ECLI:CZ:US:2006:3.US.57.05
sp. zn. III. ÚS 57/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného JUDr. Miroslavou Dekanovou, advokátkou se sídlem Kralická 1007/3, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2004 sp. zn. 61 To 111/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. února 2004 sp. zn. 1 T 119/2003, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství v Praze 10 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2005, napadá stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. 61 To 111/2004 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 2. 2004 sp. zn. 1 T 119/2003, a tvrdí, že těmito rozhodnutími obecných soudů, jakož i řízením, které jim předcházelo, byla porušena jeho práva ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatel zejména ve skutečnosti, že jak soud nalézací, tak i soud odvolací, odmítly provést jím navržený důkaz vypracováním "revizního" znaleckého posudku na znalecké posudky znalců MUDr. J. H. a MUDr. J. P., CSc. a znalce z oboru radiodiagnostiky MUDr. E. C., které požadoval stěžovatel vypracovat na své náklady podle ustanovení §110a trestního řádu (dále jen "tr. ř.").
Stěžovatel se domnívá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo také tím, že v řízení bylo použito jako důkaz potvrzení o pracovní neschopnosti ze dne 4. 7. 2001, předložené poškozeným Z. V. (dále jen "poškozený"), které mělo údajně obsahovat zcela účelovou diagnózu "staré" zlomeniny poškozeného, která tak měla prokázat jednání kladené stěžovateli za vinu.
Pokud Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 6. 10. 2004 sp. zn. 3 Tdo 1104/2004 dovodil, že pracovní neschopnost poškozeného není jediným a rozhodujícím kritériem při posouzení trestného činu ublížení na zdraví, tím spíše měly oba soudy nižších stupňů vyhovět jeho důkazním návrhům na vypracování revizních znaleckých posudků, které by podle názoru stěžovatele skutečně dokázaly, zda se stal skutek, z něhož byl stěžovatel uznán vinným.
Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 2 . 2004 sp. zn. 1 T 119/2003 uznán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví (podle ustanovení §221 odst. 1 trestního zákona), který spočíval v tom, že v květnu 2001 kolem 18.00 hodin v Praze 10 před řadovými garážemi po slovním konfliktu napadl poškozeného úderem kladiva, srazil ho na zem a způsobil mu tak zranění spočívající v nalomení základního článku druhého prstu levé nohy, pohmoždění krku a levého ramene s krevním výronem a pohmoždění pravého kolena. Toto zranění má podle znaleckého posudku z oboru soudního lékařství charakter ublížení na zdraví a vyžádalo si u poškozeného dobu léčení spojenou s podstatným omezením jeho obvyklého způsobu života po dobu nejméně tří týdnů. Za výše označený trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž podle ustanovení §58 odst. 1 trestního zákona a §59 odst. 1 trestního zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. 61 To 111/2004 odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl (podle ustanovení §256 trestního řádu).
Stěžovatel podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. 61 To 111/2004 dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2004 sp. zn. 3 Tdo 1104/2004 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Toto usnesení však ústavní stížností napadeno není.
Ústavní soud přezkoumal námitky stěžovatele a jeho tvrzení o údajném porušení jeho práva ve smyslu čl. 36 Listiny a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Jak již Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, není vrcholem soustavy obecných soudů a není tedy zásadně oprávněn zasahovat do jejich nezávislé rozhodovací činnosti zejména z toho důvodu, že je ve smyslu čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, to vše ovšem potud, pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny. Výjimka z tohoto pravidla by zde byla v případě, že by v průběhu trestního řízení byly porušeny kautely trestního řádu takovou intenzitou, která by ve svém důsledku znamenala porušení ústavně chráněných práv a svobod.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s provedeným dokazováním v jeho trestní věci (především s jeho rozsahem) a se závěry, které obecné soudy z výsledků dokazování dovodily. Argumentace stěžovatele je postavena na jeho názoru, že výsledky znaleckého zkoumání dostatečným způsobem neprokázaly, že by poškozenému způsobil svým jednáním výše uvedená zranění, tedy že by se stal skutek, který vykazuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví. V tomto směru mělo být proto podle jeho názoru dokazování doplněno dalším znaleckým posudkem z oboru radiodiagnostiky a "revizním" znaleckým posudkem.
V případě námitky stěžovatele směřující proti neúplně zjištěnému skutkovému stavu je namístě uvést, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré důkazy, které účastník navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný (viz např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 3). Je tedy na úvaze obecného soudu, aby zvažoval, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. zejména za situace, v níž bylo v průběhu řízení prováděno poměrně obsáhlé dokazování znaleckými posudky právě k otázce charakteru a závažnosti zranění poškozeného. Pokud obecné soudy v tomto ohledu nevyhověly důkazním návrhům stěžovatele, protože shledaly zjištěný skutkový stav za takový, o němž nejsou důvodné pochybnosti a jehož rozsah je nezbytný pro rozhodnutí, nelze takovému postupu obou obecných soudů nic vytknout.
Ústavní soud nesouhlasí ani s názorem stěžovatele, že způsob hodnocení důkazů obecnými soudy neodpovídá základní zásadě trestního řízení uvedené v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V otázce hodnocení důkazů zastává Ústavní soud stanovisko, že přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. č. 1, pod č. 5).
Jak vyplývá z usnesení dovolacího soudu ze dne 6. 10. 2004 sp. zn. 3 Tdo 1104/2004, tvrzením stěžovatele ohledně údajného neprokázání délky pracovní neschopnosti poškozeného ve vztahu k zjištěné újmě na zdraví poškozeného se zabýval dovolací soud, který jen ve vztahu k námitce stěžovatele, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje znaky trestného činu ublížení na zdraví, považoval podané dovolání za právně relevantní. Dovolací soud správně zdůraznil, že potvrzení o pracovní neschopnosti poškozeného, resp. o její délce, není nezbytným a (jediným) rozhodujícím důkazem pro posouzení, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví.
Obecné soudy vycházely při svém rozhodování z posouzení povahy (charakteru) způsobené poruchy zdraví a prokázaných příznaků, takže v pochybnostech oproti obžalobě nevzaly za spolehlivě prokázané, že stěžovatel svým jednáním způsobil poškozenému rovněž zranění spočívající ve zlomenině bodcovitého výběžku levé loketní kosti. V dané věci nalézací soud tedy vycházel při zjišťování skutkového stavu (tedy i doby léčení spojeného s podstatným omezením v obvyklém způsobu života) ze závěrů znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, nikoli z potvrzení o pracovní neschopnosti poškozeného, a s tímto skutkovým závěrem nalézacího soudu se ztotožnil i odvolací soud.
Ani v otázce údajně nesprávného způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud s tvrzením stěžovatele o porušení ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 36 Listiny neztotožnil.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu