ECLI:CZ:US:2006:3.US.608.05
sp. zn. III. ÚS 608/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. ledna 2006 v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudů Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 1 T 159/2004, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. 3 To 1109/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1040/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byly porušeny jeho základní práva a svobody garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel shledán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody na 20 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků s tím, že podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo stěžovateli uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestnými činy. Dále soud I. stupně rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit na náhradě škody poškozené částku 375 600 Kč s tím, že se zbytkem uplatněného a nepřiznaného nároku na náhrady škody byla poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Stěžovatel podal proti citovanému rozsudku soudu I. stupně odvolání, o němž rozhodl soud II. stupně v záhlaví citovaným usnesením tak, že jej podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Dovolání podané stěžovatelem pak Nejvyšší soud ČR odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle §265b tr. ř.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že proces byl veden převážně ve prospěch poškozené a že téměř všechny návrhy na provedení důkazů, které by prokázaly stěžovatelovu věrohodnost a nevěrohodnost poškozené, byly zamítnuty nebo posouzeny jako nadbytečné. Stěžovatel dále argumentuje, že soud nevzal v potaz, že výpovědi svědků i poškozené se zásadním způsobem různí a neustále mění, a dále nezohlednil mobilní zprávu, kterou měla stěžovateli zaslat dcera poškozené, a v níž jej varovala před podrazem, který na něho chystala poškozená. Stěžovatel tvrdí, že soud rozhodoval na základě nesprávné protokolace, přičemž se k této jeho námitce nevyjádřil odvolací soud. Stěžovatel má za to, že obecné soudy tím, že neprovedly jím navržené důkazy, vycházely pouze z okolností daného případu, nesprávného právního posouzení a zacházely s ním ve vztahu k poškozené nerovným způsobem, porušily jeho základní práva a svobody garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, a tím rozhodly v rozporu se skutkovým stavem věci. Proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces tím, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, resp. že obecné soudy z provedených důkazů nevyvodily patřičné závěry, Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem, pokud jsou v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele uvedené v jeho ústavní stížnosti se v podstatě shodují s námitkami, které byly uplatněny v řízení před odvolacím a dovolacím soudem a kterými se tyto soudy pečlivě zabývaly. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu je přesvědčivé, odvolací soud v něm detailně vysvětlil, co kterým důkazem bylo zjištěno a jakou vypovídací hodnotu takový důkaz má a proč se soudy nepřiklonily k verzi tvrzené stěžovatelem, resp. proč neprovedly jím navrhované další důkazy. Odvolací soud navíc k nařízenému veřejnému zasedání znovu předvolal poškozenou, aby mohl jejím osobním výslechem přezkoumat její věrohodnost a tím také posoudit hodnocení důkazů ze strany soudu I. stupně. Stran stěžovatelova tvrzení vztahujícího se k protokolaci Ústavní soud uvádí, že z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, jaký by toto tvrzené pochybení mohlo mít vliv na rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu napadených rozhodnutí není zřejmé, že by tuto námitku stěžovatel vznesl v řízení před soudem odvolacím i dovolacím.
Ústavní soud dále uvádí, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně nezabývaly obecné soudy v průběhu řízení před nimi prováděném. Pokud Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl, postupoval tak dle ustanovení trestního řádu [§265i odst. 1 písm. b) tr. ř.], neboť uplatněný dovolací důvod nebyl zdůvodněn právně relevantními námitkami.
Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§2 odst. 6 tr. ř. ), a to při zachování všech kautel vymezujících právo na spravedlivý proces. Z toho vyplývá, že takovým řádně proběhnuvším trestním řízením nemohlo být zasaženo do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2006
Jan Musil, v. r.
předseda senátu