ECLI:CZ:US:2006:3.US.552.05
sp. zn. III. ÚS 552/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou v Olomouci, Pavlovická 27, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. září 2004, čj. 40 Co 1382/2003-272, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. července 2005, čj. 30 Cdo 1292/2005-315, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovozuje, že Nejvyšší soud ČR odmítl jeho dovolání jako nepřípustné, byť dle zákona bylo přípustné. Nejvyšší soud ČR totiž odmítl dovolání stěžovatele s tím, že stěžovatel napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci podle Nejvyššího soudu ČR přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tyto předpoklady ovšem Nejvyšší soud ČR neshledal. Stěžovatel k tomu upozorňuje, že Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací přehlédl skutečnost, že jak okresní soud, tak krajský soud rozhodovaly v dané věci třikrát, přičemž soud prvého stupně nejprve dvakrát žalobě stěžovatele vyhověl, a teprve při svém třetím rozhodování v dané právní věci žalobu zamítl, když byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Dovolání tedy bylo podle stěžovatele přípustné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Ústavní soud zdůrazňuje, že otázka, zda je dovolání přípustné, je otázkou, kterou přísluší rozhodnout Nejvyššímu soudu ČR, a Ústavní soud do této otázky zásadně nevstupuje. Ústavní soud tedy není přezkumnou instancí, která by přezkoumávala v každém jednotlivém případě, zda Nejvyšší soud ČR při hodnocení přípustnosti dovolání nepochybil, jak dovozuje mylně stěžovatel. Ústavní soud vstoupí do celé věci jen v případě excesu Nejvyššího soudu ČR, tedy pokud by závěry Nejvyššího soudu ČR při hodnocení přípustnosti dovolání byly v extrémním nesouladu s předchozím řízením, neboť pouze tehdy by bylo lze takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Tak tomu však v tomto případě nebylo; z obsahu dovolání ostatně ani neplyne, že by stěžovatel pokládal za splněnou podmínku, že při posledním rozhodnutí ve věci byl soud I. stupně vázán právním názorem soudu odvolacího.
Ústavní soud nemůže svým právním názorem nahradit ani právní závěr Nejvyššího soudu ČR, že se v daném případě nejednalo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tomto odkazuje na svou konstantní judikaturu, že úvahu Nejvyššího soudu ČR, "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález III. ÚS 40/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 47 a násl.; usnesení III. ÚS 116/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 333 a násl.; usnesení III. ÚS 280/03, Sb.n.u.ÚS, sv. 31, str. 383, atd.).
Konečně co se týče odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, Ústavní soud se k tomu vyslovil ve svém zásadním rozhodnutí Pl. ÚS 1/03 (Sb.n.u.ÚS, sv. 32, str. 131, č. 153/2004 Sb.), kterým zrušil §243c odst. 2 o. s. ř., umožňující odmítnutí dovolání bez podaného odůvodnění. V citovaném nálezu klade Ústavní soud na Nejvyšší soud ČR požadavky "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud ČR své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu, či odchýlení se od nich, neshledal soud důvod)". Tyto požadavky naplnilo napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR více než dostatečně. V žádném nálezu nekladl Ústavní soud na rozhodnutí tohoto typu nároky vyšší, které by snad zakládaly povinnost Nejvyššího soudu ČR znovu se detailně vypořádat s veškerou právní argumentací dovolatelů, což by ostatně bylo i v rozporu se smyslem institutu dovolání.
Ústavní soud, nejsa vázán odůvodněním ústavní stížnosti, neshledal v dané věci ani žádné jiné pochybení ústavněprávní kvality, když stěžovatel ostatně ani žádné další pochybení netvrdil. To platí i ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. září 2004 (40 Co 1382/2003-272), když stěžovatel vůči tomuto rozhodnutí neformuluje žádné ústavněprávní výhrady a reprodukuje stručně jen to, co uvedl "závěrem" svého dovolání.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2006