ECLI:CZ:US:2006:3.US.529.05
sp. zn. III. ÚS 529/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. M. H. a 2) Ing. Z. V., obou zastoupených Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem Křížová 18, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005 sp. zn. 3 Tdo 705/2005, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, neboť jím měla být porušena jejich ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 19. 7. 2004 sp. zn. 2 T 18/2003 byli stěžovatelé spolu s obžalovaným Ing. R. R. uznáni vinnými trestným činem šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 tr. zák., kterého se (zkráceně řečeno) dopustili tím, že spolu s dalšími pachateli dne 21. září 2002 v době od 21:00 hod. do 22:30 hod., kdy došlo k zásahu Policie ČR, v Brně v areálu Boby, diskotéce La Grotta, při konání technoparty, prodávali účastníkům oxid dusný, který jímali z deseti kusů tlakových lahví po čtyřiceti kilogramech do nafukovacích balónků, které předávali kupujícím, ačkoliv se jednalo o návykovou látku, která ovlivňuje psychiku, vnímání, rozpoznávací schopnosti i sociální chování, přičemž prodejem vyinkasovali částku 21.661,- Kč. Za uvedený trestný čin byli oba stěžovatelé odsouzeni k trestu obecně prospěšných prací ve výměře padesáti hodin.
V předmětné věci podali stěžovatelé odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. listopadu 2004 sp. zn. 4 To 331/2004 zamítl jako nedůvodná podle §256 tr. ř.
Dovolání stěžovatelů byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2005 sp. zn. 3 Tdo 705/2005 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že oxid dusný není podle jejich názoru návykovou látkou, neboť takto není označen v žádném právním předpisu České republiky, stejně tak není uveden mezi omamnými a psychotropními látkami obsaženými v Úmluvě Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami z roku 1988, kterou je Česká republika vázána. Soudy se při hodnocení návykovosti této látky opřely pouze o stanovisko jedné osoby, která není ani soudním znalcem, což je podle názoru stěžovatelů nepřijatelné. Stěžovatelé dále namítají, že nebylo bezpečně prokázáno, že by věděli, o jakou látku se jedná a že jde o látku návykovou. Jediným nepřímým důkazem o vědomí stěžovatelů byly prý naprosto nevěrohodné a neurčité svědecké výpovědi. V trestním řízení nebylo rovněž dle stěžovatelů prokázáno, že v předmětných tlakových lahvích byl skutečně obsažen jen oxid dusný, neboť žádné zkoumání jejich obsahu nebylo provedeno a tento závěr soudů nebyl podepřen jediným důkazem. Došlo tak prý k porušení zásady in dubio pro reo. Stěžovatelé byli dle svého tvrzení odsouzeni jen na základě stanoviska jedné osoby, bez jejího výslechu a bez pořízení obhajobou navrhovaného revizního stanoviska, resp. znaleckého posudku.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal trestní spis Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 18/2003 a seznámil se s jeho obsahem a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění rozhodnutí obecných soudů a neshledal v jejich postupu žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly se všemi vznesenými námitkami a nepokládá je za důvodné.
Soud prvního stupně uvedl, že oxid dusný neboli rajský plyn je ve smyslu §89 odst. 10 tr. zák. návykovou látkou, neboť je jednoznačně způsobilý ovlivnit psychiku člověka, včetně jeho ovládacích a rozpoznávacích schopností a sociálního chování. Tento závěr vyplývá jak z výpovědí svědků, kteří popisovali, jak účastníci technoparty tento plyn inhalovali z balónků, tak zejména ze stanoviska toxikoložky RNDr. H. S., o jejíž způsobilosti a odbornosti neměl soud žádné pochybnosti. RNDr. S. konstatovala, že vdechováním oxidu dusného dochází k excitaci organismu, výskytu halucinací, je jím ovlivněna psychika, vnímání, rozpoznávací schopnosti i sociální chování. V excitačním stadiu se u osob inhalujících plyn objevuje rozpustilá, nevázaná nálada a euforie. Soud rovněž zdůraznil, že podmínkou podřazení jakékoliv látky pod látku návykovou není její uvedení v jakémkoliv seznamu, který by měl předpokládat trestní zákon. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že za necelé tři hodiny bylo prodáno cca tisíc balónků naplněných plynem, které nebyly zajištěny žádným provázkem, tento plyn byl účastníky technoparty ihned inhalován a bezprostředně poté se na nich objevovaly účinky plynu, tyto osoby byly veselé, pociťovaly euforii, nekontrolovaně se smály. Stěžovatelé tedy museli být srozuměni s tím, že balónky, které prodávají, jsou naplněny plynem ovlivňujícím lidskou psychiku (str. 3-4 rozsudku).
Odvolací soud plně přisvědčil závěrům nalézacího soudu, uvedl, že nalézací soud provedl úplné a řádné dokazování, které není třeba doplňovat. Zdůraznil, že stěžovatelé prodávali balónky s plynem jímaným z bomb, na kterých byl nápis oxid dusný, o tyto balónky byl mezi účastníky technoparty enormní zájem, balónky se přitom prodávaly za cca 20,- Kč, stěžovatelé mohli pozorovat účinky inhalace plynu. Z takto zjištěné skutkové situace vyplývá jediný možný závěr, a sice že stěžovatelé byli srozuměni s tím, že balónky, které prodávají, jsou naplněny plynem ovlivňujícím lidskou psychiku (str. 2-3 usnesení).
Dovolací soud pak konstatoval, že stran námitek týkajících se charakteru oxidu dusného (tzv. rajský plyn) lze uvést, že se nepochybně jedná o látku označenou z hlediska ustanovení §89 odst. 10 tr. zák. jako "ostatní látky", tedy mimo takové návykové látky, které jsou zákonem přímo označeny jako alkohol, omamné látky či látky psychotropní. Je zcela nepochybné že oxid dusný je látkou návykovou se schopností zřetelně ovlivnit psychiku člověka. V tomto směru nelze akceptovat úvahy stěžovatelů o tom, že se jedná o látku běžnou k užívání bez jakéhokoliv vlivu na jejího konzumenta. K otázce potřebného úmyslného zavinění z hlediska naplnění subjektivní stránky souzeného trestného činu dovolací soud zdůraznil, že z provedeného dokazování lze jednoznačně dovodit, že stěžovatelé věděli, o jakou látku se jedná. V tomto směru dovolací soud odkázal zejména na příslušné svědecké výpovědi dokumentující vliv předmětné látky na účastníky technoparty, atmosféru při ní panující, množství uskutečněného prodeje předmětných balónků i prostředí, ve kterém akce probíhala. Tvrzení stěžovatelů, že takovou situaci vůbec nevnímali a měli za to, že prodávají balónky plněné nezávadným plynem (vzduchem), je neakceptovatelné, navíc příslušné tlakové nádoby byly označeny (popsány) tak, že bylo zjevné, co obsahují (str. 3 usnesení).
Z podaného přehledu je zřejmé, že námitky stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti jimi byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi ve svých rozhodnutích dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádaly. Stěžovatelé jejich opakováním v ústavní stížnosti staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s ohledem na vymezení jeho funkce v Ústavě nepřísluší.
Ústavní soud na shora uvedené závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru, že stěžovatelé svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu šíření toxikomanie podle §188a odst. 1 tr. zák., a to včetně subjektivní stránky.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu