ECLI:CZ:US:2006:3.US.517.05
sp. zn. III. ÚS 517/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. prosince 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. T. K., právně zastoupené JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou AK se sídlem AK tř. Kpt. Jaroše 9, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2004 č. j. 34 C 157/98-175, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005 sp. zn. 19 Co 50/2005, jakož i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006 č. j. 26 Cdo 3100/2005-226, za účasti 1) Městského soudu v Brně, 2) Krajského soudu v Brně, a 3) Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem, Ústavnímu soudu doručeným dne 7. 10. 2005, se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2004 č. j. 34 C 157/98-175, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005 sp. zn. 19 Co 50/2005, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 27. 10. 2005 stěžovatelka navrhla přerušení řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 517/05 s odůvodněním, že dne 10. 10. 2005 podala k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Brně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2005 sp. zn. 19 Co 50/2005 dovolání.
Vzhledem k nastolené procesní situaci proto bylo řízení před Ústavním soudem usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2005 podle ust. §63 zákona o Ústavním soudu, a podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání přerušeno.
Usnesením ze dne 27. 9. 2006 č. j. 26 Cdo 3100/2005-226 Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 31. 10. 2006 navrhla stěžovatelka pokračování v řízení o ústavní stížnosti, svoji ústavní stížnost ze dne 7. 10. 2005 doplnila a rozšířila svůj původní návrh tak, že napadla rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006 č. j. 26 Cdo 3100/2005-226 a domáhala se jeho zrušení. Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud podle ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 8. 7. 2004 č. j. 34 C 157/98-175 Městský soud v Brně přivolil k výpovědi z nájmu bytu 3+1 s příslušenstvím ve III. n. p. na Purkyňově ulici č. or. 33 v Brně, kterou dali žalobci A) M. M., B) JUDr. M. H., C) Doc. Ing. P. H., CSc., a D) Ing. M. H., CSc., žalované MUDr. T. K. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku a žalovaná je povinna byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 15 dnů po zajištění přístřeší (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. uložil městský soud žalované zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 24 400,- Kč. Ve výroku pod bodem III. přiznal městský soud znalci Ing. M. S. znalečné ve výši 900,- Kč a ve výroku pod bodem IV. byla žalované uložena povinnost zaplatit České republice - Městskému soudu v Brně náklady řízení ve výši 3 526,- Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2005 sp. zn. 19 Co 50/2005 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil jen tak, že žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům po uplynutí výpovědní lhůty do 15 dnů po zajištění přístřeší. Ve výroku pod bodem II. byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na nákladech řízení částku 14 000,- Kč. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I. a IV. potvrzen a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 9. 2006 č. j. 26 Cdo 3100/2005-226 jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že znalec při zpracovávání znaleckého posudku vycházel z nesprávné podlahové a vytápěné plochy a dospěl k nesprávné výši přeplatku, který vznikl stěžovatelce za minulé období, neboť vycházel pouze z podkladů předložených mu žalobci. Stěžovatelka uvedla, že veškeré své námitky uplatnila u soudu prvního stupně, který tyto námitky shledal nedůvodnými. Soud prvního stupně odmítl námitku stěžovatelky ohledně přeplatku za minulá období odkazem na znalecký posudek, ačkoli znalec měl k dispozici pouze podklady předložené mu žalobci a navíc se znalec nezabýval přeplatky za období 1996/1997. Ačkoli stěžovatelka předložila soudu řadu důkazních prostředků, soud k nim nepřihlédl, a tento postup neodůvodnil. Stěžovatelka předložila soudu listiny o platbách, osvědčující skutečnost, že ke dni podání žaloby nic nedlužila. Soud však tyto důkazy shledal nadbytečnými. Soud prvního stupně stěžovatelku ani nevyzval, aby předložené důkazní prostředky doplnila či upřesnila. Městský soud v Brně podle stěžovatelky zcela nedostatečným způsobem zhodnotil obsah důkazních prostředků předložených stěžovatelkou. Z listin, obsahujících doklady o placení nájemného za období od 1. 6. 1996 do 15. 12. 1998, předložených stěžovatelkou soudu při jednání konaném dne 23. 3. 2004, je zřejmé, že ke dni podání žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. měla stěžovatelka přeplatek na nájemném a službách, nikoli nedoplatek, a žaloba tedy byla nedůvodná, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro podání takové žaloby. Přeplatky za minulá období si stěžovatelka započetla dopisem ze dne 17. 8. 1998, který tvoří přílohu znaleckého posudku. Na druhou stranu žalobce předložil během soudního sporu řadu tvrzení, které nedoložil žádnými důkazy a kterým soud bez dalšího uvěřil. Za takto prokázané situace soud prvního stupně v závěru odůvodnění svého rozhodnutí podle stěžovatelky zcela nelogicky konstatuje, že nelze zohlednit ani námitku dobrých mravů, neboť stěžovatelka i nadále neplní své povinnosti vyplývající z nájmu bytu a řádně neplatí nájemné, přičemž dluh ke dni vydání rozsudku činí již značnou částku. Přitom podle stěžovatelky soud prvního stupně neprovedl jediný relevantní důkaz k prokázání skutečnosti, zda stěžovatelka po podání žaloby plní své povinnosti vyplývající z nájmu bytu řádně. Přestože měly oba soudy k dispozici listiny, ze kterých je zřejmá výše přeplatku stěžovatelky za období 1996/1997 a 1997/1998, zcela je ignorovaly a nepřihlédly k nim.
Stěžovatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů svým postupem porušily rovnost účastníků řízení, když bez provedení jediného relevantního důkazu uvěřily tvrzení žalobců. Soud prvního stupně podle stěžovatelky rozhodl ve věci libovolně, svévolně a nepřezkoumatelně, a odepřel tak stěžovatelce její právo na spravedlivý proces. Postup soudu prvního stupně je podle stěžovatelky o to závažnější, že jeho postupem se stěžovatelka dostala do situace, kdy jí hrozí exekuční vyklizení bytu, ačkoli soudu řádně doložila, že nejsou splněny podmínky pro přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu.
K posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 157/98.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jakož i porušení rovnosti účastníků řízení, je její ústavní stížnost v podstatě především polemikou se skutkovými závěry zjištěnými obecnými soudy. Stěžovatelka obecným soudům vytýká neprovedení důkazů, jejichž provedení navrhla, nesprávné hodnocení provedených důkazů, v důsledku čehož byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci, a v návaznosti nato namítá i nesprávné právní posouzení předmětné věci.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o. s. ř. ). Obecné soudy jsou povinny rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v ustanovení §120 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.). Proto je obecný soud povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Vždy se však při odůvodnění rozsudku musí obecný soud vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl.
Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat, zda skutkový stav byl správně zjištěn. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že soud prvního stupně nepřihlédl k důkazům jí předloženým. Stěžovatelka soudu předložila listiny o platbách, které podle jejího názoru osvědčují skutečnost, že ke dni podání žaloby nic nedlužila. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Brně konstatoval, že při zjišťování, jakou částku stěžovatelka dlužila na nájemném a službách spojených s užíváním bytu za období červen - listopad 1998, a jakou částku žalobcům za uvedené období uhradila, vycházel mimo jiné z poštovních poukázek předložených stěžovatelkou vztahujících se k předmětnému období. Hodnocení toho, jaké skutečnosti uvedené důkazy prokazují nebo neprokazují, není v kompetenci Ústavního soudu, ale vždy náleží do pravomoci soudů obecných. Podstatné je, že se obecný soud s navrženými důkazy vypořádal a jeho závěry nelze interpretovat tak, že by byly nelogické nebo v extrémním rozporu se skutkovým stavem. K dalším stěžovatelkou navrženým důkazům soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v řízení byly provedeny i jiné důkazy, tyto ovšem shledal pro posouzení celé věci nadbytečnými a neučinil z nich žádná zjištění.
K námitce stěžovatelky, že znalec při zpracování znaleckého posudku vycházel z nesprávné podlahové plochy, Městský soud v Brně odkázal na výslech znalce, který uvedl, že při stanovení plochy bytu a rovněž započitatelné plochy bytu vycházel z projektové dokumentace, a z této provedl výpočet plochy bytu, takže tuto námitku neshledal důvodnou. Rovněž k námitce stěžovatelky, že měla přeplatky z minulých období, městský soud uvedl, že tato námitka byla vyvrácena znaleckým posudkem.
K námitce stěžovatelky ohledně rozsahu dokazování provedeného obecným soudem Ústavní soud konstatuje, že při provádění dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci nebyl shledán takový extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup při hodnocení důkazů však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud ve své judikatuře již opakovaně konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o takový případ.
Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že žalovaná (stěžovatelka) v období od června 1998 do listopadu 1998 neplatila v plné výši nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu, přičemž výše dlužné částky převýšila trojnásobek měsíčního nájemného. Tento skutkový stav podřadil pod ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Své úvahy vedoucí ke skutkovým závěrům Městský soud v Brně řádně a vyčerpávajícím způsobem rozvedl, z nich pak vyvodil odpovídající závěry právní, a své rozhodnutí odůvodnil dostatečným způsobem, který Ústavní soud považuje také za ústavně konformní. Odvolací soud se po přezkoumání napadeného rozhodnutí se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl ve věci podrobné dokazování, dostatečným způsobem zjistil skutkový stav a vyvodil z něj i správné právní závěry. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně podotkl, že z žádného právního předpisu nevyplývá možnost, aby si nájemce na základě svého nesouhlasu s nájemným sám nájemné snížil a platil nájemné v částkách podle svého uvážení. Nesouhlasí-li nájemce s výší nájemného po jednostranném zvýšení pronajímatelem, může se proti zvýšenému nájemnému bránit podáním příslušné žaloby u soudu. Z toho vyplývá, že důvody, pro které nájemce platil nájemné v nižší částce než jednostranně zvýšené, nemohou mít právní relevanci pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Na odůvodnění obou napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud odkazuje.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Do závěrů obecných soudů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jejich argumentaci žádný protiústavní exces. Sama skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení svého práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, které zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. K této části argumentace stěžovatelky Ústavní soud upozorňuje, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Nelze se stěžovatelkou souhlasit, že nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces. Její žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod i v hlavě páté Listiny. Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uplatnila další námitky, které Ústavní soud shledal irelevantními, neboť postrádají ústavně právní rozměr.
Ve svém doplňujícím podání stěžovatelka napadla rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006 č. j. 26 Cdo 3100/2005-226 ve vztahu k tomuto rozhodnutí však ústavní stížnost neobsahuje jakoukoli ústavněprávní argumentaci.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud se stěžovatelka v ústavní stížnosti domáhala toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal. Předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu