ECLI:CZ:US:2006:3.US.540.06
sp. zn. III. ÚS 540/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. srpna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele N. N. V., právně zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem Královodvorská 16, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. června 2006 sp. zn. 4 T 54/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu pro Prahu 4, kterým tento soud rozhodl o spojení věci vedené pod sp. zn. 4 T 54/2005 ke společnému projednání a rozhodnutí s věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 33 T 88/2005. Podle stěžovatele měl být tímto rozhodnutím porušen čl. 95 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), který mimo jiné stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Dále mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že proti stěžovateli bylo dne 29. 9. 2005 zahájeno trestní stíhání pro trestné činy účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 tr. zákona a kuplířství podle §204 odst. 1, 2, 3 písm. a), b), c) tr. zákona. Uvedené trestné činnosti se měl stěžovatel dopouštět společně s dalšími osobami vietnamské národnosti, které začaly být v této věci samostatně trestně stíhány ještě dříve, než byl stěžovatel po svém návratu z Vietnamu zadržen. Na základě usnesení příslušného obvodního soudu byl stěžovatel vzat do vazby podle §68 odst. 1 tr. řádu, a to z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. a) tr. řádu.
Dne 7. 11. 2005 se ve Vazební věznici Praha - Pankrác uskutečnilo prostudování spisu, jemuž byl přítomen obhájce stěžovatele JUDr. Rybář (i. s. Mgr. Martiny Krumlové). V záznamu o prostudování spisu, jehož kopii stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, je uvedeno, že stěžovatel požaduje spojení trestní věci vedené proti osobě stěžovatele s trestní věcí vedenou pod ČTS: UOOZ-97/V7-2003 a že nepožaduje opakování žádných úkonů v ní provedených a že rovněž nepožaduje vyslechnutí ostatních obviněných. Posléze byla na stěžovatele dne 24. 11. 2005 státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 podána samostatná obžaloba pro výše vyjmenované trestné činy [sp. zn. 1 ZT 1144/2005]. Po předběžném projednání obžaloby Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu [sp. zn. 4 T 54/2005] vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Své rozhodnutí odůvodnil obvodní soud mimo jiné neobjasněním základních skutkových okolností v dosavadním přípravném řízení. Dne 9. 1. 2006 bylo ke stížnosti státního zástupce posledně jmenované usnesení obvodního soudu ve výroku, jímž byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření, zrušeno Městským soudem v Praze [sp. zn. 6 To 564/2005]. V odůvodnění svého usnesení [sp. zn. 6 To 564/2005] Městský soud mimo jiné uvedl, že nedostatek přípravného řízení, pokud jde o neprovedení důkazů, je "zhojen skutečností, že všechny potřebné důkazy se nacházejí ve spise vedeném u stejného obvodního soudu pod sp. zn. 33 T 88/2005, kdy sám obviněný a jeho obhájce netrvá na opakování těchto důkazů". Městský soud dále dovodil, že "rozhodně nebyly splněny podmínky §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření, kdy rozhodující skutečností je prohlášení obviněného a jeho obhájce učiněné dne 7. listopadu 2005, kdy nepožadují opakování důkazů, které jsou shromážděny ve věci nyní vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 88/2005 popřípadě vedené ve věci 5 T 121/2005". Věc se vrátila soudu I. stupně s tím, aby ji znovu projednal a rozhodl. Obvodní soud pro Prahu 4 dne 14. 7. 2006 rozhodl usnesením napadeným ústavní stížností o spojení trestní věci stěžovatele s již zmiňovanou věcí vedenou u stejného soudu pod sp. zn. 33 T 88/2005.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel především prohlašuje, že nikdy vědomě nedal souhlas se spojením trestních věcí ke společnému projednání a rozhodnutí tak, jak je uvedeno v záznamu o prostudování spisu ze dne 7. 11. 2005. Stěžovatel zdůrazňuje, že prostudování spisu nebyl přítomen tlumočník, který by mu náležitě objasnil význam a důsledky takového souhlasu a že netušil, co vlastně podepisuje. To, že ve skutečnosti nikdy vědomě nedal uvedený souhlas, dokládá stěžovatel v příloze k ústavní stížnosti svým čestným prohlášením, včetně překladu z vietnamštiny opatřeného tlumočnickou doložkou.
Stěžovatel má zato, že spojením jeho věci s jinou trestní věcí až ve fázi obžaloby byl zkrácen na svém zákonem garantovaném právu na obhajobu [viz §33 odst. 1 tr. řádu], neboť jednak neměl možnost vyjádřit se k důkazům provedeným během přípravného řízení před spojením věcí a ani jeho obhájce nemohl realizovat svá oprávnění podle §165 tr. řádu. Vydáním napadeného rozhodnutí mělo dojít k porušení zásad obsažených v čl. 6 odst. 3 Úmluvy a zejména k porušení základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny, jenž každému zaručuje, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Na základě toho stěžovatel dovozuje i porušení čl. 95 Ústavy, podle nějž soudce zavazuje v rámci rozhodovacího procesu zákon a mezinárodní smlouvy, které jsou součástí právního řádu.
Na základě této argumentace stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vydal nález, v němž by prohlásil porušení stěžovatelem uvedených základních práv napadeným rozhodnutím a zároveň toto rozhodnutí zrušil.
III.
Poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a k ní přiložených listinných důkazů, dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je třeba pro zjevnou neopodstatněnost odmítnout. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy]. Jako orgán ochrany ústavnosti není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, natož aby průběžně opravoval postup obecných soudů v řízeních, v nichž dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Usnesení o spojení věcí podle §23 odst. 3 tr. řádu není rozhodnutím ve věci samé, ale probíhající trestní řízení se jím toliko upravuje. Věren zásadě minimalizace svých zásahů do rozhodování obecných soudů, poskytuje Ústavní soud proti nemeritorním rozhodnutím ochranu zpravidla jen tehdy, pokud tato přímo a zjevně narušují práva stěžovatele garantovaná ústavním pořádkem, typicky děje-li se tak ve vazebních věcech, kde jde o právo na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny. Odlišný přístup, kdy by Ústavní soud již v průběhu trestního řízení s odvoláním na porušení zásad spravedlivého procesu rušil jednotlivá procesní rozhodnutí obecných soudů, by ve svých důsledcích vedl k ochromení výkonu justice. Stěžovatel bude mít po vynesení meritorního rozhodnutí soudem prvního stupně možnost namítat případnou nezákonnost či vady předchozího řízení v odvolání a následně není vyloučeno ani využití mimořádných opravných prostředků, které trestní řád dává k dispozici. Jak vyplývá ze subsidiární povahy ústavní stížnosti, řízení před Ústavním soudem připadá v úvahu teprve po vyčerpání posledního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [viz §72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost a návrh s ní spojený podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu