ECLI:CZ:US:2006:3.US.623.05
sp. zn. III. ÚS 623/05
Usnesení
III. ÚS 623/05
Ústavní soud rozhodl dne 12. května 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele Plzeňského kraje se sídlem Škroupova 18, Plzeň, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Kamenická 1, 301 12 Plzeň, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2005 sp. zn. 13 Co 328/2005 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 20. dubna 2005 sp. zn. 3 C 145/2003, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90, čl. 101 odst. 3, odst. 4 Ústavy ČR.
Těmito rozhodnutími obecné soudy zamítly návrh stěžovatele, takto v řízení před nimi žalobce, jímž požadoval, aby byly z exekuce vyloučeny ve výroku rozsudku soudu prvního stupně přesně označené movité věci, a to z exekuce vedené na základě právních titulů tamtéž uvedených k vymožení povinností povinné Nemocnice Planá u Mariánských Lázní, příspěvkové organizace stěžovatele, jíž se stala od 1. 1. 2003 na základě zák. č. 290/2002 Sb. Obecné soudy ve svých rozhodovacích důvodech vyšly z toho, že tato příspěvková organizace je subjektem s právní subjektivitou, nese odpovědnost za své závazky, lze proti ní vést výkon rozhodnutí, a proto závazky, které jí vzniknou, mohou být uspokojeny z majetku, který jí byl svěřen stěžovatelem, jehož vlastnické právo nemůže být jediným hlediskem při rozhodování o vyloučení věcí z exekuce.
Posléze podané dovolání stěžovatele, směřující do rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. března 2006 č. j. 20 Cdo 185/2006-136 odmítl, když dospěl k závěru, že není ani ve smyslu jeho tvrzení stran otázky zásadního právního významu přípustné [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]. Poukázal na to, že předestřená právní otázka již byla dovolacím soudem (nadto ve shodě se závěrem vyvozeným obecnými soudy v předmětné věci) řešena, a to rozsudkem ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. 20 Cdo 2791/2004. Pokud se týče toho, zda lze vést výkon rozhodnutí (exekuci) na majetek zřizovatele (stěžovatele), jenž byl předán jím zřízené příspěvkové organizaci, která je podle exekučního titulu povinná, do správy k vlastnímu hospodářskému využití, zopakoval, že kraj je povinen za těchto okolností strpět postižení svého majetku výkonem rozhodnutí (exekucí) a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba. V daném ohledu z pohledu ústavněprávního posouzení poukázal rovněž na usnesení Ústavního soudu vydaná ve věcech sp. zn. IV. ÚS 455/05 a III. ÚS 333/05.
Proti uvedeným rozsudkům obecných soudů, jak již řečeno, směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v odvolání i dovolání vytýká obecným soudům nesprávnou aplikaci příslušných ustanovení zák. č. 290/2002 Sb. i ust. §267 o. s. ř., případně ust. §256 o. s. ř. Ohrazuje se proti argumentaci obecných soudů ustanovením §27 odst. 2 zák. č. 250/2000 Sb., z něhož tyto dovodily, že vymezením majetku předaného do správy příspěvkové organizaci k jejímu vlastnímu využití dochází k takovému omezení vlastnických práv, které může být dokonce gradováno až do nutnosti strpět postižení tohoto majetku exekucí vedenou proti osobě, jíž je majetek svěřen do užívání, a naopak argumentuje obsahem ust. §27 odst. 2 písm. f). Poukazuje také na to, že zákon pojem správa majetku nevymezuje a nespojuje s ním konkrétní práva a povinnosti účastníků smluvního vztahu, zákonodárce ale užívá v jiných předpisech termín "hospodaření s majetkem", jenž je přesně vymezen, a tyto dva pojmy nejsou totožné a soudy by je měly rozlišovat. Z ustanovení §27 odst. 2 písm. e) a písm. f) pak stěžovatel dovozuje, že zřizovatel má možnost vymezit majetková práva ve zřizovací listině a tím naplní obsah pojmu správa majetku, tento majetek pak zůstává aktivy zřizovatele, hodnota aktiv se nemění, a ten, kdo má majetek ve správě je povinen vrátit zřizovateli majetek ve stejné hodnotě nebo v hodnotě vyšší. Je jen na kraji, která svá majetková práva převede na příspěvkovou organizaci. Zákonodárce nezbavuje zřizovatele jeho vlastnického práva a akceptuje autonomii samosprávných celků, když krajům ponechal právo rozhodnout, jaký obsah práv a povinností své příspěvkové organizaci svěří. Pojem správa zákonodárce nikde v právním řádu nevykládá tak, aby zbavil zřizovatele jeho vlastnického práva a aby znamenal takovou intervenci do vlastnického práva zřizovatele, že zřizovatel může být postižen výkonem rozhodnutí, které ukládá povinnost jeho příspěvkové organizaci. Pojmu správa je pak nutno podle stěžovatele rozumět tak, že jde o faktickou správu, nikoli o výkon vlastnických práv v tom smyslu, aby byl naplněn atribut vlastnického práva pro složku s věcí disponovat. Příspěvkovou organizaci nelze srovnávat se státním podnikem, jenž za své závazky odpovídá svým obchodním majetkem, z čehož stěžovatel dovozuje, že příspěvková organizace rozhodně neodpovídá za své závazky majetkem, jenž jí byl zřizovatelem svěřen do správy. Je věcí samosprávného celku, aby pojmu "správa majetku" dal takový obsah, který vyhovuje právům a povinnostem samosprávného celku i příspěvkové organizaci. Pokud kraj neručí za závazky jím zřízené příspěvkové organizace, nemůže být postihován jeho majetek. Dovozuje tak, že obecné soudy proti všem zákonným ustanovením, právní teorii i právní logice zbavily vlastníka vlastnictví věci a bylo tak zasaženo i do práva na samosprávu, neboť stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Celou věc je nutné podle stěžovatele posuzovat nejen z hlediska uspokojení věřitele, ale i z hlediska ochrany, jíž zákon dal vlastníkovi věci, který není povinným z exekučního titulu. Tuto ochranu vlastnického práva nelze opomíjet a není tedy možné při exekuci vedené proti nevlastníkovi exekuovat majetek, který mu nepatří. Navíc jde podle stěžovatele o dluhy, které vznikly v době, kdy současný vlastník věci neměl s dlužníkem vůbec nic společného. V podstatě z těchto důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí pro jejich rozpor se shora označenými články Listiny a Ústavy ČR, a dále, aby Ústavní soud předtím ve smyslu §79 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. odložil jejich vykonatelnost.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů a není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví a pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - v daném případě v zásadě obdobného smyslu jako v opravných prostředcích - staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv. Takový stav však v daném případě nezjistil.
Obecné soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily a dostatečně vysvětlily, jaké důvody je vedly k zamítnutí žaloby stěžovatele. Jejich argumenty v rozhodnutích uvedené v podstatě odpovídají názoru Nejvyššího soudu, který zaujal ve srovnatelné věci, v níž bylo rozhodnuto jeho rozsudkem sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, na který také ve svém závěru o nepřípustnosti podaného dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. v ústavní stížností nenapadeném usnesení jmenovaný soud odkázal. V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že i když vlastnické právo žalobce je obecně právním titulem naplňujícím jeho aktivní legitimaci i důvodnost uplatněné vylučovací žaloby, neuplatňuje se takový právní titul v tomto smyslu bezvýjimečně - především není dostatečně silným právním vztahem tam, kde je nařízení výkonu rozhodnutí oprávněným zásahem do vlastnického práva, jako je tomu v případě, kdy má vlastník věci povinnost strpět vynucení plnění povinného ze svého. Výslovně uvedl, že "Omezení žalobce v nakládání s majetkem, jenž svěřil (byť jím zřízenému) jinému subjektu, má za následek jeho povinnost strpět postižení takového jeho majetku při vynucování plnění povinnosti vůči takto zřízenému subjektu..." a dovodil tak oprávněnost postihu majetku i proti vlastnickému právu subjektu odlišného od povinného se závěrem, že kraj je povinen strpět postižení takovéhoto svého majetku a nesvědčí mu k němu vylučovací žaloba.
Uvedený závěr, z něhož ve svých rozhodnutích v zásadě vycházely i soudy I. a II. stupně, nepovažuje Ústavní soud, také s odkazem na svůj plenární nález č. 211/2003 Sb., za protiústavní, jak již také dal najevo ve svém - zatím nepublikovaném - rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 455/05 ze dne 2. 11. 2005. V něm mimo jiné po rozboru povahy příspěvkové organizace ve světle ust. §8 písm. c), §23 odst. 1, a §27 odst. 1, 2 písm. d), e), f) a odst. 5 zák. č. 250/2000 Sb. i důvodové zprávy k němu vysvětlil, že skutečnost, že příspěvková organizace je konstruována jako právnická osoba, jež zpravidla vyvíjí hospodářskou činnost, ale nemá tzv. majetkovou samostatnost, vyjadřuje její specifické postavení a mnohem těsnější vztah ke svému zřizovateli a dále, že pojmům správa a vlastní hospodářské využití je nutno v tomto kontextu rozumět tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, tedy vyjadřuje, že není vlastníkem svěřeného majetku, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti, a to v tom smyslu, že majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovací listině. Kraj jako vlastník majetku tedy musí strpět to, že část jeho vlastnického práva k předmětnému majetku vykonává příspěvková organizace jako právnická osoba, která je na kraj úzce napojena. V uvedené věci tak Ústavní soud obdobně jako Nejvyšší soud vychází z názoru, že pokud zřizovatel jako vlastník majetku svěřuje svůj majetek do správy příspěvkové organizace k jejímu hospodářskému využití, omezuje tak své vlastnické právo, když svěřuje právo užívat jej, požívat či s ním do určité míry disponovat příspěvkové organizaci a vzhledem ke specifické konstrukci příspěvkových organizací nelze tedy stěžovatelovo vlastnické právo k sepsaným věcem hodnotit jako právo nepřipouštějící exekuci s tím, že opačný výklad by nepřípustně omezil právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, čímž by bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Od závěrů Ústavního soudu v označené věci podrobně rozvedených v jeho odůvodnění (obdobně kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 333/05, III. ÚS 593/05, II. ÚS 556/05, IV. ÚS 547/05), na něž možno zcela pro stručnost odkázat, neboť se týká shodné problematiky a v relevantním rozsahu těchž účastníků řízení, není důvodů se odchylovat ani v posuzované věci, a tudíž i v této věci je třeba uzavřít, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími k porušení shora označených ústavně zaručených práv nedošlo, a proto byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Návrh na odklad výkonu napadených rozhodnutí se tak stal bezpředmětným, resp. sdílí osud ústavní stížnosti (usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 209/94, in: Sbírka nálezů a usnesení - Sv. 3, č. 2).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2006