ECLI:CZ:US:2006:3.US.484.05
sp. zn. III. ÚS 484/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl 18. ledna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele R. T., právně zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2004 sp. zn. 3 To 286/2004 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. února 2004 sp. zn. 88 T 107/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. února 2004 sp. zn. 88 T 107/2003 uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. (v bodech 1 - 9) a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (v bodech 2, 8, 9) a dále trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. (v bodech 10 - 12). Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody ve vztahu k jednotlivým poškozeným. Trestných činů krádeže a neoprávněného držení platební karty se stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustil tím, že v období od prosince 2002 do dubna 2003 odcizoval z kancelářských nebo provozních prostor obchodních společností různé věci, platební karty a peníze.
K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2004 sp. zn. 3 To 286/2004 výše citovaný rozsudek Městského soudu v Brně částečně zrušen, a to ve výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. (v bodech 1 - 9) a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (v bodech 2, 8, 9), dále ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm. b) tr. zák. (v bodech 1 - 8) a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (v bodech 2, 7, 8) a za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek v bodech 10 - 12 nezměněn, byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců, přičemž byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody ve vztahu k jednotlivým poškozeným.
Usnesení odvolacího soudu napadnul stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2005 sp. zn. 11 Tdo 435/2005 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto. Usnesení dovolacího soudu však stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadá.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy prvního a druhého stupně se nedostatečně zabývaly jeho námitkami, že jeho vina nebyla prokázána a že soudy vycházely z procesně nepoužitelných důkazů. Jako usvědčující důkazy byly totiž použity přepisy odposlechů a záznamy telekomunikačního provozu dle §88 odst. 1 tr. ř. V příkazech k odposlechu je však pouze uvedeno, že Policií ČR, SKPV Brno je pod sp. zn. V 109/2002-MRBM/OOK-TS vedeno šetření pro zvlášť závažný trestný čin podle §247 odst. 1, 3 tr. zák. s tím, že stěžovatel je podezřelý z vloupání do kanceláří firmy Business and Cooperation, s. r. o., ze které byl mj. odcizen trezor s finanční hotovostí nejméně 1.200.000,- Kč. Z příkazů ovšem nevyplývá, jakým jednáním se měl stěžovatel této trestné činnosti dopustit a v jakém stadiu se řízení nachází. Vůči stěžovateli nebylo v této trestní věci dosud stíhání zahájeno a nebylo ani prokázáno, zda proti němu bylo vůbec vedeno šetření, neboť soud prvního stupně příslušný spis nepřipojil. Závěr soudů, že v době vydání příkazů k odposlechu bylo proti stěžovateli vedeno řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, je tak nepřezkoumatelný.
Prováděné odposlechy nebyly podle názoru stěžovatele neodkladnými nebo neopakovatelnými úkony, neboť z nich jednoznačně vyplývalo, že se stěžovatel měl dopouštět konkrétní trestné činnosti, policie však místo neprodleného zahájení trestního stíhání ve smyslu §160 odst. 1 tr. ř. pokračovala v provádění odposlechů. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání až poté, co škoda způsobená trestnou činností přesáhla 500.000,- Kč, tedy značnou škodu a jeho jednání tak bylo možno kvalifikovat jako zvlášť závažný trestný čin. Podle názoru stěžovatele si policejní orgány zřejmě byly vědomy skutečnosti, že odposlechy nemohly být použity jako důkaz, pokud způsobená škoda nedosahovala značné škody, a proto vyčkávaly se zahájením trestního stíhání až do doby, kdy stěžovatelova trestná činnost výše značné škody dosáhla, čímž došlo k obcházení ustanovení trestního řádu. Stěžovatel polemizuje se závěrem soudu prvního stupně, že policejní orgány prováděly odposlech po celé období, na které byl k němu vydán příkaz a teprve poté jej zpracovaly a vyhodnotily, neboť byl zadržen dne 13. 5. 2003, zatímco příkazy umožňovaly odposlech do 28. 5. 2003 resp. 10. 6. 2003. Je navíc nedůvodné, aby informace byly vyhodnocovány u některých skutků 4-5 měsíců a u jiných několik dní. Odposlechy byly použity jako usvědčující důkazy i v případě trestných činů neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., které však nejsou zvlášť závažnými úmyslnými trestnými činy, a proto jsou odposlechy podle názoru stěžovatele u těchto trestných činů nepoužitelné.
Stěžovatel rovněž uvádí, že nebyl proveden jediný důkaz prokazující, že by právě on byl telefonující osobou zachycenou odposlechy a ke zjištění této okolnosti nebyl vypracován žádný znalecký posudek. Závěr soudů, že předmětné rozhovory vedl stěžovatel, je tak pouhou spekulací.
Konečně stěžovatel namítá, že mu nalézacím soudem nebylo uděleno slovo k závěrečné řeči podle §216 tr. ř., což sice není v protokolu o hlavním líčení jednoznačně zaznamenáno, ale ze zvukového záznamu by tato skutečnost zřetelně vyplynula. Došlo tak prý k porušení stěžovatelova práva na obhajobu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, tj. Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. Předseda senátu Nejvyššího soudu v podaném vyjádření uvedl, že podle jeho názoru nedošlo v řízení před dovolacím soudem k porušení ústavních práv stěžovatele. Nejvyšší soud sice vytknul nižším soudům určitá pochybení, zdůraznil však současně, že tato pochybení nemají význam z hlediska závěrů soudů o trestní odpovědnosti obviněného. Z těchto důvodů navrhnul předseda senátu Nejvyššího soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. Předseda senátu Krajského soudu v Brně odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že stěžovatel se fakticky domáhá jen odlišného hodnocení důkazů. Městský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Jelikož z vyjádření účastníků řízení nevyplynuly žádné skutečnosti, ze kterých by Ústavní soud ve svých závěrech vycházel, nebyla tato vyjádření zaslána stěžovateli k replice.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal trestní spis Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 107/2003 a seznámil se s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Základní stěžovatelovou námitkou je tvrzení, že provedené odposlechy a záznamy o telekomunikačním provozu nejsou prý v dané trestní věci jako důkazy procesně použitelné. Ústavní soud se s tímto tvrzením neztotožňuje a k této otázce uvádí následující:
Ustanovení §88 odst. 1, 2, 4 tr. ř. uvádí:
"(1) Je-li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení... .
(2) Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a odůvodněn. Současně v něm musí být stanovena doba, po kterou bude odposlech a záznam prováděn a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může soudce prodloužit vždy na dobu dalších šesti měsíců. Opis příkazu soudce bez odkladu zašle státnímu zástupci. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky.
(4) Má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o osobě, která záznam pořídila. Ostatní záznamy je třeba označit, spolehlivě uschovat a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy. V jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice."
Otázkou zákonnosti provedených odposlechů a jejich použitelnosti v dané trestní věci se zabýval soud prvního stupně, který uvedl, že odposlechy byly provedeny v souladu se zákonem na základě řádně vydaných příkazů dle §88 tr. ř. Příslušné příkazy byly vydány za situace, kdy bylo vedeno řízení pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin, přičemž je nepodstatné, že na základě odposlechů byly zjištěny i jiné skutky, které ve svém souhrnu jakožto dílčí útoky pokračujícího trestného činu umožňovaly právní kvalifikaci podle §247 odst. 3 písm. b) tr. zák. Jednalo se přitom o úkony neodkladné a neopakovatelné, přičemž charakter neopakovatelnosti je zřejmý a co se neodkladnosti týče, v době, kdy došlo k vydání příslušných příkazů, existovalo na straně orgánů činných v trestním řízení pouhé podezření, že pachatelem trestných činů krádeže je stěžovatel, nedosahovalo ovšem té úrovně, aby bylo možno vydat usnesení o zahájení trestního stíhání (str. 14 rozsudku nalézacího soudu).
Se shora konstatovanými závěry soudu prvního stupně se Ústavní soud ztotožňuje a dále uvádí, že z obsahu příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydaných soudcem Městského soudu v Brně ve dnech 28. 11. 2002 a 10. 1. 2003 (č. l. 69 a 71 spisu) je zřejmé, že tyto příkazy byly vydány v souladu s ustanovením §88 odst. 1, 2 tr. ř. a obsahují všechny potřebné náležitosti. Vyplývá z nich, že Policií ČR, SKPV Brno, bylo vedeno pod sp. zn. V 109/2002-MRBM/OOK-TS šetření pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž stěžovatel je spolu s další osobou podezřelý, že se vloupali do kanceláří firmy Business and Cooperation, s. r. o., ze které odcizili trezor s finanční hotovostí nejméně 1.200.000,- Kč a dále výpočetní a kancelářskou techniku s celkovou škodou nejméně 1.500.000,- Kč. V příkazech je dále uvedeno, že existuje důvodné podezření, že telefonicky budou sdělovány závažné informace týkající se výše uvedené trestné činnosti. Ústavní soud konstatuje, že z předmětných příkazů je dostatečně zřejmé, že trestní řízení v dané věci bylo vedeno a nalézací soud proto nemusel blíže zjišťovat jeho další průběh. Bližší konkretizaci stěžovatelova jednání či uvedení, v jaké fázi se trestní řízení nachází, ustanovení §88 odst. 2 tr. ř. nevyžaduje. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu tedy byly prováděny v souladu s trestním řádem v rámci doby v příkazech vymezené. Okolnost, že proti stěžovateli nebylo v této věci zahájeno trestní stíhání, je z hlediska zákonnosti provádění odposlechů a jejich použitelnosti v trestní věci napadené ústavní stížností nerozhodná.
Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je přitom neodkladným a neopakovatelným úkonem ve smyslu §160 odst. 4 tr. ř. již svou podstatou, jak správně konstatoval nalézací soud. Doba vyhodnocování odposlechů je plně v působnosti orgánů činných v trestním řízení a stěžovatelovy námitky jsou v tomto ohledu nedůvodné. Stěžovatelovo podezření, že policejní orgány vyčkávaly se zahájením trestního stíhání až do doby, kdy jeho trestná činnost dosáhla výše značné škody, neboť si měly být vědomy, že dříve by byly provedené odposlechy jako důkaz nepoužitelné, je ryze spekulativní a není podloženo žádnými argumenty. Vytýká-li stěžovatel policejním orgánům, že měly zahájit trestní stíhání bezprostředně poté, co se dozvěděly o jeho trestné činnosti, je nutno uvést, že jeho argumentace není korektní. Policejním orgánům nelze vytýkat, pokud pokračovaly v provádění zákonně povoleného odposlechu v rámci vymezené doby a teprve poté, co zjistily odůvodněné skutečnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal trestný čin, zahájily proti němu pro tento trestný čin trestní stíhání.
Podmínky, stanovené trestním řádem v ustanovení §88 odst. 1 pro nařízení odposlechu telekomunikačního provozu, jsou vymezeny jinak, než podmínky pro zahájení trestního stíhání stanovené v §160 odst. 1 tr. řádu. Trestním řízením se rozumí podle ust. §12 odst. 10 tr. řádu jakékoli "řízení podle tohoto zákona", takže odposlech může předcházet zahájení trestního stíhání k němuž dochází sdělením obvinění. Zahájit trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. řádu lze až poté, " je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba". Porovnáním textu ustanovení §88 odst. 1 a §160 odst. 1 tr. řádu a ze smyslu obou ustanovení lze nepochybně dovodit, že zákonodárce vytvořil pro aplikaci odposlechu širší prostor a umožnil jeho nařízení i za situace, kdy skutková zjištění ještě neposkytují dostatek podkladů pro sdělení obvinění.
Z trestněprocesního principu legality a z principu oficiality (§2 odst. 3,4 tr. ř.) vyplývá povinnost neprodleně zahájit trestní stíhání sdělením obvinění, to však jen za podmínky, že již jsou zjištěny konkrétní skutečnosti odůvodňující závěr, že trestný čin spáchala určitá osoba. Intenzita a rozsah podezření z trestného činu, vyžadované pro zahájení trestního stíhání na jedné straně, a pro nařízení odposlechu na straně druhé, jsou trestním řádem definovány rozdílně, což vytváří pro orgány činné v trestním řízení určitý "hrací prostor" pro aplikaci těchto institutů na základě vyhodnocení konkrétní skutkové konstelace.
Splňuje-li odposlech podmínky neodkladného úkonu (§160 odst. 4 tr. řádu) a podmínky stanovené v §88 odst. 4 tr. řádu, lze obsah tohoto úkonu použít jako důkaz v trestním řízení.
Při zvažování podmínek pro aplikaci procesních institutů musí orgány činné v trestním řízení zohlednit jak procesní principy spravedlivého procesu a právo na obhajobu, tak legitimní společenský zájem na efektivním trestním postihu závažné kriminality. Při kolizi různých individuálních a společenských zájmů připouštějí ústavní předpisy zásahy do základních práv a svobod, včetně zásahů do listovního a telekomunikačního tajemství (článek 13 Listiny), přičemž meze těchto zásahů musí být upraveny zákonem (článek 4 odst. 2 Listiny), v daném případě trestním řádem.
V posuzovaném případě Ústavní soud nezjistil, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly nezákonně a že by narušily ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z gramatického výkladu ustanovení §88 odst. 4 tr. ř. zřetelně vyplývá, že záznam telekomunikačního provozu lze užít jako důkaz v celé trestní věci jednoho obviněného, je-li v ní obviněný stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin a tento důkaz je tedy použitelný i v případě dalších trestných činů, pro které je obviněný v téže trestní věci stíhán.
Označuje-li stěžovatel za spekulativní závěr obecných soudů, že právě on vedl předmětné telefonní rozhovory, přičemž ke zjištění této okolnosti měl být vypracován znalecký posudek, odkazuje Ústavní soud na důkladné zdůvodnění nalézacího soudu, který z obsahu telefonních rozhovorů a telefonních čísel, ze kterých bylo voláno, dospěl k dostatečně odůvodněnému závěru, že odposlouchávané mobilní telefony používal právě stěžovatel, a proto pokládal za nadbytečné doplnit dokazování znaleckým posudkem ke srovnávání hlasů stěžovatele a volající osoby, neboť v tomto ohledu nebylo nutno rozptylovat žádné pochybnosti (srov. str. 10-11 rozsudku nalézacího soudu).
Pokud stěžovatel namítá, že mu nebylo uděleno slovo k závěrečné řeči a v tomto ohledu zpochybňuje správnost protokolu o hlavním líčení, ve kterém je naopak stěžovatelova závěrečná řeč stručně zaznamenána (srov. č. l. 433 spisu), je nutno uvést, že Ústavní soud nemůže kontrolovat správnost protokolace prováděné obecnými soudy. Popírá-li stěžovatel správnost protokolace, měl tuto námitku uplatnit způsobem popsaným v §57 odst. 2 tr. ř., podle kterého o námitkách proti protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde; proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu