ECLI:CZ:US:2006:3.US.493.06
sp. zn. III. ÚS 493/06
Usnesení
III. ÚS 493/06
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele L. L., zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem se sídlem 701 00 Ostrava 1, Sokolská 21, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006 sp. zn. 6 Tdo 346/2006, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2005 sp. zn. 3 To 112/2005 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2004 sp. zn. 34 T 19/99, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení rozhodnutí obecných soudů s tím, že dle svého přesvědčení byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci neoprávněně odsouzen pro trestný čin zkrácení daně, jeho dovolání ani Nejvyšší soud nevyhověl. V podání právního zástupce ze dne 26. 7. 2006 uvedl, že se postupem a rozhodnutími obecných soudů cítí dotčen v právu na spravedlivý proces, zaručeném Listinou základních práv a svobod, jakož i článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když byl odsouzen na základě výpovědi svědka, který se k nařízenému jednání nedostavil, ačkoliv jej soud řádně a včas vyrozuměl. Proto byl vyslechnut dožádaným soudem Polské republiky, avšak bez účasti jeho obhájce. Ten se výslechu nezúčastnil, když se o jeho nařízení na den 9. 7. 2004 dověděl teprve 7. 7. 2004, sám pak byl na dovolené a o provedení výslechu byl informován až 8. 7. 2004. Proto nemůže souhlasit také s konstatováním Nejvyššího soudu, podle něhož byla doba 48 hodin postačující k tomu, aby zvolený obhájce svou intervenci u zahraničního soudu uskutečnil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud odmítl dovolání obviněného stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, když opodstatněně shledal, že je podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V dovolání sice označil jeho důvod citovaným ustanovením, tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že řízení před nalézacím soudem a soudem odvolacím trpí vážnými procesními vadami, v jeho obsahu však namítá, že výpověď svědka nebyla provedena zákonným způsobem a že s výpovědí svědka (G.) o tom, že mu částka 2.619.329,40 Kč - jako provize za zprostředkování prodeje těžkých topných olejů (tj. částka, uplatněná jako výdajová položka) - vyplacena nebyla, nesouhlasí. Je třeba dodat, že dovolací soud vyčerpávajícím způsobem v odůvodnění svého usnesení vyložil, že hodnocení důkazů je především výhradním právem nalézacího soudu, že v daném případě nezjistil ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a učiněným právním závěrem, a je proto konstatovaným skutkovým stavem vázán, v zajištění svědecké výpovědi A. G., která ani nebyla jediným usvědčujícím důkazem, neshledal, že by tato byla získána nezákonným způsobem. Na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu lze v dalším odkázat
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu shledán zjevně neopodstatněným, a proto dle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel podal dovolání z jiného důvodu, než je dán §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o něž své dovolání opíral, nevyužil takový procesní prostředek k ochraně svého tvrzeného práva, který mu zákon poskytuje, a proto pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně nelze vycházet z data převzetí usnesení dovolacího soudu. Jestliže usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2005 bylo zástupci navrhovatele doručeno 5. 10. 2005, je nepochybné, že ústavní stížnost proti němu směřující je stížností podanou po lhůtě k tomu stanovené a směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2004 pak stížností nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. b), e), §72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006