ECLI:CZ:US:2006:3.US.527.06
sp. zn. III. ÚS 527/06
Usnesení
III. ÚS 527/06
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem v Praze 4, Voráčovská 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2006, sp. zn. 6 Tdo 115/2006, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2005, sp. zn. 67 To 182/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. března 2005, sp. zn. 21 T 58/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., což měl spáchat ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku, na který Ústavní soud odkazuje. Za tento trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Odvolání stěžovatele bylo jako nedůvodné zamítnuto a jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto Nejvyšším soudem.
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá ústavní stížností zrušení všech tří shora označených rozhodnutí, a to pro jím tvrzené nedostatky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se prý dostalo do rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle polemizuje pouze s rozhodnutím Nejvyššího soudu, a nijak při tom neupřesňuje důvody, pro které napadá též rozhodnutí soudu prvého stupně a soudu odvolacího. Je pravdou, že Ústavní soud sice není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, protože však ani sám žádné protiústavní vady na uvedených rozhodnutích neshledal, je ústavní stížnost potud, pokud napadá rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, zjevně neopodstatněná.
Co se týče tvrzených protiústavních vad rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud k tomu v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, se nepouští do hodnocení zákonnosti řízení před obecnými soudy, a přezkoumává pouze ústavnost tohoto řízení.
Uvedený princip Ústavní soud respektoval i v této věci a zabýval se proto toliko otázkou, zda rozhodnutím Nejvyššího soudu nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména stěžovatelem vytýkané právo na spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal a naopak dovodil, že s podstatou všech stěžovatelových námitek se Nejvyšší soud více než dostatečně vypořádal. Dovolání stěžovatele sice vyhodnotil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné, ale současně se námitkami stěžovatele velmi detailně zabýval (vyjma námitek čistě skutkové povahy), a vyhověl tak stěžovatelem citované judikatuře Ústavního soudu. Nutno zdůraznit, že z judikatury Ústavního soudu v žádném případě nevyplývá, že by se snad Nejvyšší soud musel se všemi dovoláními v trestním řízení vypořádat meritorně, což se patrně domnívá stěžovatel. To by bylo bezpochyby v rozporu s funkcí a posláním Nejvyššího soudu.
Ústavní soud respektuje skutečnost, že o věci bylo v zásadě shodně rozhodnuto třemi obecnými soudy, z nichž soud prvého stupně na základě bezprostředního poznání důkazů dovodil, že ke skutku došlo a že skutek, zakládající daný trestný čin, spáchal stěžovatel. Není pro tuto věc nepodstatné, že své námitky stěžovatel, jak ostatně sám uvádí, opakovaně uplatnil jak před soudem prvého stupně, tak v odvolání, a nakonec i v dovolání. Ústavnímu soudu, jak vyplývá ze shora uvedeného, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost napadených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006