ECLI:CZ:US:2006:3.US.615.05
sp. zn. III. ÚS 615/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem v Praze 8, Pakoměřická 5, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2005, sp. zn. 1 To 899/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v souladu s formálními podmínkami podle zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2005 (1 To 899/2005-21) a tvrdil, že jím byl porušen čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2005 (1 To 899/2005-21) byla zamítnuta stížnost stěžovatele (obviněného v řízení před obecnými soudy) proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. září 2005 (0 Nt 4300/2005-24), kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby a současně tento okresní soud rozhodl o jeho ponechání ve vazbě a o nepřijetí písemného slibu stěžovatele a nabídky peněžité záruky.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí - stručně shrnuto - že okresní soud rozhodl o jeho ponechání ve vazbě v neveřejném zasedání, bez toho, aby stěžovatele vyslechl. Došlo tedy k porušení jedné ze základních institucionálních záruk spravedlivosti řízení o pokračování omezení osobní svobody. Podle názoru stěžovatele je takový postup v rozporu s rozhodovací činností Evropského soudu pro lidská práva, viz jeho rozhodnutí ve věcech Assenov proti Bulharsku, Nikolová proti Bulharsku a Grauzinis proti Litvě. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, jak je vpředu označeno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě a jemu předcházejícího rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě, kterými nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, zásah do práv, kterých se v ústavní stížnosti dovolává, zjištěn nebyl. Stížnostní soud přezkoumal usnesení soudu I. stupně v souladu s §147 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. a důvodnost stížnosti stěžovatele neshledal; proto jeho stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Soud I. stupně důvodně zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, když spolehlivě zjistil nezbytnost jejího trvání dle §67 písm. a) tr. ř., a současně dospěl k závěru, který i řádně odůvodnil, že účelu vazby nešlo v tomto případě dosáhnout jiným způsobem. Soud I. stupně pak nepřijal písemný slib stěžovatele v souladu s §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a ani nepřijal jeho nabídku peněžité záruky v souladu s §73a odst. 2 písm. b) tr. ř.
Ústavní soud rovněž přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, stejně jako jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Ostravě, z hlediska požadavků kladených trestním řádem na jejich obsah a v této souvislosti konstatuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou ve svém celku přiměřeným a ústavně konformním způsobem odůvodněna (§134 odst. 2 tr. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze proto ve věci rozhodujícím obecným soudům nic vytknout. Porušení procesního předpisu (trestního řádu) nebylo proto v dané věci shledáno.
Stěžejní tvrzení stěžovatele spočívá v tom, že nebyl "veřejně slyšen" v řízení o pokračování omezení osobní svobody, v důsledku čehož jsou podle jeho názoru napadená usnesení obecných soudů v rozporu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V této souvislosti se sluší poukázat na nález Ústavního soudu, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 239/2005 Sb. V tomto plenárním nálezu, i za účelem sjednocení rozhodovací činnosti Ústavního soudu, bylo ve výrokové části nálezu výslovně konstatováno, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. K tomu Ústavní soud v daných souvislostech dodává, že uvedený postup však není nezbytný v případě, že obecný soud rozhoduje o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, jak tomu bylo ve věci této ústavní stížnosti. Rovněž se podle názoru Ústavního soudu sluší konstatovat, že mu není známo žádné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, které by v daných souvislostech slyšení stěžovatele v případě jeho žádosti o propuštění z vazby vyžadovalo. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jak jsou označena v ústavní stížnosti, je tedy nepřípadný z důvodu jiných skutkových okolností, za nichž byla tato rozhodnutí přijata.
Rovněž je nutné poukázat i na to, že pokud jde o tvrzení, že obviněný stěžovatel nebyl "veřejně slyšen", v předmětné věci bylo rozhodováno o žádosti o propuštění obviněného z vazby, s čímž povinnost "veřejného slyšení" obviněného zákon výslovně nespojuje (§240 tr. ř.). K porušení čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proto v dané věci nedošlo.
Z takto rozvedených důvodů neshledal Ústavní soud, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, jeho ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2006