ECLI:CZ:US:2006:3.US.489.05
sp. zn. III. ÚS 489/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Svobodou, advokátem v Brně, Jana Uhra 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005, čj. 6 As 20/2004-33, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2003, čj. 4 Cad 26/2003-19, rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. 12. 2002, čj. 44/44362/13.11.2002, a rozhodnutí Úřadu práce Brno-město ze dne 21. 10. 2002, čj. BMB-1050/2002-P1B, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 9. 2005, doplněnou podáním ze dne 14. 11. 2005, napadl stěžovatel shora uvedená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tím, že tyto orgány porušily jeho ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zajištění, resp. čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále pak princip rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozhodnutím Úřadu práce Brno-město bylo rozhodnuto tak, že se stěžovateli podle §16 odst. 8 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 1/1991 Sb.") nepřiznává hmotné zabezpečení při rekvalifikaci. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel požádal o zprostředkování dne 29. 10. 2001, dne 9. 5. 2002 nastoupil na rekvalifikaci zabezpečovanou úřadem práce. Vzhledem k tomu, že uplynula podpůrčí doba 6 měsíců a pro poskytování hmotného zabezpečení po uplynutí podpůrčí doby stěžovatel nesplnil podmínku nástupu do zaměstnání ve smyslu citovaného ustanovení, nebylo hmotné zabezpečení přiznáno. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které Ministerstvo práce a sociálních věcí jako nedůvodné zamítlo, přičemž prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. Proti tomuto rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí podal žalobu, kterou však Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Tento rozsudek napadl stěžovatel kasační stížností, kterou však Nejvyšší správní soud - rovněž jako nedůvodnou - zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že zákonem, zmiňovaným v čl. 26 odst. 3 Listiny, je zákon č. 1/1991 Sb., jenž v §12 odst. 1 stanovuje obecnou podmínku pro vznik nároku na hmotné zabezpečení, dále pak jsou např. v ustanovení §16 odst. 2 uvedena speciální ustanovení zakotvující výjimky z této obecné podmínky. Posledně uvedené ustanovení však bylo ze strany výše uvedených orgánů zcela nesprávně vyloženo a aplikováno. Tyto totiž vycházely z toho, že ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb. nelze považovat za speciální úpravu k §13 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. co do vzniku nároku na hmotné zabezpečení, ale pouze za ustanovení upravující délku jeho poskytování. Dle názoru stěžovatele však opomenuly ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb., z něhož má plynout, že §16 odst. 2 zákona č. 1/1991 Sb. upravuje i samotný vznik nároku, nikoliv pouze jeho trvání, což má potvrzovat i znění poslední věty tohoto ustanovení. V souvislosti s tím stěžovatel poukazuje na to, že v zákoně není žádné ustanovení, které by stanovilo, že nárok na hmotné zabezpečení při rekvalifikaci náleží pouze v případě, že žadatel nastoupil rekvalifikaci v době trvání podpůrčí doby. Daný postup pak svévolně zvýhodňuje ty uchazeče o zaměstnání, kteří nastoupí rekvalifikaci ještě v průběhu podpůrčí doby, což má být v rozporu s čl. 1 Listiny. Stěžovatel poukazuje i na skutečnost, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku upozorňuje na nedůslednost zákona, k čemuž dodává, že nový zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, obsahuje stejnou, avšak srozumitelnější úpravu, z níž plyne, že nárok na hmotné zabezpečení při rekvalifikaci není vázán na započetí rekvalifikace v podpůrčí době. Závěrem stěžovatel tvrdí, že nemá-li být právo občanů na přiměřené hmotné zajištění pouze formální, musí být poskytováno v souladu se zákonem č. 1/1991 Sb., přičemž je nepřípustné, aby státní orgány ve vztahu k některým lidem toto právo svévolně omezovaly nad rámec zákona. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný včas a i co do ostatních formálních náležitostí - po odstranění vad k výzvě Ústavního soudu - v souladu se zákonem, avšak že se jedná o návrh, jenž nutno považovat za zjevně neopodstatněný. V řízení před Ústavní soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, napadená rozhodnutí mají porušovat především ústavně zaručené základní právo stěžovatele zakotvené v čl. 26 odst. 3 věta druhá Listiny. K tomu je v prvé řadě třeba uvést, že toto ústavně zaručené právo lze realizovat prostřednictvím "prováděcího" zákona, jenž stanovuje konkrétní obsah tohoto základního práva. Zákonodárce tak musí z obsahového hlediska dbát na to, aby takovým zákonem nebyla dotčena podstata a smysl daného základního práva (čl. 4 odst. 4 Listiny), totéž pak platí pro orgány veřejné moci, jež jej aplikují a interpretují. Z tohoto pohledu se však otázka, zda poskytování hmotného zabezpečení náleží uchazeči o zaměstnání při rekvalifikaci za situace, jestliže nastoupil rekvalifikaci po vyčerpání podpůrčí doby šesti měsíců, jeví nikoliv jako rozhodující, neboť je zjevně na vůli zákonodárce, za jakých podmínek hmotné zabezpečení v takovýchto případech poskytne, tedy zda nějakým způsobem "zvýhodní" postavení těch, kteří rekvalifikaci nastoupí (byť) po uplynutí podpůrčí doby. Nutno vzít také v úvahu, že za zákon zmiňovaný v čl. 26 odst. 3 Listiny nelze považovat jen zákon č. 1/1991 Sb., ale i zákony další, jejichž prostřednictvím dochází k realizaci uvedeného ústavně zaručeného základního práva. V případech, kdy nárok na hmotné zabezpečení podle zákona č. 1/1991 Sb. zanikl (příp. vůbec nevznikl), by mohlo dojít k porušení čl. 26 odst. 3 Listiny za předpokladu, že by veškeré mechanizmy, které byly vytvořeny za účelem naplnění tohoto ustanovení, selhaly. To v daném případě doloženo nebylo.
Lze však připustit, že v souvislosti s vadnou interpretací a aplikací zákona č. 1/1991 Sb. provedenou orgány veřejné moci, na niž stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje, může dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele; zvláště by se mohlo jednat o porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny (a v souvislosti s tím i čl. 26 odst. 3 Listiny). Nutno předeslat, že dle již ustálené judikatury Ústavního soudu vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalizmu (srov. nález ze dne 9. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98).
O žádný z výše uvedených případů "kvalifikovaných" vad, jež jsou předpokladem porušení ústavnosti, se nejedná. Orgány veřejné moci, naposledy pak Nejvyšší správní soud, se shora zmíněnou otázkou opakovaně a pečlivě zabývaly, přičemž své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky zdůvodnily, takže jejich přístup za libovolný nepochybně označit nelze. Jde-li o ostatní případy, v nichž lze konstatovat pochybení v ústavněprávní rovině, ty v daných souvislostech v úvahu nepřipadají. Nutno podotknout, že stěžovatelem zmiňované ustanovení §17 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb. neupravuje samotný vznik nároku, jak stěžovatel tvrdí, ale způsob stanovení výše hmotného zabezpečení.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006