ECLI:CZ:US:2006:3.US.507.05
sp. zn. III. ÚS 507/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 6 To 765/2004, a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 22. října 2004, sp. zn. 5 T 56/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku, na který Ústavní soud odkazuje. Za uvedený trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody, který mu byl podmíněně odložen, a také k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvého stupně zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. stěžovatele nově uznal vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., přičemž mu znovu uložil stejný trest. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že odvolací soud dospěl pouze k jinému závěru ohledně výše způsobené škody na vozidle poškozeného v rámci posouzení popsané dopravní nehody. Nejvyšší soud ČR odmítl stěžovatelovo dovolání podle ust. §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základních práv podle čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listiny, domáhá zrušení obou shora označených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje s hodnocením důkazů obecnými soudy. Tyto důkazní nedostatky podle stěžovatele logicky vedou k tomu, že se obecným soudům nepodařilo zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. K tomu je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, se zásadně nepouští do hodnocení dokazování provedeného orgány činnými v trestním řízení, ledaže by při hodnocení důkazů došlo k porušení ústavního pořádku.
Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto toliko otázkou, zda způsobem prováděného dokazování i následným odůvodněním nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces, resp. presumpce neviny). To však Ústavní soud neshledal a naopak dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně oba obecné soudy vypořádaly. Navíc v souladu se zákonem vyhodnotil dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR, když ve svém usnesení mimo jiné uvedl, že oba soudy "přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely, proč a kterým z nich uvěřily, když rozhodující výpovědi byly učiněny svědky, kteří k osobě dovolatele nemají žádného vztahu a není důvod pochybovat o jejich objektivitě. Soudy tak přesvědčivě odůvodnily důkazní postup ve věci a stejně tak se vypořádaly s dovolatelem namítanými rozpory v rámci vedeného dokazování, určily tak jednoznačně, která z variant skutkového stavu odpovídá realitě." Není důvodu, aby se s tímto závěrem Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud neztotožnil.
Ústavní soud respektuje nejen skutečnost, že podle ústavní judikatury (např. nález Ústavního soudu I. ÚS 425/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 13, str. 305) není obecný soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale také to, že o věci bylo rozhodnuto třemi obecnými soudy, z nichž soudy prvého a druhého stupně, na základě bezprostředního poznání důkazů dovodily, že ke skutku došlo a že skutek, zakládající daný trestný čin, spáchal stěžovatel. Rozsudky obecných soudů prvého i druhého stupně jsou přesvědčivé, soudy se v nich zabývají skutečnostmi a důkazy, o něž se opíraly, a není na Ústavním soudu, který nadto zásadně důkazy bezprostředně nepoznává, aby tytéž důkazy znovu podrobně přehodnocoval a vyvozoval z nich jiné závěry, než ke kterým došly soudy obecné. Ústavnímu soudu, jak vyplývá ze shora uvedeného, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která má charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006