ECLI:CZ:US:2006:3.US.525.05
sp. zn. III. ÚS 525/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. P. V. a 2. J. V., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. července 2005, č. j. 28 Cdo 1352/2005-232, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení a S. P., M. L. a Ing. P. B. jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 12. října 2005 napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž tento soud, v řízení o návrhu na určení přechodu vlastnického práva k nemovitostem, rozhodl o dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. března 2004, č. j. 11 Co 75/2003-207 tak, že v rozsahu, v němž rozsudek odvolacího soudu potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně ohledně pozemku parc. č. 106 (zahrada) a rozsudek soudu prvního stupně ve stejném rozsahu výroky obou soudů zrušil, jakož i na ně navazující výroky o nákladech řízení a v tomto rozsahu vrátil věc k řízení soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Lounech), ve zbývající části dovolání zamítl. Stěžovatelé se domnívají, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo dotčeno jejich ústavně zaručené právo na ochranu majetku a spravedlivý proces ve smyslu čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelé především namítají, že rozsudkem odvolacího soudu byl sice potvrzen výrok Okresního soudu v Lounech jako soudu prvního stupně, jímž bylo určeno, že vlastnické právo k v rozhodnutí specifikovaným nemovitostem přechází ze stěžovatelů na žalobce (vedlejší účastníky v řízení před Ústavním soudem), nicméně tento výrok byl doplněn tak, že byly určeny spoluvlastnické podíly žalobců. Takovýto postup je dle názoru stěžovatelů třeba vykládat v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu jako změnu rozhodnutí (neboť procesní předpisy neumožňují upřesnění výrokové části napadeného rozsudku jiným způsobem). K této námitce však dovolací soud vůbec nepřihlédl a ke skutečnostem uvedeným v dovolání dle stěžovatelů nezaujal žádný právní názor. V dalším pak stěžovatelé namítají, že v daném případě nebyly splněny podmínky ust. §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), neboť ve věci není dána jejich pasivní legitimace (nebyli ve vztahu osob blízkých k původní spoluvlastnici nemovitostí J. V.). Především pak spatřují vady v postupu obecných soudů, které pro zjištění ceny nemovitostí v době jejich nabytí právními předchůdci stěžovatelů vycházely ze znaleckých posudků zpracovaných znalci podle vyhlášky č. 73/1964 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a náhradách při vyvlastnění nemovitostí, kterou však dle stěžovatelů není možno použít při zjišťování ceny nemovitostí pro posuzování důvodů, zda nemovitost byla nabyta za cenu nižší než odpovídající tehdy platným předpisům (§8 odst. 1 zákona o půdě). Soud odvolací ani soud dovolací se pak dle nich nezabývaly ani případným použitím ust. §3 odst. 1 obč. zák. Dle názoru stěžovatelů je totiž při aplikaci restitučních předpisů vždy třeba vážit nejen obecný zájem na nápravě křivd z minulosti, ale i zájem těch, kteří by mohli být soudním rozhodnutím dotčeni. Stěžovatelé zdůrazňují, že jejich právní předchůdci se nijak nepodíleli na případném předchozím porušení práv právních předchůdců stěžovatelů ze strany státu, ani na okolnostech, za jakých byly nemovitosti nabyty. Je dle nich nutné přihlédnout k tomu, že cena za převod těchto nemovitostí byla určena a stanovena ze strany státu, navíc oba stěžovatelé nabyli vlastnictví po velmi dlouhé době poté, co tyto nemovitosti přešly z vlastnictví státu do majetku právních předchůdců stěžovatelů. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhují zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí a zároveň žádají, aby Ústavní soud svým rozhodnutím odložil ve smyslu ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jeho vykonatelnost.
Ze spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 7 C 779/92 Ústavní soud zjistil, že dne 11. srpna 1992 bylo před tímto soudem zahájeno řízení o návrhu žalobců - vedlejších účastníků v řízení před Ústavním soudem na určení přechodu vlastnického práva k nemovitostem - rodinnému domu a pozemkům v k. ú. Smolnice. Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 25. října 2002 č. j. 7 C 779/92-181 určil, že vlastnické právo k domu č. p. 13 ve Smolnici se stavební parcelou původně označenou jako parcela č. 21, nyní stav. parcelou č. 21/1, č. 21/2 a č. 21/2449 a zahradou č. 106 přechází z žalovaných (stěžovatelů) na žalobce (vedlejší účastníky v řízení před Ústavním soudem) a že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. března 2004 č. j. 11 Co 75/2003-207 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení, že vlastnické právo k nemovitostem, a to, domu č. p. 13 ve Smolnici, stavební parcele 21/1, stavební parcele 21/2 - dvůr, parcele č. 106 - zahrada, vše v k. ú. Smolnice, přechází z žalovaných (stěžovatelů) na žalobce (vedlejší účastníky v řízení před Ústavním soudem) potvrdil ve výroku o určení, že spoluvlastnický podíl k těmto nemovitostem činí u prvního žalobce ideální čtvrtinu, u druhé žalobkyně ideální jednu čtvrtinu a u třetího žalobce ideální jednu polovinu vzhledem k celku. Ve zbývající části, pokud jde o určení přechodu vlastnického práva k parcele 21/2449 v k. ú. Smolnice u Loun, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Oba soudy přitom vycházely ze zjištění, že předmětné nemovitosti měly původně ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobců (vedlejších účastníků před Ústavním soudem), tyto nemovitosti přešly na stát postupem zák. č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě. Nemovitosti v roce 1966 nabyli na základě kupní smlouvy za částku 6.935,- Kč (z rozhodnutí MNV ve Smolnici vyplývá, že odhadní cena domu činila 13.237,60 Kč s uplatněním maximální slevy 50% podle směrnice Ministerstva financí č. 10 a usnesení rady Severočeského KNV v Ústí nad Labem) V. V. (otec 1. stěžovatele a zemř. manžel 2. stěžovatelky) a jeho manželka J. V. (o nemovitosti v době prodeje projevily zájem i další osoby). Současně tito uzavřeli dohodu o osobním užívání pozemků č. 21/2 a 21/1 a parc. č. 106 za úředně stanovenou cenu 1004,- Kč. Paní J. V. zemřela v roce 1976 a jejím dědicem se stal manžel V. V., který se v roce 1980 oženil s 2. stěžovatelkou - po jeho smrti v roce 1991 se 1. stěžovatel a 2. stěžovatelka jako dědici po zemřelém stali vlastníky domu č. p. 13 ve Smolnici spolu s parcelou č. 21, 2449 a 106. Cena domu ke dni prodeje byla určena znalcem ustanoveným okresním soudem dle vyhlášky č. 73/1964 Sb. částkou 21.813 Kč. Soud tedy dovodil, že žalobci jsou osobami oprávněnými podle ust. §4 zákona o půdě, svůj nárok uplatnili ve lhůtách stanovených jeho §8 odst. 2 a jde o majetek, na který se vztahuje právo vydání podle §6 odst. 1 písm. b) zákona. Pokud jde o pozemek č. 106, s ohledem na jeho výměru, dovodil následně až odvolací soud, že byl právními předchůdci stěžovatelů nabyt v rozporu s tehdy platnými předpisy (§200 obč. zák.). Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že k pozemku parc. č. 21/2449 právním předchůdcům stěžovatelů nebylo dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemku toto právo zřízeno, nemohli jej proto užívat na základě řádného právního titulu a ani po roce 1992 se tak nemohli stát jeho vlastníky. Důvody pro aplikaci ust. §3 odst. 1 odvolací soud neshledal.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, obsahově v zásadě totožné s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Lounech o přechodu vlastnického práva žalovaných (stěžovatelů) k pozemku č. 106 - zahrada ve Smolnici a ve výroku o nákladech řízení zrušil, ve stejném rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu vrátil věc Okresnímu soudu v Lounech k dalšímu řízení. Ve zbývající části návrh zamítl. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nesdílí názor stěžovatelů, pokud jde o tvrzenou změnu (doplnění) rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde pouze o upřesnění výroku v souladu s návrhem. Navíc, i kdyby bylo možné toto upřesnění považovat za změnu rozsudku soudu prvního stupně, nebyli by žalovaní (stěžovatelé) v této části k podání dovolání věcně legitimováni; po věcné stránce ostatně rozdělení podílů žalobců ani nenapadají, takže v dovolacím řízení by s ohledem na §242 odst. 3 o. s. ř. nebylo o čem rozhodovat. Dovolání tedy podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. neshledal přípustným. Byť dále shledal dovolání přípustným podle písm. c) téhož ustanovení (s výjimkou dále uvedenou), dovolání jako nedůvodné zamítl. Nepovažoval přitom za zásadně významnou otázku, zda cenovým předpisem, jímž se řídily převody nemovitostí mezi tehdejšími organizacemi a občany, se rozumí vyhláška č. 73/1964 Sb. a okolnost, že touto vyhláškou se stanovily ceny staveb, jež byly předmětem prodeje občanům ze strany organizací a státu, není dle něj obecně zpochybňována, šlo o jediný předpis, jímž se nemovitosti oceňovaly i při těchto převodech a soudní judikatury s tímto předpisem v souvislosti s §8 odst. 1 zákona o půdě běžně pracují (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 6. 2002, sp. zn. 28 Cdo 537/2002, ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 715/2002, ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. 28 Cdo 1929/99). Závěr soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že na žalované se vztahuje ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě jako na vlastníky nemovitostí, které lze považovat za osoby blízké původnímu nabyvateli, shledal dovolací soud rovněž správným. K V. V. jako nabyvateli nemovitostí, který je získal za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, jsou oba žalovaní nesporně osobami blízkými, a to 1. stěžovatel jako jeho syn, a 2. stěžovatelka jako jeho manželka. Okolnost, že nemovitosti byly původně prodány do spoluvlastnictví V. V. a jeho prvé manželky na tomto závěru nic nemění, protože na základě původního převodu přešly nemovitosti do bezpodílového spoluvlastnictví těchto manželů, tedy oba byli vlastníky celku, nikoli jednotlivých podílů; po smrti první manželky se pak V. V. stal jejich jediným vlastníkem. Lze tedy uzavřít, že V. V. byl vlastníkem předmětných nemovitostí jako celku od počátku, tj. od jejich převodu ze strany státu, tj. 22.6.1966, do své smrti. V otázce případné aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odkázal dovolací soud na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud však vyhověl dovolání, pokud se týkalo rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve vztahu k parcele č. 106. Odvolací soud totiž rozhodl o tom, že tento pozemek byl nabyt v rozporu s tehdy platným obč. zák., protože byla překročena výměra stanovená v §200 obč. zák. v tehdy platném znění, aniž se tímto důvodem zabýval soud prvního stupně. Nedal proto účastníkům možnost přezkoumání právního názoru v odvolacím řízení, navíc se sám nezabýval touto otázkou z hlediska všech směrodatných okolností. Rozsudek odvolacího soudu nebylo možné dle dovolacího soudu z tohoto hlediska přezkoumat a proto byl v této části zrušen. Protože uvedeným hlediskem se nezabýval ani soud prvního stupně, byl zrušen v této části jeho rozsudek a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 5, §243d o.s.ř.).
Stěžovatelé napadají ústavní stížností rozhodnutí dovolacího soudu jako celek. Ústavní soud se však z hlediska svých kompetencí mohl zabývat pouze těmi výroky, které před podáním stížnosti nabyly právní moci, a u kterých byly splněny podmínky ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, dle nějž je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jak Ústavní soud zjistil, Nejvyšší soud ČR výrokem sub I. a II. dovolání podanému stěžovateli zčásti vyhověl a rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k určení přechodu vlastnického práva k parcele č. 106 ve Smolnici zrušil. Byť jde o výrok, který byl vydán v řízení, jehož účastníky jsou oba stěžovatelé, a jedná se o rozhodnutí pravomocné, s ohledem na to, že uvedeným výrokem bylo vyhověno jimi podanému opravnému prostředku, nelze dovodit možnost dotčení jejich základních práv, a tedy ani aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti. V této části je stížnost třeba posuzovat jako podanou osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Pokud však jde o napadený výrok sub. III. rozsudku Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatelů přezkoumal.
Ústavní stížnost není důvodná.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem České republiky. Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Ohledně tvrzených pochybení při aplikaci procesních a hmotněprávních předpisů ze strany dovolacího soudu nelze jejich námitkám ani nyní přisvědčit, a to ani potud, pokud tvrdí, že se dovolací soud nevypořádal se všemi vznesenými námitkami a že jeho rozhodnutí není řádně a souladně odůvodněno. Naopak, jeho odůvodnění je jasné, srozumitelně v jeho rámci se dovolací soud vypořádává se všemi důvody v dovolání uplatněnými a to tak, jak mu ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu a principy zakotvené v hlavě páté Listiny. Na jím užité aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení jak z hlediska práva procesního, tak z hlediska práva hmotného přitom neshledává Ústavní soud nic, co by bylo způsobilé zásahu do základních práv a svobod.
K dané problematice týkající se odůvodnění soudních rozhodnutí (zejména pak ve vztahu k dokazování) Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy ČR zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelé především dovolávají, neboť obsah tohoto práva nelze vykládat tak, jako by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru.
Ohledně tvrzeného porušení čl. 11 Listiny Ústavnímu soudu nezbývá, než rovněž poukázat na závěry dříve učiněné. V této souvislosti je třeba uvést, že základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny jsou zahrnuta v čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod. Stěžovatelé v podstatě namítají, že u nich došlo ke zbavení jejich vlastnického práva, které nabyli na základě objektivních skutečností (děděním), aniž by mohli ovlivnit okolnosti, za nichž vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl jejich předchůdce. Článek 1 Protokolu k Úmluvě přitom stanoví, že: "Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut." Tento mezinárodní závazek je pak promítnut do Listiny v podobě jejího odst. 4, který stanoví, že "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu."
V případě stěžovatelů však je možné přijmout závěr, že zde došlo k zásahu do vlastnických práv stěžovatelů ohledně domu č. p. 13 a pozemků č. 21/1 a 21/2, a to dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, které bylo podrobeno přezkumu dovolacím soudem. Nezbývá tedy, než přezkoumat, zda lze tento zásah posoudit jako souladný s citovaným článkem.
Článek 1 Protokolu č. 1 především a hlavně vyžaduje, aby zásah státní moci do výkonu práva na ochranu majetku byl zákonný. Druhá věta prvního odstavce povoluje zbavení majetku pouze "za podmínek, které stanoví zákon" a druhý odstavec přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí "zákonů". Navíc princip právního státu, jako jeden ze základů každé demokratické společnosti, prolíná všechny články Úmluvy (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc a Pincová proti České republice ze dne 5. listopadu 2002 č. 36548/97).
Ke konstatovanému zásahu do vlastnického práva stěžovatelů došlo podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, jež umožňuje ve svém důsledku připravit o tento majetek ty osoby, které jím disponují. Ústavní soud přitom opakovaně konstatoval, že uplatněné restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární. Týká se to rovněž ust. §8 odst. 1 zákona o půdě. V posuzovaném případě oprávněné osoby uplatnily svůj nárok na přechod vlastnického práva v zákonem předvídané lhůtě, a to po osobách, které jsou zákonem přímo označeny jako osoby k vydání majetku povinné, neboť tohoto majetku buď ony samy nebo jejich právní předchůdci nabyly od státu za podmínek buď neodpovídajících tehdejším cenovým předpisům (tzn. na základě cenového zvýhodnění) nebo v rozporu se zákonem. Není zde přitom z hlediska aplikace zákona o půdě podstatné, zda nabyvatel majetku (právní předchůdce stěžovatelů) nebo oni sami o tomto zvýhodnění věděl nebo ho mohl ovlivnit, není ani podstatné, jak dlouho stěžovatelé nemovitosti užívají (dlouhodobost užívání věci povinnými osobami je jeden ze základních aspektů restitučních vztahů); zákon zde bere v úvahu pouze objektivní okolnosti a ty byly dle názoru Ústavního soudu zjištěny v dostatečné míře pro rozhodnutí dovolacího soudu. Podmínka zákonnosti zde byla naplněna.
Další otázkou k posouzení je, zda toto zbavení majetku sledovalo legitimní cíl, tj. zda existoval "důvod obecného zájmu" ve smyslu druhého odstavce článku 1 Protokolu č. 1. K pojmu "obecný zájem" a k volnosti smluvních stran Úmluvy při rozhodování o vlastní ekonomické a sociální politice Ústavní soud poukazuje na výše cit. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva. Podle Evropského soudu pro lidská práva legitimním cílem restituce je náprava dřívější protiprávnosti převodu nebo ostatních zásahů do vlastnického práva navrácením věci do jejího původního právního stavu s následky ex tunc. Tím se restituce nestává nuceným vyvlastněním majetku, ale povinností nastolit původní právní stav.
Současně však Evropský soud pro lidská práva vyslovil názor, že legitimní cíl restitučních zákonů je nutno provádět tak, aby zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo nové nepřiměřené křivdy. Dle jeho názoru by za tímto účelem měla právní úprava umožňovat brát ohled na okolnosti každého jednotlivého případu tak, aby osoby, jež nabyly svého majetku v dobré víře, nebyly nuceny nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. V tomto smyslu je tedy nutno dále zkoumat, zda stěžovatelé změnou ve vlastnických vztazích k předmětným nemovitostem byli nuceni snášet zvláštní a přílišnou zátěž, což porušilo spravedlivou rovnováhu, která má vládnout mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. V naznačeném směru ovšem ústavní stížnost, s výjimkou tvrzení, že již byla podána žaloba o vyklizení nemovitostí, neobsahuje jakoukoliv argumentaci. Sama skutečnost, že došlo k přechodu vlastnického práva na vedlejší účastníky, neopravňuje Ústavní soud k závěru o pokračování užívacích vztahů k nemovitostem (kde je případná aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák spíše uplatnitelná) ani o další situaci stěžovatelů, jimž mj. přísluší nároky vzniklé z těchto rozhodnutí na náhradu vůči státu.
Z výše uvedeného Ústavní soud dovozuje, že stěžovatelé nebyli nuceni v důsledku ústavní stížností napadeného rozhodnutí snášet zvláštní a přílišnou zátěž, která by porušila spravedlivou rovnováhu mezi na jedné straně požadavky obecného zájmu a na straně druhé zachováním práva na ochranu majetku. K porušení čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě tedy nedošlo.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelé mimo nesouhlas s právními závěry obecného soudu neuvedli nic, co by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, nezbylo než ústavní stížnost zčásti proto, že jde o návrh podaný osobami k tomu neoprávněnými, zčásti
pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 1, písm. c), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítnout.
Návrh stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je návrhem k ústavní stížnosti akcesorickým, který sdílí její osud. Odmítnutím ústavní stížnosti je proto odmítnut
i tento návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu