ECLI:CZ:US:2006:3.US.614.05
sp. zn. III. ÚS 614/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti JUDr. P. S., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem 110 00 Praha 1, Bolzanova 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1031/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností napadá shora označené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byly porušeny články 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článek 1 Ústavy ČR.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh - v předmětném řízení vydaných soudních rozhodnutí, která byla vydána v řízení zahájeném k žalobě České republiky, Ministerstva spravedlnosti, směřující proti stěžovateli - do r. 2002 vykonávajícího funkci ředitele Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti (dále jen "Institut") - na vrácení odstupného ve výši 128.160,- Kč, které mu bylo podle §60a odst. 1 zák. č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákoník práce) vyplaceno poté, co uvedený Institut byl zrušen, stěžovatel z funkce jeho ředitele odvolán a žalobcem s ním ukončen výpovědí podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce pracovní poměr, který skončil ke dni 30. 6. 2002. Soud I. stupně svým rozhodnutím ze dne 19. 2. 2004 po provedeném dokazování žalobě - až na část příslušenství -vyhověl, když zjistil, že stěžovatel od 2. 9. 2002 začal pracovat jako koordinátor prověrkové činnosti soudů u Ministerstva spravedlnosti ČR, na které jako na zřizovatele Institutu (§5 zák. č. 219/2000 Sb.) v souladu s ust. §251d zákoníku práce přešel výkon práv a povinností z uvedené zrušené organizační složky státu. Soud tak vycházel ze závěru, opírajícího se o ust. §8 odst. 1, §8b odst. 1, 2 zák. práce, §3 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., že pracovní poměr stěžovatele od uvedeného data vznikl u téže právnické osoby - státu, u níž byl zaměstnán v předchozím pracovním poměru, a proto je podle §60b zák. práce povinen vrátit žalobci jím požadovanou poměrnou část vyplaceného odstupného.
Odvolací soud, který se věcí z podnětu odvolání stěžovatele zabýval, svým rozsudkem ze dne 1. 12. 2004 rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil, když, stejně jako soud I. stupně, považoval za podstatné pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku postavení účastníků v pracovněprávním vztahu ke dni zániku pracovního poměru stěžovatele a srovnání s jejich postavením v době navázání nového pracovního poměru stěžovatelem. Podle názoru odvolacího soudu, v jeho rozhodnutí blíže rozvedeného, nelze obhájit jiný výklad než provedl soud I. stupně, tedy že stěžovatel ke dni ukončení pracovního poměru, tj. ke dni 30. 6. 2002, byl s ohledem na důsledky zák. č. 219/2000 Sb. a zrušení Institutu zaměstnancem státu, zastupovaného jeho organizační složkou Ministerstvem spravedlnosti a k tomuto subjektu navázal znovu pracovní poměr ke dni 2. 9. 2002. Odvolací soud ve svém rozhodnutí zároveň vyslovil názor, že opustí-li zaměstnanec trvale státní službu, má nárok na odstupné, bude-li však přecházet jako zaměstnanec státu do jeho různých organizačních složek, nárok na odstupné mu nenáleží.
Dovolací soud, který následně ve věci rozhodoval o stěžovatelem podaném dovolání proti rozsudku soudu II. stupně, sice zčásti s posledně uvedeným zobecňujícím názorem odvolacího soudu projevil nesouhlas, dovolání stěžovatele však přesto nevyhověl a ústavní stížností napadeným rozsudkem je zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na zjištěný skutkový stav v dané věci považoval za věcně správné. V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí reagoval na dovolací námitky stěžovatele v zásadě obdobného rázu jako námitky uváděné v ústavní stížnosti, vyslovil se k povaze odstupného vypláceného podle §60a odst. 1 zák. práce, podal výklad ust. §60b cit zák., vysvětlil postavení státu jako zaměstnavatele, za něhož v pracovněprávních vztazích jedná příslušná organizační složka státu (§8 odst. 1, 2, zák. práce). Od již uvedeného názoru odvolacího soudu se však částečně odlišil potud, když uvedl, že za opětovný nástup k dosavadnímu zaměstnavateli z hlediska ustanovení §60 b cit. zák. by nebylo možno považovat nástup u jiné organizační složky státu, než na kterou v důsledku rozhodnutí o organizační změně přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu podle ust. §251b až §251d zák. práce. S poukazem na zjištěný skutkový stav v dané věci, tak jak jej v rozhodnutí popsal (tento účastníky zpochybňován není), však zdůraznil, že po zrušení Institutu vzdělávání Ministerstva spravedlnosti podle rozhodnutí jeho zřizovatele - Ministerstva spravedlnosti, přešel výkon práv a povinností z pracovněprávního vztahu se stěžovatelem podle ust. §251d odst. 2 zák. práce z této zrušené organizační složky státu na jeho zřizovatele -Ministerstvo spravedlnosti, jak tato skutečnost výslovně plyne i z rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 6. 3. 2002 č. 3/2002, a učinil tak závěr, že pokud tedy stěžovatel po rozvázání pracovního poměru výpovědí (který důsledně vzato ani nebylo třeba rozvazovat, neboť po přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na právního nástupce postačovala dohoda o změně sjednaného druhu práce podle ust. §36 odst. 1 zák. práce) nastoupil do zaměstnání u Ministerstva spravedlnosti jako právního nástupce zrušeného Institutu, má tato skutečnost za následek závěr, a zde dovolací soud soudu odvolacímu přisvědčil, že stěžovatel nastoupil opět u dosavadního zaměstnavatele ve smyslu ust. §60b odst. 1 zák. práce a vrácení odstupného proto je po právu.
Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v ní dává najevo, že napadené rozhodnutí, ze kterého podle něj vyplývá závěr, že nelze přiznat odstupné zaměstnanci, který přechází z organizačních důvodů z jedné organizační složky státu do druhé je diskriminační a v rozporu se zásadami pracovněprávních vztahů. Shodně jako v dovolání namítá, že gramatickým vyjádřením povinnosti zaměstnance vrátit odstupné podle §60b zák. práce a dále úpravou postavení státu jako právnické osoby v zákoně č. 219/2000 Sb. ustanovením §3 odst. 1 se vytvořila zcela neudržitelná situace, která ve svých důsledcích vytváří nerovnost v pracovněprávních vztazích a následnou diskriminaci u všech zaměstnanců státu. S odkazem na ust. §9a odst. 1 zák. práce poukazuje na to, že organizační složka státu je zaměstnavatelem sui generis. Z účelu institutu odstupného pak dovozuje, že se jedná o odměnu za odpracované roky u téhož zaměstnavatele a že jde o určitý druh zadostiučinění za to, že zaměstnanec ztrácí možnost uplatnit pracovní zkušenosti, které u dosavadního zaměstnavatele nabyl, což podle něj potvrzuje i ust. §60b zák. práce, podle něhož se odstupné vrací, pokud pracovník se získanými pracovními zkušenostmi může pokračovat v práci u dosavadního zaměstnavatele, a je proto věcí výkladu soudu, aby za dosavadního zaměstnavatele považoval nikoliv stát, ale jeho příslušnou organizační složku jako kvazi zaměstnavatele. Poukazuje dále na právní názor Krajského soudu v Praze, vyjádřený v jeho rozhodnutí ze dne 18. 5. 2004 sp. zn. 23 Co220/2004, kdy uvedený soud v analogické věci potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně, jímž byla žaloba České republiky - Ministerstva spravedlnosti na vrácení odstupného zamítnuta, neboť podle názoru tam uvedeného z hlediska ust. §60b zák. práce nelze nástup do zaměstnání u jiné organizační složky státu považovat za opětovný nástup k dosavadnímu zaměstnavateli. Dovolává se dále článků 1 a 3 Listiny s tím, že zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci pokud jde o jejich pracovní podmínky, včetně odměňování za práci a jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání. V závěru ústavní stížnosti pak poukazuje na názor, který stejný senát Nejvyššího soudu zaujal ve věci, kterou stěžovatel považuje za analogickou, a to ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cdo 2525/2004, kdy soud vycházel z úvahy, že zaměstnavatel je sice stát, ale práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích vykonávají organizační složky, a že tudíž přechod zaměstnanců mezi různými organizačními složkami není nástupem u téhož zaměstnavatele. Tento názor považuje stěžovatel za správný, a proto rozhodnutí Nejvyššího soudu o jeho dovolání, které vycházelo podle něj z opačného názoru, považuje za stojící v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a diskriminační, když se dvěma stejnými zaměstnanci se za stejných podmínek zachází různě. Dovozuje proto, že napadené rozhodnutí porušuje zákaz diskriminace v pracovněprávních vztazích, oslabuje tak podle něj důvěru v právo a soudní ochranu, neboť není v souladu s právem a je v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR. Navrhuje proto jeho zrušení a současně i zrušení předchozích rozhodnutí soudů I. a II. stupně.
Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ČR ve své judikatuře opakovaně uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR); nemůže proto na sebe brát právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána. Nic takového však v souzené věci nebylo zjištěno.
Ústavní stížnost je vystavěna na polemice s právními závěry doposud zastávanými obecnými soudy a její argumentace je v převážné části obsahově v zásadě shodná s argumentací stěžovatelem uváděnou v jeho dovolání, s níž se však Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Učinil tak způsobem, v němž Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv neshledává, a proto v poměru k námitkám uváděným stěžovatelem již v jeho dovolání lze na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu odkázat. Stěžovatel přehlíží, že dovolací soud názoru odvolacího soudu v tom, že "bude-li přecházet zaměstnanec státu do jeho různých organizačních složek, odstupné mu nenáleží" zcela nepřisvědčil, a to z důvodů, které podrobně ve svém rozhodnutí vysvětlil. V konkrétním případě stěžovatele však považoval za určující fakt, že stěžovatel v době, která je zákonem vymezena, nastoupil právě u Ministerstva spravedlnosti - právního nástupce zrušené organizační složky státu, u níž dříve pracoval, a v podstatě z toho důvodu považoval jeho nástup k Ministerstvu spravedlnosti za opětovný nástup k dosavadnímu zaměstnavateli ve smyslu ust. §60b zák. práce. V části týkající se výkladu uvedeného ustanovení také zdůraznil, že nemůže být spravedlivého opodstatnění k tomu, aby si zaměstnanec nadále ponechal odstupné za dobu, za níž od téhož zaměstnavatele - zaměstnavatele, který mu poskytl odstupné, obdrží mzdu (plat, odměnu) za vykonanou práci. Pokud pak stěžovatel v závěru ústavní stížnosti argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci vedené u něj pod sp. zn. 21 Cdo 2525/2004, kterou považuje za "analogickou", v níž jmenovaný soud učinil závěr, že požadavek vrácení odstupného rovněž bývalým zaměstnancem Institutu nebyl důvodný, z čehož stěžovatel dovozuje, že se dvěma stejnými zaměstnanci se za stejných podmínek zachází různě, pak pomíjí podle názoru Ústavního soudu podstatný skutkový rozdíl v obou věcech, neboť v uvedeném případě bývalý zaměstnanec Institutu po skončení jeho pracovního poměru nastoupil ke skutečně odlišné organizační složce státu, totiž k Vrchnímu soudu v Praze.
Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2006