ECLI:CZ:US:2006:3.US.559.05
sp. zn. III. ÚS 559/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci stěžovatelů A) A. B., B) S. V. a C) R. V., všech právně zastoupených JUDr. Miroslavou Kohoutovou, advokátkou se sídlem Milešovská 6, Praha 3, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2004 sp. zn. 67 To 359/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 2. listopadu 2005 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, ve které se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, blíže označeného v záhlaví tohoto usnesení, neboť jím mělo být porušeno jejich ústavně garantované právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 9. 2003 sp. zn. 10 T 40/2003 byli stěžovatelé (v trestním řízení obvinění) A. B., S. V. a mladistvý R. V. uznáni vinnými jako spolupachatelé trestných činů útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Stěžovatelky A. B. a S. V. byly odsouzeny shodně k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců; stěžovatel R. V. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla všem obviněným uložena povinnost během zkušební doby uhradit způsobenou škodu podle svých sil. Doplňujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 5. 2004, č. j. 10 T 40/2003 - 205, byla stěžovatelům uložena solidární povinnost uhradit České pojišťovně, a. s., škodu ve výši 108.347,- Kč.
Podle skutkových zjištění se obvinění uvedených trestných činů (zkráceně řečeno) dopustili tím, že dne 4. 10. 2002 v Praze poté, kdy poškozený R. S., strážník Městské policie v Praze, v rámci svých služebních povinností zastavil vozidlo řízené obviněnou A. B. a přikázal jí nepokračovat v jízdě do zakázané oblasti po povodních, obviněná příkazu strážníka opakovaně neuposlechla a pokoušela se rozjet, přičemž celá osádka vozu začala strážníkům Městské policie nadávat a vyhrožovat. Obviněná S. V. udeřila strážníka S. do obličeje, poté se do útoku na poškozeného zapojila obviněná A. B., která pěstmi obou rukou zaútočila na obličej poškozeného a kopala ho do nohou, a posléze se do útoku proti poškozenému zapojil i mladistvý R. V., který poškozeného zezadu bil pěstmi do hlavy, uchopil jej za vlasy a opakovaně, nejméně dvakrát udeřil hlavou poškozeného o dlažbu na silnici, přičemž obvinění způsobili poškozenému otřes mozku lehkého stupně, zhmoždění týlní krajiny hlavy s krevním výronem, jakož další zranění, která si vyžádala pracovní neschopnost poškozeného na období od 4. 10. 2002 do 5. 12. 2002.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání všichni stěžovatelé a rovněž obvodní státní zástupce pro Prahu 1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004 sp. zn. 67 To 359/2004 byl rozsudek soudu prvního stupně včetně doplňujícího rozsudku ze dne 10. 5. 2004 z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen u mladistvého R. V. v celém rozsahu a u obviněných A. B. a S. V. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnul odvolací soud tak, že při nezměněných výrocích o vině byly obviněné A. B. a S. V. odsouzeny k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a podle §59 odst. 2 tr. zák. jim byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Mladistvý R. V. byl při nezměněných skutkových zjištěních uznán vinným jako spolupachatel proviněními útoku na veřejného činitele §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. ve smyslu §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a odsouzen k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a podle §59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost během zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Odvolání všech obviněných byla podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, která byla odmítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2005 sp. zn. 8 Tdo 878/2005, v případě stěžovatelů S. V. a R. V. podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako podaná opožděně, v případě stěžovatelky A. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Usnesení dovolacího soudu však stěžovatelé v ústavní stížnosti nenapadají.
V podané ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že soudy prvního a druhého stupně nesprávně posoudily provedené důkazy, nepřihlédly k lékařským zprávám o jejich zranění a nesprávně tak vyhodnotily situaci v jejich neprospěch. Dle názoru stěžovatelů rozsah jejich zranění odpovídá jimi popsanému skutkovému ději a vylučuje verzi poškozeného a jeho svědků. Není zřejmé, proč soudy uvěřily výpovědím svědků, že stěžovatelka S. V. měla běžet k poškozenému R. S. a fyzicky ho napadnout, neboť taková skutková verze je naprosto vyloučena lékařskými zprávami předloženými obhajobou, jež svědčí o dlouhodobých zdravotních potížích této stěžovatelky.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 10 T 40/2003 a seznámil se s průběhem dokazování v trestním řízení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v případě stěžovatelů S. V. a R. V. nepřípustná a v případě stěžovatelky A. B. zjevně neopodstatněná. K tomu uvádí následující skutečnosti:
Dříve než se Ústavní soud může zabývat zkoumáním ve věci samé, je povinen posoudit, zda jsou splněny podmínky pro zahájení řízení o ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je totiž její subsidiarita.
Pokud stěžovatelé brojili proti rozsudku odvolacího soudu dovoláním, je nutno tento mimořádný opravný prostředek považovat za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje. Stěžovatelé S. V. a R. V. sice dovolání podali, ovšem opožděně a Nejvyšší soud se jím proto nemohl věcně zabývat. Pokud tedy tito stěžovatelé podali dovolání, kterým se Nejvyšší soud nemohl pro jeho opožděnost věcně zabývat, nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje a jejich ústavní stížnost je tedy ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
K ústavní stížnosti A. B. pak Ústavní soud uvádí následující:
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud přezkoumal ve světle namítaného ústavního rámce napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i předcházející rozhodnutí nalézacího soudu a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky.
Soud prvního stupně v napadeném rozsudku konstatoval, že výpověď poškozeného S. je podporována jak svědeckými výpověďmi tří městských strážníků, tak výpovědí svědka Z. N., který z kolem jedoucí tramvaje pozoroval počátek incidentu. Odsuzující rozsudek je dále podporován i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví k rozsahu poranění poškozeného. Obhajobu obviněné V., která tvrdila, že vzhledem ke svému zdravotnímu stavu by nebyla schopna útoku, soud pokládal za vyvrácenou s ohledem na výpovědi svědků, dle kterých tato obviněná ať už rychlou chůzí či pomalým během dorazila k poškozenému S. a udeřila jej do obličeje levou rukou, kterou má ostatně lépe pohyblivou než pravou (str. 7-8 rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 9. 2003).
Odvolací soud odkázal na závěry nalézacího soudu a rekapituloval výpověď znalce, že potíže poškozeného a porucha jeho zdravotního stavu může odpovídat mechanismu zranění, tj. úderům pěstí do hlavy, úderům hlavy o vozovku a opakovaným kopáním do dolních končetin. Co se zranění obviněných týče, jsou zadokumentována ve spise a vzhledem ke zranění, jež utrpěl poškozený, nelze dovodit, že by policisté postupovali vůči obviněným brutálním způsobem, ale jednalo se z jejich strany o odvracení přímo hrozícího útoku (str. 9-10 rozsudku odvolacího soudu).
Ústavní soud na shora uvedené závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině. Při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout, a to v případě stěžovatelů S. V. a R. V. podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou, když neshledal důvod k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona a v případě stěžovatelky A. B. podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu