ECLI:CZ:US:2006:3.US.621.05
sp. zn. III. ÚS 621/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem v Praze 1, Štěpánská 20, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. května 2000, čj. 13 C 223/97-53, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2004, čj. 13 Co 207/03-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům obecných soudů. Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným rozsudkem zrušil právo společného nájmu účastníků řízení (kde stěžovatel figuroval jako žalobce) k bytu č. 4, sestávajícímu ze dvou pokojů a kuchyně s příslušenstvím, II. kategorie, situovanému ve 3. patře domu v Praze 1, (dále jen "byt"), určil, že byt bude nadále užívat jako nájemce žalovaná A. J., (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice), a stěžovateli uložil povinnost byt vyklidit. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obecného soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud ČR usnesením čj. 26 Cdo 1402/2004-227 ze dne 18. srpna 2005 odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné.
Ústavní stížnost v zásadě reprodukuje obsah dovolání podaného k Nejvyššímu soudu ČR. Stěžovatel opětovně vytýká odvolacímu soudu, že věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti, že nepřihlédl ke zpětvzetí žaloby stěžovatelem, aniž by o zpětvzetí formálně rozhodl podle příslušných procesních předpisů. Stěžovatel polemizuje též s některými skutkovými zjištěními obecných soudů. Navíc spor podle stěžovatele ztratil opodstatnění, neboť se stěžovatel stal vlastníkem bytu. Tyto nedostatky v rozhodnutí obou soudů dosahují takové intenzity, že je porušeno stěžovatelovo "právo na spravedlivý proces" a dále "nájemní právo ... podle čl. 11 odst. 1 Paktu."
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp.zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 a násl. a konstantní judikatura).
Ve věci napadané touto ústavní stížností je zjevné, že jde o druhou z obou uvedených možností. Rozhodnutí obou soudů nevybočují z ústavou stanoveného rámce. Do závěru odvolacího soudu proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v argumentaci obou soudů žádný protiústavní exces.
Pokud snad stěžovatel namítá před Ústavní soudem nové skutečnosti, které z neznámých důvodů neuplatnil před obecnými soudy, není na Ústavním soudu v tomto řízení tyto důkazy hodnotit, ale je naopak na stěžovateli, aby zvolil případně (samozřejmě za splnění zákonných podmínek) příslušnou cestu dle procesních předpisů (obnova řízení).
Městský soud v Praze rozhodl bez přítomnosti stěžovatele v souladu se zákonem (viz str. 2 rozhodnutí čj. 13 Co 207/03-217). Údajná jiná procesní pochybení obecných soudů, např. že prý městský soud nevydal samostatné usnesení, kterým odmítl návrh stěžovatele na zpětvzetí žaloby, nemohou být předmětem hodnocení Ústavního soudu, a není proto na Ústavním soudu, aby se k nim jakkoliv vyjadřoval. Jak již Ústavní soud uvedl v nálezu I. ÚS 60/97, Ústavní soud není "superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola a sjednocování soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, nýbrž posuzování její konformity s Ústavou ve sporných případech. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření, základních práv." Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2006