ECLI:CZ:US:2006:3.US.524.06
sp. zn. III. ÚS 524/06
Usnesení
III. ÚS 524/06
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele R. Z., zastoupeného Mgr. Zuzanou Gáškovou, advokátkou se sídlem Soběšická 151, 638 00 Brno-Lesná, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. dubna 2006 sp. zn. 5 To 109/2005, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci s tvrzením, že jím byl porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, a dále, že se jím v důsledku toho cítí být rovněž dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu na spravedlivý proces, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Označeným usnesením bylo ke stížnosti státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele zrušeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2005 sp. zn. 52 Nt 30/2004, jímž byla podle §278 odst. 1 a §284 odst. 1 tr. řádu povolena obnova řízení v trestní věci vedené u tamního soudu pod sp. zn. 53 T 4/2002, to ve vztahu ke stěžovateli a v jeho prospěch při současném zrušení příslušného výroku o vině, trestu a výroků, majících ve výroku o vině svůj podklad (včetně dalších rozhodnutí předvídaných v §284 odst. 1 tr. řádu). Stalo se tak stručně shrnuto v důsledku provedení navržených důkazů a vyvození naplnění podmínek uvedených v prvně citovaném ustanovení jmenovaným soudem. Stížnostní soud následně, poté co zrušil usnesení krajského soudu, zamítl návrh na povolení obnovy řízení v předmětné trestní věci.
V podaném návrhu stěžovatel polemizoval s hodnocením důkazní situace učiněným Vrchním soudem v Olomouci, k čemuž předložil svůj vlastní náhled na hodnocení nově provedených důkazů v kontextu důkazů v původním řízení provedených a hodnocených. Namítal, že stížnostní soud nedostál požadavku plynoucímu z §2 odst. 6 tr. řádu a nově provedené důkazy jsou způsobilé změnit podstatně skutkový základ v jeho trestní věci, a to v jeho prospěch. Proto se posléze domáhal, aby Ústavní soud shora označené rozhodnutí stížnostního soudu nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Jak plyne z dnes již dostatečně stabilizované judikatury, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR], neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování a vlastnímu hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, a to ani potud, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval, neboť není další odvolací (skutkovou) instancí v systému obecných soudů. Tato maxima je dle jeho již ustálené rozhodovací praxe prolomena pouze tehdy, jestliže by úvahy stran dokazování vykazovaly z pohledu relace vyvozených skutkových zjištění a provedených důkazů extrémní rozpory a vykročily tak z mezí ústavních kautel (nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, IV. ÚS 391/05 a další). Uvedené platí obdobně i ve vztahu k úsudku ohledně závěrů činěných za účelem rozhodnutí o povolení obnovy řízení.
V dané věci stěžovatele soud prvého stupně na základě navržených a provedených důkazů dospěl k závěru o naplnění podmínek uvedených v §278 odst. 1 tr. řádu. K podání stížnosti státním zástupcem v neprospěch stěžovatele následně Vrchní soud v Olomouci vyvodil závěr odlišný, který transparentním a přesvědčivým způsobem, nevykazujícím prvky svévole a pohybujícím se v rámci možného argumentačního skutkového pole, odůvodnil (§134 odst. 2 tr. řádu). Proto postačí na obsah odůvodnění jeho usnesení, jež je takto výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR), v podrobnostech odkázat.
Pro uvedené bylo o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006