ECLI:CZ:US:2006:3.US.536.06
sp. zn. III. ÚS 536/06
Usnesení
III. ÚS 536/06
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Oldřichem Kohoutem, advokátem v Hradci Králové, tř. Čs. armády 300, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2006, čj. 19 Co 211/2006-111, a rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 11. 2005, čj. 11 C 152/2003-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2006, čj. 19 Co 211/2006-111, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 23. 11. 2005, čj. 11 C 152/2003-86, jímž byla stěžovateli (žalovanému) uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 135,- Kč s příslušenstvím proti vydání dámského pláště (vadného) a nahradit žalobkyni náklady řízení. Dle tvrzení stěžovatele byla rozhodnutím obou soudů porušena jeho práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel argumentoval jednak tím, že oba soudy zaujaly nesprávný právní názor o charakteru vady pláště (odstranitelná/neodstranitelná vada) a dále aplikovaly na daný případ nesprávná zákonná ustanovení (použily §599 namísto §625 a §626 občanského zákoníku, a dále §622 namísto §616 odst. 3 občanského zákoníku). V důsledku toho pak žalovaná namísto opravy či výměny vadné věci neoprávněně při reklamaci uplatnila odstoupení od kupní smlouvy.
Z napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že dne 5. 4. 2003 byla mezi stěžovatelem a žalobkyní uzavřena kupní smlouva na dámský kožený plášť za kupní cenu 4 860,- Kč. Dne 23. 4. 2003 žalobkyně reklamovala vadu pláště, reklamace byla stěžovatelem dne 7. 5. 2003 zamítnuta. Žalobkyně nechala vypracovat znalecký posudek na vadu pláště. Vada byla znalcem charakterizována jako neodstranitelná. Dne 8. 9. 2003 žalobkyně odstoupila od kupní smlouvy a žádala vrácení kupní ceny a náhradu reklamačních nákladů. Stěžovatel žádosti nevyhověl.
Prvostupňový soud v řízení přibral znalkyni, která v posudku charakterizovala vadu pláště jako teoreticky odstranitelnou (výměnou celého vadného dílu), nevyloučila opětovný výskyt vady na jiných dílech a uvedla, že plášť nelze užívat jako věc bez vady. V doplnění posudku uvedla, že plášť je z přírodní usně, proto není možné nahradit jeden velký díl usně novým, aniž by to znamenalo změnu vzhledu pláště. Při jednání znalkyně uvedla, že plášť je vyroben z materiálu, který praská a trhá se. Na základě takto zjištěného skutkového stavu prvostupňový soud posoudil vadu pláště jako "bránící řádnému užívání jako věci bez vady s prognózou vzniku dalších vad" a na základě §622 občanského zákoníku žalobě vyhověl, a to včetně výše požadovaných nákladů reklamačního a soudního řízení. Současně uvedl, že v souladu s §599 odst. 1 a 2 občanského zákoníku byla vada pláště řádně a včas uplatněna.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu, přičemž uvedl, že "shodně se soudem prvého stupně uzavírá, že skutečně šlo o vadu neodstranitelnou", proto žalobkyně měla právo od smlouvy odstoupit.
Stěžovatel v prvostupňovém řízení namítal, že dle soudní znalkyně se jedná o vadu odstranitelnou, proto žalobkyni nesvědčí právo na odstoupení od smlouvy, ale pouze právo na výměnu věci. V odvolacím řízení pak namítal, že jde o vadu odstranitelnou, proto žalobkyně měla právo na opravu nebo výměnu věci, nikoliv však na odstoupení od smlouvy (to by měla pouze, pokud by oprava či výměna nebyla možná).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, který přezkoumává ústavnost rozhodnutí orgánů veřejné moci v konkrétním řízení, ve vztahu ke konkrétní věci, a to na základě nároků a způsobů jejich právního zdůvodnění, jak byly v řízení před obecnými soudy uplatněny. V dané věci prvostupňový soud vyhověl žalobě dle §599 a §622 občanského zákoníku. Stěžovatel podal odvolání, ve kterém opakoval námitku, že žalobkyně měla pouze právo na výměnu nebo opravu věci, neboť vada pláště je odstranitelnou. V obou soudních řízeních tedy byl spor o charakteru vady věci (a v důsledku toho právech příslušejících žalobkyni). Žádným způsobem však stěžovatel nezpochybnil závěry prvostupňového soudu o aplikaci §599 a §622 občanského zákoníku [a neuplatnil tak odvolací důvod, že rozhodnutí soudu prvního stupně by mělo spočívat na nesprávném právním posouzení věci - §205 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu]. Stěžovatel tedy uplatnil odvolání, které je v dané věci posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, avšak z obsahového hlediska v odvolacím řízení neuplatnil to, co poté namítl v ústavní stížnosti. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti dohání, co zameškal v odvolacím řízení, a uvádí argument o použití nesprávného ustanovení občanského zákoníku, který však v předchozích řízeních neuplatnil. V důsledku toho pak ani žalobkyně nedostala před obecnými soudy příležitost vyjádřit se k takové námitce. V souladu se zásadou "nechť si každý střeží svá práva" přitom záleží na každém, v jakém rozsahu a jakým způsobem (ve shodě se zákonem) zamýšlí usilovat o ochranu svého práva.
Ústavní soud již několikrát judikoval, že ústavní stížnost stojí na zásadě subsidiarity k ostatním procesním prostředkům ochrany práva. Opakovaně také vyslovil názor, že podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, není v případě procesních prostředků, které jsou ovládány zásadou dispozitivní (takovým prostředkem je i odvolání), splněna pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností v daném procesním prostředku předestřít (i) námitky, které jsou poté předmětem ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel v odvolacím řízení neuplatnil námitku aplikace nesprávné právní normy, nedostal odvolací soud příležitost přezkoumat zákonnost postupu prvostupňového soudu z hlediska této námitky, kterou stěžovatel uvádí až v ústavní stížnosti. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že obecné soudy porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. právo stěžovatele na spravedlivý proces.
V téže souvislosti Ústavní soud dospěl také k závěru, že nebylo porušeno ani právo na soudní ochranu právům dle čl. 90 Ústavy ČR. Oba obecné soudy se vypořádaly s tím, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci tvrdili. Pokud by soudy této povinnosti nedostály (zjištěnými skutečnostmi nebo námitkami by se nezabývaly nebo by se jimi zabývaly nedostatečně), mělo by to za následek vady řízení a v jejich důsledku zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 90 Ústavy ČR). K takovému porušení práva však nedošlo.
K důvodu ústavní stížnosti, spočívající ve zpochybnění závěru obecných soudů, že v daném případě se jednalo o vadu věci neodstranitelnou, Ústavní soud pouze odkáže na svou ustálenou rozhodovací praxi týkající se dokazování před obecnými soudy a před Ústavním soudem, jakož i možné ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů (srov. např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, č. 5, str. 41, a nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99, Sb.n.u.ÚS, sv.19, č. 109, str. 63). Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo organizaci obecných soudů, nepřísluší zasahovat do nezávislosti obecných soudů, k jejímž znakům v rozhodovací pravomoci nepochybně náleží i právo volného hodnocení důkazů, a to potud, pokud v řízení před nimi byly respektovány ústavní zásady plynoucí především z Listiny základních práv a svobod (její hlavy páté); porušení těchto zásad Ústavní soud neshledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti také namítl porušení čl. 1 Ústavy ČR. Nijak však nekonkretizoval, které principy či práva zakotvená tímto ustanovením považuje za porušená. Pro případ, že stěžovatel měl na mysli princip právního státu, odkazuje Ústavní soud na výše uvedené odůvodnění ohledně čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro případ, že stěžovatel ústavní stížností mínil porušení povinnosti České republiky dodržovat závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva, resp. nedodržení závazku z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, odkazuje soud stěžovatele na výše uvedené odůvodnění k jeho námitce o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V daném případě stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel námitky, které byly již dříve opakovaně řešeny a rozhodovány Ústavním soudem. Ústavní soud proto shledal, že tu jsou důvody k postupu dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2006