ECLI:CZ:US:2006:3.US.508.06
sp. zn. III. ÚS 508/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. T. E., zastoupené Tomášem Valíkem, advokátem se sídlem v Opavě, Rolnická 21a/1636, proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 3. 2004, č.j. 12 C 237/2003-30, a usnesení ze dne 8. 9. 2004, č.j. 22 E 1107/2004-6, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil - pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v občanském soudním řízení soudem prvního stupně.
Prvním z napadených rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl o povinnosti stěžovatelky k peněžitému plnění (14 500,- Kč s příslušenstvím), druhým nařídil výkon tohoto rozhodnutí prodejem nemovitostí (garáže). V obou řízeních byl stěžovatelce ustanoven jako osobě neznámého pobytu opatrovník ve smyslu §29 odst. 3 o.s.ř.
Právě s postupy obecného soudu, které nalezly výrazu v ustanovení opatrovníků v jejích řízeních, stěžovatelka nesouhlasí. Má za to, že jsou "v rozporu s Ústavou České republiky", pominul-li soud "vyhledávací povinnost" a neprovedl dostatečné šetření ku zjištění adresy jejího pobytu, a jestliže pro její zastupování neustanovil vhodnou osobu z okruhu osob jí blízkých. V ústavní stížnosti uvedla, že od roku 1995 žije většinou ve Spolkové republice Německo a do České republiky přijíždí pravidelně "na prázdniny a svátky" ku své dceři a ostatním příbuzným; je přesvědčena, že její "kontaktní" adresa byla známa nejen účastníkům původního řízení, nýbrž i "institucím jako FÚ Opava, OS Ostrava a OS Opava". Procesní pochybení je podle názoru stěžovatelky založeno též tím, že opatrovníky ustanovil soud justiční čekatele, tedy osoby, jež objektivně nebyly způsobilé pro vztah k rozhodujícímu soudu tuto funkci vykonávat, a ostatně ji ani řádně nevykonávali. Názor, že uvedené okolnosti mají význam z ústavněprávního hlediska ochrany základních práv a svobod, dokládá posléze stěžovatelka odkazy na nálezy Ústavního soudu vydané ve věcech sp. zn. I. ÚS 559/2000, II. ÚS 565/03, II. ÚS 351/04, II.ÚS 27/2000, I. ÚS 204/2000 a II. ÚS 629/04.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů /dále jen "zákona o Ústavním soudu"/).
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost se vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (leč v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti).
Ústavní soud sice v řadě srovnatelných věcí otevřel ústavní stížnost věcnému projednání, posuzoval však v nich primárně (jinou) otázku, zda ústavní stížnost lze považovat za včasnou (viz kupříkladu sp. zn. I. ÚS 559/2000, sp. zn. II ÚS 565/03, sp. zn. II.ÚS 351/04).
Oproti tomu ve věcech, v nichž byl princip subsidiarity ústavněprávního přezkumu ve hře, dospíval Ústavní soud k závěru, že - v obdobných situacích - je ústavní stížnost právě pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (ve smyslu §75 odst. 1, §43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu), nepřípustná. V usnesení ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 434/04, ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 589/05, Ústavní soud vytkl stěžovatelům, že podmínku vyčerpání opravných prostředků pominuli tím, že nepodali odvolání proti stížností napadeným rozhodnutím, případně spolu s návrhem na prominutí zmeškání lhůty (§58 odst. 1 o.s.ř.), jestliže obecné soudy vycházely z toho, že na základě doručení ustanovenému opatrovníku tato rozhodnutí již nabyla právní moci.
Podle ustanovení §29 odst. 3 o.s.ř. lze ustanovit opatrovníka tomu, kdo sice je nadán procesní způsobilostí, avšak proto, že je neznámého pobytu, se o probíhající řízení nedozví a nemůže reálně vykonávat práva a povinnosti jeho účastníka. Důvodem postupu podle tohoto ustanovení není nebezpečí z prodlení, a podmínky pro ustanovení opatrovníka musí být náležitě zjištěny, a to na základě důkladného šetření o skutečném současném pobytu účastníka řízení (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 21/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a "Zhodnocení" uveřejněné pod č. 26/1987 tamtéž). Opatrovnictví nad osobou neznámého pobytu je procesním institutem sui generis, obsahově odlišným od ostatních případů opatrovnictví tím, že zastoupení (byť založené rozhodnutím soudu) trvá jen po dobu existence určitého stavu (neznámého pobytu účastníka); zaniká samo o sobě, jakmile tato okolnost odpadne (a účastník získá reálnou možnost faktické účasti v řízení), aniž by bylo zapotřebí dalšího rozhodnutí soudu (o zproštění funkce opatrovníka).
Z toho pak plyne dvojí; jednak, odpadne-li podmínka neznámého pobytu účastníka, zaniká tím současně oprávnění opatrovníka jednat jeho jménem a soud nadále jedná přímo s účastníkem řízení, a jednak, byl-li účastníku řízení ustaven opatrovník, ačkoli k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, a toto mělo za následek, že soud s ním nejednal ač měl, jde o případ, kdy účastníku byla nesprávným postupem soudu v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.8.2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, uveřejněný pod č. 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
To logicky platí i v případě, že byla účastníku jako opatrovník ustanovena nepřípustně osoba, jejíž zájem je v kolizi se zájmy účastníka, jehož má zastupovat (včetně té podoby kolize, již postihl Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 629/04).
Posledně uvedené je významné potud, že odnětí možnosti jednat před soudem způsobuje, že řízení je zatíženo procesní vadou, jež je relevantní z hlediska řádných i mimořádných opravných prostředků, které jsou v občanském soudním řízení dotčenému účastníku k dispozici; je totiž důvodem odvolání (§205 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), jakož i žaloby pro zmatečnost (§229 odst. 3 o.s.ř.), a je k ní přihlíženo i v řízení o dovolání, je-li přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.), a to i když zde nebyla uplatněna.
Jinak řečeno, okolnost vadného ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 3 (dříve §29 odst. 2) o.s.ř., kterou stěžovatelka namítá, byla objektivně použitelná již v řízení o opravných prostředcích (jmenovitě o odvolání) proti rozhodnutím, posléze (zde) napadeným ústavní stížností.
I v případě, že by nebyly použitelné prostředky nápravy, jež zvažoval Ústavní soud ve výše zmíněných věcech sp. zn. IV. ÚS 434/04 a sp. zn. II. ÚS 589/05 (srov.§58 odst. 1 o.s.ř.), je případná úvaha, že toliko v případě zákonu odpovídajícího ustanovení opatrovníka může doručení rozsudku opatrovníku založit počátek běhu lhůty k odvolání; "při řešení včasnosti odvolání bude posouzení účinků doručení stejnopisu písemného vyhotovení rozsudku opatrovníku z pohledu splnění předpokladů pro jeho ustanovení klíčové" (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Závěr, že za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl o ustanovení opatrovníka, aniž náležitě prověřil splnění předpokladů takového opatření, nelze "posoudit doručení rozsudku soudu prvního stupně žalovanému jako řádné, a proto závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání žalovaného nemůže obstát", formuloval Nejvyšší soud též v usnesení ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 226/2005. Ostatně, i ve výše označených věcech otevřeného ústavněprávního přezkumu (sp. zn. I. ÚS 559/2000, sp. zn. II ÚS 565/03, sp. zn. II.ÚS 351/04) bylo (nicméně) konstatováno, že "z důvodu ustanovení opatrovníka nebylo předmětné rozhodnutí ... nikdy doručeno". Konečně lze dodat, že okolnost, že bylo účastníku řízení doručeno rozhodnutí soudu prvního stupně, opatřené (nesprávně) doložkou právní moci, je v soudní praxi pojímána jako stav "nesprávného poučení o tom, že odvolání není přípustné", pro nějž ustanovení §204 odst. 2, věty druhé, o.s.ř. zakládá zvláštní lhůtu k odvolání v délce tří měsíců.
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným ve zmíněných usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 434/04 a sp. zn. II. ÚS 589/05 - dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - pro nevyčerpání dostupných opravných prostředků - nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e/ téhož zákona odmítl.
Že o situaci podle §75 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny procesní prostředky netřeba, zde nejde, dovodil Ústavní soud již v usnesení sp. zn. II. ÚS 556/03.
V obdobných věcech sp. zn. III. ÚS 45/06 a sp. zn. III.ÚS 87/06, rozhodl Ústavní soud shodně, usneseními ze dne 18. 4. 2006, resp. 16. 5. 2006.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Vladimír K ů r k a v. r.
soudce zpravodaj