ECLI:CZ:US:2006:3.US.641.05
sp. zn. III. ÚS 641/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti PharmDr. V. H. a Mgr. Z. J., obě zastoupeny JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Národní 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1911/2005, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005 sp. zn. 21 Co 50/2005, usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 12. 2004 č. j. D 496/97-262 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 12. 2004 č. j. D 496/97-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se svou ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 8. 12. 2005, k poštovní přepravě poštovnímu úřadu pro Prahu 4 předanou 7. 12. 2005, domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručovaná čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť podle jejich přesvědčení věc nebyla jmenovanými soudy projednána spravedlivě.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu k ní připojeného rozhodnutí Nejvyššího soudu shora označeného, byla napadená rozhodnutí vydána v dědickém řízení po R. H.. Prvým ze shora označených rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami č. j. D 496/97-262 uvedený soud rozhodl, že zůstavitelčin dodatečně najevo vyšlý majetek (v rozhodnutí specifikovaný) nabývají do vlastnictví v rozhodnutí uvedených podílech pozůstalý syn Z. H. a pozůstalá dcera M. P. (zemřelá dne 1. 6. 1997, jejímiž právními nástupkyněmi jsou stěžovatelky) a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu. Dalším usnesením téhož soudu č. j. D 496/97-265 pak bylo rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů soudní komisařky. Proti oběma rozhodnutím soudu I. stupně podaly stěžovatelky odvolání, jímž Krajský soud v Praze shora označeným rozhodnutím nevyhověl a napadená usnesení soudu I. stupně potvrdil. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podaly stěžovatelky také dovolání, které bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005 jako nepřípustné odmítnuto. Jmenovaný soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, totiž s ohledem na datum úmrtí zůstavitelky a s odkazem na část dvanáctou, hlavu I, bod 12, 15 a 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání stěžovatelek projednal a tudíž i jeho přípustnost posuzoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen o. s. ř.). Dospěl tak k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný prostředek přípustný, neboť nešlo o potvrzující usnesení ve smyslu ust. §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. a jeho přípustnost neplyne ani z ust. §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o. s. ř. Jak dále uvedl tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí, mohla by tak přípustnost dovolání stěžovatelek vyplývat pouze z ust. §239 o. s. ř. anebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ust. §237 odst. 1 o. s. ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ust. §239 odst. 1 a 2 o. s. ř. však v dané věci splněny nebyly, a to proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí sám přípustnost dovolání nevyslovil a stěžovatelky návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu neučinily. Vzhledem k tomu, že stěžovatelky netvrdily a z obsahu spisu ani nevyplynulo, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ust. §237 odst. 1 o. s. ř., nebyla založena přípustnost dovolání ani z hlediska tohoto ustanovení.
Proti těmto všem rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatelek, které jsou přesvědčeny o tom, "že soudy všech stupňů se vůbec nevypořádaly s jejich námitkou, že pro rozhodnutí, zda je dán důvod pro započtení daru poskytnutého zůstavitelkou za jejího života vedlejšímu účastníku nelze vycházet z částky 5.667,- Kčs odpovídající částce 100.000,-K po provedení přepočtu v souvislosti s provedenými měnovými reformami, nýbrž z hodnoty jedné ideální poloviny hospodářství, které vedlejší účastník bezplatně obdržel od zůstavitelky v roce 1943 a kterou by tato ideální jedna polovina měla ke dni úmrtí zůstavitelky a to ve stavu, v jakém se nacházela v době jejího nabytí vedlejším účastníkem". Rozvádějí pak blíže tento svůj názor, přičemž, z toho, že obecné soudy z něj při rozhodování nevycházely, dovozují nespravedlivé posouzení jejich věci a tvrdí tak porušení práv zaručovaných shora označenými články Úmluvy a Listiny soudy všech stupňů.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť pouze v případě, že by v této části byla ústavní stížnost důvodná, mohl by se věcně zabývat i rozhodnutími soudů nižších stupňů. Na tomto místě také Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Jmenovaný soud, který se samotným meritem věci nezabýval, ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval dovolání stěžovatelek za přípustné, když s důrazem na datum úmrtí zůstavitelky jeho přípustnost posuzoval podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. V uvedeném postupu, dostatečně odkazem na příslušné procesní normy zdůvodněném, Ústavní soud protiústavnost neshledává. Zdůraznit přitom třeba i to, že samotné stěžovatelky konkrétní námitky proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nevznášejí. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývají jakékoliv jejich výhrady k uvedenému rozhodnutí, a to atˇ již v rovině práva jednoduchého tak v rovině práva ústavního. Absentuje zde tak konkretizace tvrzení protiústavnosti, na které je, jak na to poukázal Ústavní soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 347/05, alespoň v rozsahu nezbytném nutno i v řízení o ústavních stížnostech trvat. Ústavní soud tak uzavírá, že zásah do práv stěžovatelek, zaručovaných shora označenými články Úmluvy a Listiny, samotným rozhodnutím dovolacího soudu neshledal, a proto v této části ústavní stížnost jako neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Za stavu, kdy napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud protiústavním neshledal a jak patrno ze shora uvedeného, v daném případě ex lege podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nebyly dány, tudíž posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je nutno podle ust. §72 odst. 3 cit. zák. 60 denní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím soudu I. a II. stupně odvíjet již ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Vzhledem k datu podání ústavní stížnosti dne 7. 12. 2005 nebyla tato zákonná lhůta stěžovatelkami evidentně dodržena, a proto byla ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím soudů I. a II. stupně v záhlaví označeným podle §43 odst. 1 písm. b) cit. zák. odmítnuta jako stížnost podaná po lhůtě zákonem pro její podání stanovené.
Pro úplnost odkazuje Ústavní soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 ve věci sp. zn. IV. ÚS 45/04 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 33, usn. 32, Praha 2005 ), z jehož odůvodnění plyne, že ust. §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ani Sdělení Ústavního soudu, jež bylo publikováno pod č. 32/2003 Sb., nemůže nic na závěru o opožděnosti podané ústavní stížnosti změnit. Bod druhý uvedeného Sdělení, jakož i citované ustanovení zákona o Ústavním soudu, dopadalo a dopadá totiž toliko na případy, v nichž dovolací soud meritorně napadené rozhodnutí přezkoumává, nebo na případy, kdy dovolací soud dovolání bez meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí odmítne proto, že neshledává důvod ke svému vlastnímu závěru o tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ však, jak patrno ze shora uvedeného, v dané věci nešlo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006