ECLI:CZ:US:2006:3.US.633.05
sp. zn. III. ÚS 633/05
Usnesení
III. ÚS 633/05
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. M., zastoupené JUDr. Janem Heroutem, advokátem v Jihlavě, Masarykovo nám. 3, proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. září 2002, čj. 5 C 305/2001-52, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2005, čj. 16 Co 289/2002-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozsudkům obecných soudů. Krajský soud v Brně rozsudkem k odvolání stěžovatelky jako žalované potvrdil touto ústavní stížností rovněž napadený rozsudek Okresního soudusl v Jihlavě, jímž bylo na základě žaloby L. S. rozhodnuto, že darovací smlouva, uzavřená dne 20. prosince 2000, kterou K. S., matka stěžovatelky (žalované), darovala stěžovatelce ve výroku rozhodnutí označené nemovitosti, je vůči žalobci L. S. právně neúčinná. Oba soudy vycházely přitom ze shodných skutkových zjištění, že žalobce L. S. měl vůči K. S. vykonatelnou pohledávku ve výši 750 000,- Kč z důvodu vypořádání podílů při zrušení podílového vlastnictví k předmětným nemovitostem. Podle skutkových zjištění obecných soudů stěžovatelka neprokázala vynaložení "náležité pečlivosti" ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné.
Ústavní stížnost více méně opakuje argumenty uplatněné v dovolání, zejména že prý obecné soudy neprokázaly v dané transakci úmysl zkrátit odporovanou darovací smlouvou L. S. při uspokojení jeho pohledávky. O probíhajícím soudním sporu mezi její matkou a L. S. prý stěžovatelka nic nevěděla a z důkazů nic takového ani nevyplývá. Tím bylo zasaženo do jejího základního práva podle čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.
Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, str. 257 násl. a konstantní judikatura).
Ve věci napadané touto ústavní stížností je zjevné, že jde o druhou z obou uvedených možností. Rozhodnutí obou soudů nevybočují z ústavou stanoveného rámce. Obecné soudy v podstatě dovodily, že stěžovatelka neunesla zákonem uložené důkazní břemeno a neprokázala, že úmysl dlužníka krátit věřitele nemohla v době učinění odporovatelného úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat ve smyslu §42a odst. 2 obč. zák. Do tohoto závěru nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v argumentaci obou soudů žádný protiústavní exces.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2006