návrh na zrušení těchto ustanovení pro jejich protiústavnost. Stěžovatelka dovozuje neústavnost obou ustanovení na základě detailní komparativní analýzy. Stěžovatelka shledává citovaná ustanovení v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V další replice doručené Ústavního soudu dne 12. dubna 2006 pak stěžovatelka zaslala stanovisko Komise pro cenné papíry ze dne 3. března 2006, které komise vypracovala pro řízení vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 43/05. Stěžovatelka toto stanovisko komise obšírně komentuje a dovozuje, že "squeeze-out" je v každém smyslu "vyvlastněním" ve smyslu českého ústavního pořádku. V tom stěžovatelka odkazuje na závěry právní vědy stejně jako na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva i soudů jiných.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a návrh na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení je dílem nepřípustný, dílem zjevně neopodstatněný.
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti detailně vypořádává s řadou právních ustanovení, aniž vytýká konkrétní pochybení napadeným usnesením obecných soudů. To Ústavní soud akceptuje jen potud, pokud byla tato ustanovení vskutku obecným soudem v jeho napadeném rozhodnutí použita, a jako taková by tato ustanovení založila protiústavnost nejen v rovině obecné, ale též v individuálním případě stěžovatelčině. Jinými slovy, Ústavní soud tyto argumenty akceptuje v rovině individuální, ovšem jen pokud jsou tyto argumenty aplikovatelné též proti napadeným usnesením obecných soudů. Ústavní soud si nicméně nemohl nepovšimnout, že stěžovatelka velmi detailně polemizuje s ustanoveními obchodního zákoníku (zejm. §220k ve spojení s §220p), aniž by tato ustanovení obecný soud prvého stupně nebo soud odvolací vůbec použil. Ústavní stížnost tak v podstatě plní funkci návrhu v rámci tzv. abstraktní kontroly ústavnosti, tedy v rámci řízení přezkoumávajícího ústavnost bez ohledu na jakoukoliv reálnou životní situaci a samotné řízení stěžovatelčino. Ústavní soud je ovšem vázán českými právními předpisy, které nezakotvily možnost této tzv. actio popularis, tedy možnost kohokoliv napadat jakékoliv zákonné ustanovení, byť nebylo zatím přímo v jeho věci vůbec aplikováno. Jediné ustanovení, které bylo ve věci stěžovatelky použito, a které stěžovatelka současně napadá, totiž ust. §200c odst. 1 o. s. ř., je napadáno zcela zjevně účelově, což je patrné též z toho, že tomuto ustanovení, na rozdíl od ostatních napadených ustanovení (zejm. ust. §220p a §220k obch. zák.), stěžovatelka v zásadě nevytýká žádnou protiústavnost.
Právo na soudní a jinou právní ochranu zaručuje každému, aby se mohl svého práva domáhat stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Právo na soudní a jinou právní ochranu není stěžovatelce odepřeno s ohledem na ustanovení obchodního zákoníku, na která Vrchní soud v Praze ve svém usnesení odkázal. Akcionáři akciové společnosti se tedy mohou svých práv domáhat u nestranného a nezávislého soudu jiným způsobem, než účastenstvím v rejstříkovém řízení (včetně možnosti uplatnit výhrady proti tomuto jinému řízení následně i u Ústavního soudu). Základní presumpcí ústavní stížnosti je nicméně právě teze, podle níž napadená usnesení obecných soudů jsou neústavní proto, že stěžovatelka byla odkázána Vrchním soudem v Praze na jiné řízení, které podle stěžovatelčina názoru skončí pro stěžovatelku protiústavním výsledkem a neposkytne jí ústavou a mezinárodním právem požadovanou úroveň ochrany. Stěžovatelka ovšem v tomto pomíjí subsidiární povahu ústavní stížnosti, která připadá v úvahu teprve tehdy, pokud nebude právům stěžovatelky poskytnuta ochrana před soudy obecnými. Stěžovatelka tedy nemůže se svým návrhem v řízení před Ústavním soudem uspět, protože pokud by snad vskutku byla základní práva stěžovatelky porušena způsobem, který stěžovatelka obsáhle rozvádí, stalo by se tak v řízení podle ust. §220k, resp. 220p obch. zák., nikoliv v řízení, jehož rozhodnutí stěžovatelka touto ústavní stížností napadá.
Vlastní podstatou obsáhlé ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s komplexní platnou právní úpravou, zejména pak se způsobem, jakým je řešena ochrana práv minoritních akcionářů. Námitkami, vztahujícími se k této komplexní problematice, však Ústavní soud v rámci projednávané ústavní stížnosti, jejímž předmětem je toliko řízení u rejstříkového soudu, není oprávněn z povahy věci se zabývat, neboť nemůže překročit rámec vymezený v ust. §74 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu". Podle ust. §74 o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatelky jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. K výkladu toho, co se rozumí zákonem, "jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti," možno podpůrně použít ustálenou judikaturu k výkladu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, a to k otázce, jak pohlížet na podmínku, že se musí jednat o zákon, "jehož má být při řešení věci použito" (srov. rozhodnutí Pl. ÚS 39/2000, Sb.n.u.ÚS, sv. 20, str. 353 a ustálená judikatura, viz např. nález Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006, ve věci návrhu Městského soudu v Praze na zrušení ust. §685 až §716 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník). Není sporu o tom, že tato podmínka je splněna, jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední, má tedy být užito při rozhodnutí ve věci samé. Jinak řečeno, k tomu, aby stěžovatelka mohla zpochybnit ústavnost právního předpisu, je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace, a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti. Tím méně pak bude takovýmto bezprostředním použitím pouhý odkaz obecného soudu na jiné řízení, na které se může stěžovatelka v její věci obrátit. V daném případě je tedy návrh na zrušení §220p obchodního zákoníku, §83 odst. 2 písm. c) a části ust. §200da o. s. ř. nepřípustný, a návrh na zrušení ust. §200c odst. 1 o. s. ř. (ve smyslu shora podané argumentace, kdy stěžovatelka obsahově proti tomuto ustanovení nijak neargumentuje) zjevně neopodstatněný.
Návrhem na zrušení cit. ustanovení obchodního zákoníku a občanského soudního řádu se tedy Ústavní soud nemohl zabývat, neboť tato ustanovení (vyjma ust. §200c odst. 1 o. s. ř. - viz výše) nebyla v řízení napadeném ústavní stížností přímo aplikována [srov. ust. §64 odst. 1 písm. e) a cit. ust. §74 zákona o Ústavním soudu] a stěžovatelku tudíž není možno považovat za osobu oprávněnou podat návrh na jejich zrušení.
Ústavní soud nevyhodnotil ústavní stížnost jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech opravných prostředků, protože v daném typu řízení byly formálně všechny opravné prostředky vyčerpány. Stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou, protože výtky stěžovatelky mířily nikoliv na řízení, jehož výsledkem jsou napadená usnesení, ale naopak na řízení, které je od tohoto řízení odlišné. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků, případně vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Současně Ústavní soud odmítl s ústavní stížností spojený návrh na zrušení zákonných ustanovení podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, event. co se týče návrhu zrušení ust. §200c odst. 1 o. s. ř. podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s písm. a) téhož ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006