ECLI:CZ:US:2006:3.US.575.05
sp. zn. III. ÚS 575/05
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - III.. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jiřího Muchy - ze dne 28. února 2006 sp. zn. III. ÚS 575/05 ve věci ústavní stížnosti J. V. a Z. V. proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 416/2005 ze dne 21. července 2005, rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 678/2003 ze dne 7. září 2004 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 32/2000 ze dne 8. dubna 2003, jimiž byla stěžovatelům jako žalovaným uložena povinnost uzavřít s vedlejší účastnicí jako žalobkyní dohodu o vydání nemovitostí.
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 5. listopadu 2005 se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 416/2005 ze dne 21. července 2005, rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 678/2003 ze dne 7. září 2004 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 32/2000 ze dne 8. dubna 2003, jimiž bylo, stručně a souhrnně řečeno, rozhodnuto, že žalovaným (stěžovatelům) se ukládá povinnost uzavřít s žalobkyní (vedlejší účastnicí) dohodu o vydání nemovitostí v katastrálním území S., neboť stěžovatelé byli shledáni povinnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a byly splněny i další podmínky tohoto zákona pro vydání nemovitostí.
Stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Namítali, že výzva k vydání věcí podle §5 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích byla oběma žalovaným (stěžovatelům) doručena po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty, která je prekluzivní, že znárodnění firmy K. K. neproběhlo v rozporu s tehdy platnými právními předpisy a že proto není naplněn restituční titul žalobkyně (vedlejší účastnice), resp. že tato není oprávněnou osobou, neboť znárodnění bylo provedeno v souladu s §8 odst. 2 až 4 zákona č. 118/1948 Sb., o organizaci velkoobchodní činnosti a o znárodnění velkoobchodních podniků, ve znění pozdějších předpisů, a vztahovalo se i na sporné nemovitosti, protože sloužily, resp. byly určeny provozu podniku. Vytýkali konečně obecným soudům závěr, že nemovitosti stěžovatelé nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy, který spočíval v tom, že Ministerstvo stavebnictví ČSR jako nadřízený orgán nedalo souhlas k uzavření kupní smlouvy ve smyslu §16 odst. 2 a 3 vyhlášky č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku. Tento závěr považovali za nesprávný, neboť podmínka souhlasu byla stanovena podzákonnou normou, přičemž zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, takové omezení neobsahoval a odkazoval pouze na občanský zákoník.
Ústavní soud si k posouzení vyžádal spis Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 32/2000 a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
V předmětném sporu obecné soudy opakovaně posuzovaly naplnění podmínek pro restituci majetku, který přešel na stát a posléze na fyzické osoby, tj. podmínek pro restituci majetku podle §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Ústavní soud se restitučními předpisy zabýval nesčetněkrát. Ve své judikatuře stojí pevně na stanovisku, že navracení majetku původním vlastníkům, příp. jejich právním nástupcům, vedené snahou demokratického právního státu odčinit, resp. zmírnit křivdy způsobené totalitním režimem představuje legitimní cíl ochrany zákonnosti právních vztahů a socio-ekonomického vývoje společnosti. Jestliže takovým aktem současně dochází k zániku vlastnického práva povinných osob, nejde o vyvlastnění, na které by se vztahovala ochrana podle čl. 11 Listiny, nýbrž o zvláštní soukromoprávní sankci za nabytí věci v rozporu s právními předpisy nebo za protiprávní zvýhodnění v podmínkách totalitního režimu popírajícího základní lidská práva a svobody, v této souvislosti zejména právo vlastnické. Jinými slovy, pokud obecné soudy správně aplikovaly ustanovení restitučního předpisu a k těmto závěrům dospěly zákonem stanoveným procesním postupem, nemůže jejich výrokem dojít k neústavnímu zásahu do vlastnického práva povinných osob.
Stěžovatelé však nenamítali žádné konkrétní porušení svých procesních práv, resp. porušení zákonem stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Argumenty uplatněné v ústavní stížnosti jsou jen opakováním jejich námitek před obecnými soudy, s nimiž se obecné soudy postupně a přesvědčivě vypořádaly. Nesouhlas stěžovatelů se závěrem obecných soudů, že vedlejší účastnice je oprávněnou osobou podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a že stěžovatelé jsou osobami povinnými, nemůže sám o sobě založit porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, neboť právě tyto otázky byly předmětem soudního sporu, o němž byly obecné soudy povinny rozhodnout.
Ze spisové dokumentace vyplývá, že v dané věci šlo o řešení komplikovaných právních a skutkových otázek. Skutečnost, že soudy v různých stadiích dospívaly k odlišným závěrům, sama o sobě neohrozila předvídatelnost soudního rozhodování. Tím, že soudy vyšších instancí srozumitelným způsobem postupně vymezily okruhy sporných otázek, bylo účastníkům zřejmé, na co se mají při plnění své povinnosti tvrzení a důkazní v jednotlivých fázích procesu zaměřit. Stěžovatelé netvrdili, že by soudy některým jejich důkazním návrhům nevyhověly nebo že by některé důkazy opomněly, domáhají se pouze toho, aby Ústavní soud dospěl k jiným závěrům při jejich hodnocení, jako by byl další odvolací instancí. Ústavní soud však ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.
Pokud se stěžovatelé odvolávají na precedenční rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 67/97 ze dne 29. října 1997 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 130), upozorňuje Ústavní soud, že citovaný úryvek z tohoto nálezu nepředstavuje právní názor Ústavního soudu, nýbrž čerpá z narativní části odůvodnění, v níž je citováno vyjádření účastníka řízení. Další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se týkají institutu vydržení vlastnického práva, který se však v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích neuplatní, jak správně konstatoval soud prvního stupně v napadeném rozsudku. Na řešenou problematiku tedy tyto precedenty nedopadají.
Ústavní soud proto, ze všech výše uvedených důvodů, ústavní stížnost odmítá podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Na okraj Ústavní soud poznamenává, že restituční předpisy je třeba vykládat tak, aby při orientaci na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve všech případech nevznikaly nové, nepřiměřené křivdy. Připomíná v této souvislosti i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc, Pincová proti České republice (rozsudek ze dne 5. listopadu 2002, §58 a násl.), z něhož vyplývá, že je nutno zachovat spravedlivou rovnováhu mezi požadavkem veřejného zájmu na restituci majetku a imperativem ochrany základního práva jednotlivce na ochranu majetku, z čehož vyplývá, že povinná osoba má v zásadě obdržet náhradu, jejíž výše by byla rozumná vzhledem k hodnotě majetku, jehož byla zbavena. Je zřejmé, že důsledky aplikace restitučních předpisů jsou pro stěžovatele v daném případě příkré a citelně zasahují do jejich životů. Proto, pokud se stěžovatelé budou domáhat náhrady za majetek, který jsou nyní povinni vydat, budou muset příslušné orgány při stanovení náhrady vzít v úvahu všechny okolnosti daného případu tak, aby stěžovatelé nemuseli nést nepřiměřenou zátěž spojenou s prosazením legitimního cíle sledovaného restitučními předpisy, resp. aby nebyli nuceni nést břemeno odpovědnosti státu, který kdysi tento majetek zkonfiskoval. V této souvislosti se nabízí otázka, zda ustanovení §11 zákona o mimosoudní rehabilitaci může, pod zorným úhlem citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pinc, Pincová, z hlediska ústavnosti a mezinárodních závazků České republiky obstát. Řešení této otázky však nemůže Ústavní soud v tuto chvíli předjímat, neboť o náhradu za vydaný majetek spor před obecnými soudy veden nebyl.