ECLI:CZ:US:2006:3.US.600.05
sp. zn. III. ÚS 600/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. P. N., zastoupeného JUDr. Jiřím Jančou, advokátem v Brně, Jeřábkova 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2005, sp. zn. 4 To 298/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla i jinak podána v intencích zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel ve své trestní věci usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2005 (4 To 298/2005) a tvrdil, že jím a v předchozím řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv obsažených v čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že obecné soudy zjištění důkazního stavu nahradily analogií a volnou úvahou. Polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů, která se týkají bodu 2) a 6) rozsudku soudu I. stupně. Brojí proti tomu, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomika, specializace účetnictví k bodům 1), 4) a 5) rozsudku soudu I. stupně. Nadto obecné soudy pominuly při hodnocení důkazů výpověď svědka P. H.. Stěžovatel poukazuje i na to, že skutky pod body 2) až 5) rozsudku soudu I. stupně nejsou trestnými činy zpronevěry, ale pokud by k nim došlo, jde o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 3 tr. zák. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jak je vpředu označeno.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2005 (4 To 298/2005) bylo zamítnuto odvolání stěžovatele (stěžovatel vystupoval v procesním postavení obviněného v řízení před obecnými soudy) proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. června 2005 (1 T 32/2004-436), kterým byl stěžovatel uznán vinným tím - stručně shrnuto - že si jako jednatel společnosti Paprol, spol. s r. o., v letech 1997 až 2002 ponechával pro svou potřebu částky ve výši 986 988,55 Kč, 326 972 Kč, 1 848 657 Kč, 313 119,70 Kč, 461 894,10 Kč, 442 825 Kč, čímž této společnosti způsobil škodu ve výši těchto částek. Za tato jednání byl stěžovatel shledán vinným trestným činem zpronevěry [§248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. zák.] a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků do věznice s dozorem. Současně bylo stěžovateli uloženo nahradit společnosti Paprol, spol. s r. o., škodu ve výši 4 380 456,- Kč.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov a Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že dokazování bylo v dané věci provedeno v potřebném rozsahu; byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Nalézací soud provedl výslechy svědků U. K., G. K., M. K., E. V., P. H., M. P., P. F., Ing. P. N., Ing. P. B., Ing. B. S.. Dále vycházel nalézací soud z odborného vyjádření soudního znalce z oboru ekonomika, obsahu mandátní smlouvy uzavřené mezi Poprol spol. s r. o., a stěžovatelem, z faktur, daňových dokladů, stejnopisu notářského zápisu, sdělení Brněnských papíren s fakturami a kompenzací pohledávek, výpisů z účtů, evidence pokladních dokladů, výdejových pokladních dokladů, dodacích lístků, vyjádření firmy MS Parfums a dalších důkazů.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, jak jsou vpředu označena, tedy nevyplývá, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů, které by byly příčinou porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Praha 1995), nýbrž tyto závěry o vině naopak z provedeného dokazování vyplývají.
Lze tedy shrnout a konstatovat, že z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jak jsou vpředu označena, vyplývá, že na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci vyvodily obecné soudy v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy ČR) právní názor o vině stěžovatele, který má ve skutkových zjištěních oporu, a tento svůj závěr v souladu se zákonem odůvodnily (§125 odst. 1, §134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto obecným soudům nic vytknout.
Podle povahy stěžovatelových tvrzení v ústavní stížnosti lze usoudit, že nesouhlasí s verzí skutkového děje, ke které dospěly v odůvodnění napadených rozhodnutí obecné soudy. Rovněž tak nesouhlasí s trestní kvalifikací převážné většiny skutků, jež jsou mu kladeny za vinu. Svou povahou jsou však tato tvrzení, na nichž je ústavní stížnost stěžovatele založena, polemikou s právním názorem obecných soudů a věcnou správností napadených (odsuzujících) rozhodnutí. Stěžovatel však přehlíží, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v daných souvislostech nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995).
Pokud jde o hodnocení důkazů, z odůvodnění napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov vyplývá, že obecné soudy postupovaly zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), jež je projevem jejich ústavní nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR), a není tedy v daných souvislostech v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením (se závěry z nich vyplývajícími) sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Obecné soudy se řádně vypořádaly s tím, proč považovaly provedení důkazu znaleckým posudkem za nadbytečné. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že nepovažoval za nutné doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika, neboť otázka účetnictví byla dodatečně objasněna svědkyní Ing. B. S.. Z obdobných důvodů nevyhověl soud I. stupně ani dalším důkazním návrhům stěžovatele (str. 2 napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně). Nejde tedy o tzv. opomenuté důkazy podle rozhodovací praxe Ústavního soudu. Obdobně tak nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by byla pominuta výpověď svědka H.. Jeho výpověď byla shrnuta na str. 7 rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, jak je vpředu označen, a soud I. stupně se rovněž na str. 11 řádně vypořádal s tím, proč dospěl, na základě výpovědi svědkyně G. K. a vyjádření zástupce firmy MS Parfums, k jiným skutkovým zjištěním, než která vyplývala z výpovědi svědka H..
Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným rozhodnutím obecného soudu byla porušena stěžovatelova základní práva, uvedená v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2006