ECLI:CZ:US:2006:3.US.538.05
sp. zn. III. ÚS 538/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. ledna 2006 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele D. Ch., zastoupeného Mgr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Praze, Žerotínova 37, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2005, č. j. 9 To 263/2005-405, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 4. 2005, č. j. 7 T 62/2004-385, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 10. 2005 za splnění všech zákonných náležitostí domáhal zrušení nadepsaných rozhodnutí. Konstatoval, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozhodnutím odvolacího soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a to dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1, 2 tr. zák. (soud první instance původně shledal stěžovatele vinným zcela dokonaným trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zák.). Trestné činnosti se stěžovatel dopustil tím, že coby pokladník v obchodním domě poškozené společnosti C+A Moda ČR, v. o. s., neoprávněným nakládáním s pokladnou získal oproti oficiálně vykázaným pokladním příjmům částku 84.195,- Kč, resp. ohledně částky 4.817,- Kč se o totéž pokusil. Neoprávněné nakládání s pokladnou spočívalo v tom, že po jejím manuálním vypnutí stěžovatelem v průběhu tisku pokladního bloku či bezprostředně poté pokladna nezaregistrovala do paměti přijetí ceny zboží od zákazníka, čímž vznikl hotovostní přebytek, který si stěžovatel ke škodě poškozené společnosti ponechal. Stěžovateli pak byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let, jakož mu byla uložena i povinnost náhrady škody poškozené společnosti.
Zásah do svých základních práv stěžovatel spatřoval v tom, že v některých dnech, v nichž se dle výroků napadených rozhodnutí dopouštěl trestné činnosti, nebyl stěžovatel hlavním pokladníkem na pokladně, jež byla pro trestnou činnost použita, ale pouze střídajícím pokladníkem. Obecné soudy dle stěžovatele nezohlednily skutečnost, že v pozici "záskoku" neměl stěžovatel dostatečný časový prostor pro trestné jednání; nadto v jednom z těchto dnů podle pracovního rozpisu ani neměl být v zaměstnání. Dále stěžovatel napadeným rozhodnutím vytkl absenci zjištění o tom, že neměl dostatečnou znalost pokladního software, aby v něm nalezl chybu. Doplňuje, že obecné soudy bagatelizovaly, že k trestné činnosti mělo dojít v okamžiku, kdy měl pokladní na starost několik úkonů při obsluhování zákazníka, tedy bylo nemožné ještě neoprávněně manipulovat s pokladnou. Konečně stěžovatel zpochybnil závěry vzešlé z vyšetřovacího pokusu, který byl v hlavním líčení uskutečněn - jednak z hlediska, že podmínky při vyšetřovacím pokusu se neshodovaly s podmínkami reálnými; jednak proto, že při simulaci trestné činnosti se na pokladních dokladech objevil údaj upozorňující na vypnutí pokladny, kdežto ve sjetinách ze všech pokladních transakcí, provedených jako důkaz, údaj v této podobě není. Stěžovatel dovodil, že postupem obecných soudů byla porušena jak ustanovení zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ohledně míry dokazování a hodnocení důkazů a zásada "in dubio pro reo", tak stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí Ústavním soudem.
Po prostudování ústavní stížnosti i připojeného trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal, že jde o ústavní stížnost nedůvodnou.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
V dané věci je především nutno konstatovat, že ústavní stížnost neobsahuje prakticky žádnou ústavně relevantní argumentaci. Jejím obsahem je pouze opětovné shrnutí vývoje trestní věci stěžovatele a opakování dříve uplatňované obhajoby. Zároveň stěžovatel v rozporu s účelem ústavního soudnictví nedokládá jakékoli konkrétní porušení svých ústavně garantovaných práv a svobod, nýbrž toliko v obecné rovině označuje postup obecných soudů za kolidující s ústavními normami. Veškeré námitky v ústavní stížnosti Ústavní soud staví spíše do pozice další soudní instance příslušné k rozhodování o opravných prostředcích, avšak tato role Ústavnímu soudu zjevně nepřísluší. Naopak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevykazují žádná pochybení takového charakteru a intenzity, aby byla způsobilá přivodit jejich zrušení Ústavním soudem. Ústavní soud se naopak ztotožňuje se závěry obecných soudů, zejména Městského soudu v Praze, kdy rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje logické závěry stojící na úplném zjištění skutkových okolností soudem prvoinstančním. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že napadená rozhodnutí zasahují do jeho základních práv. Namítal-li stěžovatel, že obecnými soudy nebyl cele zjištěn skutkový stav ohledně některých dní, v nichž měl stěžovatel páchat trestnou činnost, nejde o námitku důvodnou, jelikož z údajů centrálního počítače poškozené společnosti v kombinaci s obsahem svědeckých výpovědí je dostatečně zřejmé, kdo manipuloval s pokladnou. Není pak nutné, aby bezpodmínečně tato osoba byla formálně vykazována jako hlavní pokladní, podstatnou je její fyzická manipulace s pokladním systémem. Stejně tak je nepřípadnou námitka, že stěžovatel neměl dostatečnou znalost pokladního software, jelikož tato znalost není podmínkou spáchání trestného činu, natož pak znakem skutkové podstaty trestného činu, a tedy obecné soudy neměly (a správně tak neučinily) prokazovat původ stěžovatelových vědomostí o možnosti neoprávněné manipulace s pokladnou. Dále pak k námitce stěžovatele Ústavní soud uvádí, že z provedených důkazů je zjevné, že vypnutí a zapnutí pokladny je natolik časově i prostorově nenáročnou záležitostí, než aby stěžovatele vytěžovalo natolik, že by nebyl zároveň schopen činit nutné úkony k obsluhování zákazníků. Konečně fakt, že sjetiny zaznamenaných pokladních transakcí z centrálního počítače poškozené společnosti neobsahují tytéž údaje, jako jsou uvedeny v pokladních blocích z prodejny, odvolací soud (oproti námitkám obsaženým v ústavní stížnosti) zhodnotil; a to správně, neboť sjetiny obsahují adekvátní a zcela přesné údaje, ze kterých lze trestnou činnost stěžovatele zjistit. Z uvedeného je zřejmé, že soudy si při hodnocení důkazů nepočínaly libovolně, nýbrž řádně provedené důkazy hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními trestního řádu.
Ačkoli v tomto ohledu ústavní stížnost neobsahovala námitky, Ústavní soud zjistil, že za dané situace rovněž právní kvalifikace skutku, jakož i druh a výměra trestu, byly obecnými soudy zvoleny adekvátně a v souladu se zákonnými ustanoveními, kdy trest odnětí svobody nespojený s jeho přímým výkonem v uložené výši plně zachycuje okolnosti posuzovaného případu.
Lze uzavřít, že postup obecných soudů nebyl svévolný a napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti. S ohledem na to postupoval Ústavní soud dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
Jiří Mucha, v. r.
předseda senátu