ECLI:CZ:US:2006:3.US.495.06.1
sp. zn. III. ÚS 495/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. R., t. č., právně zastoupeného Mgr. Martinem Brudným, advokátem, se sídlem Škroupova 1114/4, Ostrava-Moravská Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. 2 T 23/2005 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2005 sp. zn. 5 To 314/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 27. 6. obdržel Ústavní soud podání stěžovatele, které však zjevně nesplňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení podle §30, 34 a §72 zákona č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zejména chybělo zastoupení advokátem a kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva. Na výzvu Ústavního soudu stěžovatel ve stanovené lhůtě zaslal doplněné znění ústavní stížnosti, plnou moc advokáta a dále písemná vyhotovení rozhodnutí obecných soudů ve své trestní věci. V ústavní stížnosti se domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zakotvená v článku 8 odst. 2, článku 36 odst. 1, v článku 37 odst. 3, článku 38 odst. 2, článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 bodu 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Lhůtu k podání ústavní stížnosti nemůže Ústavní soud prodloužit ani prominout, neboť se jedná o lhůtu kogentní.
V předmětné věci (pro případ, že stěžovatel chtěl napadnout ústavní stížností citovaný rozsudek a usnesení) bylo posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jejich práva poskytoval, dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 22. 12. 2005 sp. zn. 3 Tdo 1476/2005.
Lhůta k podání ústavní stížnosti tak začala běžet od doručení tohoto rozhodnutí.
Z kopií dokladů o doručení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu stěžovateli a jeho advokátovi JUDr. O. H. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel a jeho advokát převzali zásilku do vlastních rukou dne 22. 2. 2006. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě dne 26. 6. 2006, je zřejmé, že byla podána až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro její podání.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel podal dne 22. 4. 2006 návrh na obnovu řízení, který byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 zamítnut dne 1. června 2006. Rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení není rozhodnutím ve smyslu ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jak ostatně z dikce tohoto ustanovení výslovně plyne.
Dle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Vzhledem k výše uvedenému byl soudce zpravodaj nucen mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podanou ústavní stížnost dle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
II.
Obiter dictum Ústavní soud k meritu věci dodává:
V záhlaví tohoto usnesení označeným rozsudkem shledal Obvodní soud pro Prahu 10 stěžovatele vinným, že (zkráceně řečeno) v období mezi 18. 11. 2002 až 30. 12. 2003 vylákal pod různými záminkami, zejména pod záminkou, že chce investovat do opravy ubytovny, o níž tvrdil, že je jejím vlastníkem, z poškozených Ing. K. Z. a L. Š. jako půjčku finanční prostředky, a způsobil tak poškozeným celkovou škodu ve výši 1.060.000,- Kč. Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl v roce 1998 odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců a z jehož výkonu byl propuštěn dne 23. 5. 2002 za současného stanovení čtyřleté zkušební doby. Tak se měl stěžovatel (v trestní věci "obžalovaný") dopustit trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které však bylo v záhlaví uvedeným usnesením odvolacího soudu zamítnuto. Dále stěžovatel využil mimořádných opravných prostředků a podal dovolání, které bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 22.12. 2005 sp. zn. 3 Tdo 1476/2005 zamítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Návrh stěžovatele na obnovu řízení byl Obvodním soudem pro Prahu 10 usnesením podle §283 písm. d) tr. řádu, sp. zn. 1 Nt 3405/2006, dne 1. června 2006 zamítnut.
Jak již bylo uvedeno, v ústavní stížnosti se stěžovatel domáhal zrušení citovaných rozhodnutí soudu nalézacího a soudu odvolacího, z důvodů porušení jeho základních práv garantovaných článkem 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3, článkem 38 odst. 2, článkem 40 odst. 3 Listiny, jakož i čl. 6 bodu 3 písm. d) Úmluvy.
Porušení těchto práv, zejména svého práva vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání i výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že přes jeho opakované návrhy nebyl v žádném stadiu trestního řízení proveden důkaz výslechem svědka ing. Č. M., přičemž žádný z orgánů činných v trestním řízení dostatečným způsobem nezdůvodnil, proč tomuto návrhu obhajoby nebylo vyhověno, ač se jednalo prakticky o jediný relevantní návrh ze strany stěžovatele. Navíc se jednalo o osobu, jejíž výpověď mohla mít pro objasnění věci zásadní význam, a to jak pro posouzení okolností případu, tak zejména ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, který je stěžovateli kladen za vinu. Uvedený Ing. M. by měl podle stěžovatele potvrdit, že peníze, které měl stěžovatel podle obžaloby podvodně vylákat, nebyly vylákány podvodně, ale byly určeny na zaplacení podnájmu a rekonstrukci ubytovny. O osobě Ing. M. se v rámci své výpovědi zmínil i jiný ze svědků a jeho adresa, sídlo jeho firmy a další údaje byly obecným soudům známy. Přesto nalézací soud zcela vyhověl toliko důkazním návrhům obžaloby, zatímco k návrhům stěžovatele jako obžalovaného se postavil negativně. Ani odvolací soud návrhům stěžovatele nevyhověl. Ze strany obecných soudů tak mělo dojít k porušení §2 odst. 1, 5, 6 a 11 tr. řádu, jakož i §33 a násl. tr. řádu a tím i k porušení práva na soudní ochranu podle hlavy V. Listiny.
Stěžovatel dále poukazoval na skutečnost, že byl odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista, ač pro to podle jeho názoru nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatel uznává, že z formálního hlediska byly znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny, ale podstatná je v tomto ohledu rovněž materiální stránka. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňoval, že byl před posuzovaným případem odsouzen pouze jednou, a to za skutek, k němuž došlo v roce 1992. Tato skutečnost nebyla dle názoru stěžovatele v rámci celého řízení zohledněna, neboť se soudy zabývaly pouze dobou, která uplynula od propuštění stěžovatele z výkonu trestu.
Ústavní soud se seznámil s obsahem výše citovaných rozhodnutí obecných soudů a neshledal, že by svým postupem vybočily z rámce ústavnosti.
III.
Lze shrnout, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (viz §2 odst. 5 tr. řádu a nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 34, C. H. Beck, 2005, str. 99). O vznesených návrzích na doplnění dokazování však soud musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. O případ "opomenutého důkazu" a tedy i např. o porušení práva garantovaného čl. 6 bodu 3 písm. d) Úmluvy či příslušných čl. Listiny by se tedy podle uvedeného pravidla jednalo jen tehdy, pokud by se soud návrhem stěžovatele na doplnění dokazování vůbec nezabýval a přesvědčivě důvody zamítnutí důkazního návrhu nevysvětlil. V projednávané věci však k takovému pochybení při rozhodování obecných soudů nedošlo.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů plyne, že stěžovatel v řízení před nalézacím soudem opravdu navrhoval důkaz výslechem ing. M.. Nalézací soud tento návrh odmítl s odůvodněním, že ing. M. mohl před soudem vypovídat jedině o tom, zda stěžovatel o odkupu či nájmu nějaké ubytovny jednal, což je však pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu v projednávané věci zcela irelevantní, neboť obžalovaný se vydával právě za nájemce či majitele ubytoven, nikoliv o zájemce o koupi. Pouhé jednání o případném odkupu či vzniku nájmu pak ze stěžovatele majitele či pronajímatele nedělá a na trestně právní kvalifikaci jeho jednání taková skutečnost nemůže mít žádný vliv.
Odvolací soud shledal, že soud nižší instance při zamítnutí uvedeného důkazního návrhu postupoval procesně zcela správně, když jednak příslušným procesním usnesením podle §216 odst. 1 tr. řádu o návrhu rozhodl, jednak i v odůvodnění rozsudku svůj procesní postup ve smyslu §125 odst. 1 tr. řádu náležitě odůvodnil. Odvolací soud plně přisvědčil argumentaci nalézacího soudu a konstatoval, že i pokud by odvolatelem navrhovaný svědek potvrdil obhajobu stěžovatele ohledně okolností, ke kterým mohl autenticky svědčit (tzn. k jednání stěžovatele v souvislosti s pronájmem inkriminované ubytovny, případně další záměry stěžovatele), rozhodnutí soudu o vině a trestu by zcela zřejmě nemohlo být jiné, neboť podstatná fakta hovoří zcela jasnou řečí.
Konečně Obvodní soud pro Prahu 10 se v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení vypořádal s tvrzením stěžovatele, že jeho věc nebyla náležitě objasněna kvůli tomu, že nebyl vyslechnut zmíněný ing. M., který by dle tvrzení stěžovatele dosvědčil jeho obhajobu v tom směru, že skutečně hodlal za půjčené peníze koupit ubytovnu a že ubytovna na prodej byla a tedy si peníze nepůjčil podvodně s úmyslem je nevrátit. Obvodní soud jednak zdůraznil, že zde nenastala situace podle §278 odst. 1 tr. řádu. Zároveň opět zopakoval, že navrhovaný svědek by pouze mohl potvrdit skutečnost, že stěžovatel měl zájem koupit ubytovnu a že ta byla na prodej, což jsou okolnosti nevýznamné, když stěžovatel vystupoval vůči poškozeným jako úspěšný podnikatel - majitel ubytovny a peníze na poškozených vylákal tvrzením, že tuto potřebuje opravit, čímž je uváděl v omyl. Obvodní soud uvedl, že je zcela nerozhodné, na co chtěl takto vylákané peníze použít, byť by to skutečně byl nákup ubytovny, což se však jeví opět jako tvrzení účelové, neboť odsouzený žádnou ubytovnu nekoupil. Pokud by chtěl skutečně peníze na nákup ubytovny použít a z transakce posléze sešlo, mohl by peníze bezpochyby vrátit, což ale neučinil. Podle obvodního soudu je tak dobře patrné, že jeho zájem byl od počátku jiný - podvodný - ponechat si pod smyšlenou záminkou vylákané peníze pro svoji potřebu.
IV.
Je třeba podotknout, že není v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Zde se odkazuje např. na nález ve věci IV. ÚS 23/93 (Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 28, Praha 1994). Pokud by byl Ústavní soud věc projednával meritorně, bylo by jeho úkolem jedině zhodnocení, zda byla návrhům stěžovatele na doplnění dokazování věnována obecnými soudy náležitá pozornost. Z výše uvedeného přehledu jasně plyne, že obecné soudy, ač návrhy stěžovatele zamítly, toto své rozhodnutí logickým a jednoznačným způsobem zdůvodnily, a to za situace, kdy byl na základě usvědčujících důkazů skutkový stav náležitě zjištěn.
Lze mít důvodně zato, že byla-li by ústavní stížnost podána v předepsané lhůtě, Ústavnímu soudu by nezbylo než se ztotožnit s konstatováním obecných soudů: Stěžovatelem navrhovaný důkaz není takový, aby jeho provedení mohlo vést ke zjištění odlišného skutkového stavu a tím ke změně rozhodnutí o vině a trestu. O jeho úmyslu se podvodným způsobem obohatit na úkor poškozených svědčí jak jeho klamavé vystupování ve styku s poškozenými, tak zejména i jeho záludné jednání následující, velmi typické pro tento typ podvodu, kdy pachatel nějakou dobu pomocí dovedné manipulace zmírňuje podezření poškozeného. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o jednoduchý, ale nanejvýš logický argument, že pokud by opravdu zamýšlel peníze investovat do podnikatelského záměru, z něhož by posléze sešlo, mohl by stěžovatel snadno půjčené peníze po urgencích poškozených vrátit. Stěžovatel místo toho poškozené klamal, když pod nejrůznějšími záminkami neustále odkládal splatnost půjček, nepravdivě je ujišťoval, že čas vrácení se již přibližuje, vzbuzoval v nich klamné naděje občasným vracením relativně malých částek, někdy spojeným s žádostí o další půjčky (údajně v zájmu lepších vyhlídek věřitele na vrácení celé zapůjčené částky najednou), aby se posléze začal vyhýbat kontaktu s poškozenými, jak jeho jednání výstižně charakterizoval odvolací soud.
V kontextu těchto zjištění by byl důkaz výslechem svědka ing. M. v dokazování ohledně zavinění stěžovatele zcela zjevně nadbytečný.
Co se týče druhé námitky stěžovatele ohledně hmotněprávního posouzení materiálních podmínek tzv. zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zákona, ani zde nezbývá, než odkázat na rozhodnutí soudů obecných, které se s touto otázkou opakovaně beze zbytku vypořádaly, když uvedly, z čeho tuto materiální stránku dovodily, tedy zejména z okolnosti, že stěžovatel ani ne půl roku po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který si odpykával za rozsáhlé podvody, spáchal další zvlášť závažný úmyslný trestný čin podvodu. Tím dal stěžovatel najevo, že se u něj výkon trestu minul svým výchovným účinkem, že se nepolepšil a chce pokračovat ve svém společensky vysoce nebezpečném způsobu života. Není zjevně pravda, že obecné soudy při posuzování materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy nezohlednily, že byl před posuzovaným případem odsouzen pouze jednou, a to za skutek, k němuž došlo v roce 1992, a že se soudy zabývaly pouze dobou, která uplynula od propuštění stěžovatele z výkonu trestu. Nalézací soud i soud odvolací braly na vědomí, že se na stěžovatele hledí, jakoby byl v minulosti jednou soudně trestán (str. 7 rozsudku). Odvolací soud pokud jde o výrok o trestu výslovně zohlednil skutečnost, že kromě souhrnného trestu, zakládajícího skutečnost zvláště nebezpečné recidivy, je stěžovatel jinak dříve netrestán.
Na základě výše uvedených skutečností lze dovodit, že i pokud by ústavní stížnost byla podána v zákonem předepsané lhůtě, byla by Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2006
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj