ECLI:CZ:US:2006:3.US.515.06
sp. zn. III. ÚS 515/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. G., zastoupené JUDr. Hanou Ružarovskou, advokátkou v Rudné u Prahy, V Aleji 1142, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2006, čj. 53 Co 434/2005-200, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. června 2005, čj. 31 C 193/2004-181, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelka proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, a to pro stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 193/2004 žaloval vedlejší účastník Ing. G. Š., CSc., stěžovatelku jako žalovanou o vydání v žalobě vymezených věcí, a to na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů. Obvodní soud pro Prahu 5 vedlejšímu účastníkovi vyhověl a Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Ústavní stížnost obsáhle polemizuje se skutkovým a právním závěrem obou soudů a upozorňuje, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů je neplatná, stejně jako zpochybňuje soudní interpretaci této dohody.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Z toho plynou pro kauzu stěžovatelky následující závěry. Ústavní soud především nemá pravomoc přehodnocovat závěry obou soudů o platnosti stejně jako o interpretaci dohody o vypořádání společného jmění manželů. Ústavní soud totiž není povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 , Sb.n.u.ÚS, sv. 33, str. 371, 374 a 375). Tak tomu ovšem, co se týče výkladu dohody o vypořádání společného jmění mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, není.
Ústavní soud zdůrazňuje, že v důsledku toho, že stěžovatelka nepodala dovolání k Nejvyššímu soudu ČR [pravděpodobně proto, že se domnívala, že by Nejvyšší soud ČR nevyhodnotil stěžovatelkou namítané otázky rozhodnutí jako mající ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nevstupuje Ústavní soud do role Nejvyššího soudu ČR a nepřezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska jeho zákonnosti. Ústavní soud naopak upozorňuje, že oba obecné soudy postupovaly plně v souladu se zásadami spravedlivého procesu, jak jsou tyto v judikatuře Ústavního soudu rozvíjeny. Do právních i skutkových závěrů obou soudů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v argumentaci obou soudů žádný protiústavní exces.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, eventuálně stanoviska účastníků řízení. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006