ECLI:CZ:US:2006:3.US.647.05
sp. zn. III. ÚS 647/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. ledna 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pelicova 8a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 54 Co 430/2003, a rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 11 C 885/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností osobně podanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že obecné soudy svým postupem v řízení porušily jeho základní práva a svobody garantované čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V záhlaví citovaným usnesením byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily jeho základní právo garantované čl. 11 odst. 1 Listiny tím, že mu nepřiznaly právo vlastnit nemovitý majetek po zemřelé A. N., i když z řízení u Okresního soudu Brno - venkov, vedeného pod sp. zn. 7 C 1186/91, mělo vyplynout, že stěžovatel je oprávněným dědicem po jmenované. Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny pak shledává v tom, že se neúčastnil řízení, v němž se jednalo o dědictví po výše jmenované. V takovém postupu dále stěžovatel spatřuje i porušení práva na spravedlivé soudní řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud si dále vyžádal od Okresního soudu Brno - venkov kopii dovolání podaného stěžovatelem dne 12. 12. 2005.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním osudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž vyplývá, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, nebyla-li základní práva respektována ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu ČR, že nebyl přípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů,a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti.
Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost.
Jak Ústavní soud zjistil z výše citované vyžádané kopie podání, stěžovatel k datu podání ústavní stížnosti, tj. dne 12. 12. 2005, podal proti ústavní stížností napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Je tedy zřejmé, že sám stěžovatel tímto svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by jeho stížnost byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud ČR, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti nikterak stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto, je stěžovateli stále zachována lhůta k podání nové ústavní stížnosti, v níž by měl být zohledněn i průběh a výsledek dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2006
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj