ECLI:CZ:US:2006:3.US.648.05
sp. zn. III. ÚS 648/05
Usnesení
III. ÚS 648/05
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. M. A. a 2. J. Z., obou zastoupených JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2005, čj. 28 Cdo 2148/2005-95, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 31. 1. 2005, čj. 12 Co 354/2004-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelky požadují zrušení shora označených rozhodnutí. Žalobou podanou dne 17. 5. 2001 u Okresního soudu v Jeseníku se stěžovatelky jako žalobkyně domáhaly určení, že ideální jedna polovina nemovitostí, blíže specifikovaných v žalobě, patří do dědictví po manželích Š., rodičích obou stěžovatelek (resp. po změně žaloby, že každý z rodičů stěžovatelek byl ke dni své smrti vlastníkem ideální jedné poloviny těchto nemovitostí). Podstatou tohoto žalobního tvrzení bylo, že kupní smlouva uzavřená dne 25. 7. 1961, kterou manželé Š. převedli nemovitosti do vlastnictví třetí osoby (která následně převedla nemovitosti na stát), byla neplatná. Současným vlastníkem nemovitostí je město Jeseník. Poté, co Okresní soud v Jeseníku žalobu stěžovatelek zamítl a odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelek odmítl s odkazem na svou ustálenou judikaturu.
V ústavní stížnosti stěžovatelky polemizují s napadenými rozsudky. Ty podle nich porušily jejich právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva", a navíc zasáhly též do jejich vlastnického práva podle čl. 11 Listiny. Soudy neprovedly důkazy, které stěžovatelky vznášely, a které by prokázaly, že smlouva z roku 1961 byla uzavřena v tísni, navíc prý uplatnily překvapivý právní názor.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ČR postupoval v daném případě v souladu se svou judikaturou, kterou v odůvodnění cituje. Současně je nutno odkázat na právní závěr Ústavního soudu vyslovený ve stanovisku Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož "tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání". Podle citovaného stanoviska "vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným".
Z těchto citací plyne, že judikatura Nejvyššího soudu ČR použitá Nejvyšším soudem ČR i ve věci obou stěžovatelek se nijak neodchýlila od judikatury Ústavního soudu, a naopak byla závazným stanoviskem pléna potvrzena. V tomto smyslu nemůže být porušením ústavnosti ani to, že obecné soudy odmítly provést některé důkazy navržené stěžovatelkami, kterými stěžovatelky hodlaly prokázat neplatnost kupní smlouvy uzavřené před čtyřmi desítkami let. Provádění takovýchto důkazů by ostatně nemohlo být v souladu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let, a eventuálním vyhověním určovací žalobě by se protiústavně zasáhlo do vlastnického práva města Jeseník. Jak v citovaném stanovisku uvedl Ústavní soud, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů". Pokud byly nemovitosti, které jsou předmětem sporu ve věci stěžovatelek, posléze převedeny na stát a stát dále převedl pozemky do vlastnictví obce, ze zásady legitimního očekávání zároveň vyplývá, že tomuto vlastníku musí být dána možnost počítat s udržením určitého právního stavu a měla by mu být poskytnuta ochrana proti jakékoli změně tohoto stavu, kterou nemohl rozumně očekávat. V opačném případě, za situace, kdy by neexistovala jistota, zda lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem, aniž by hrozilo, že za vlastníka nebude následně prohlášen někdo jiný, a tato situace ani s největší možnou péčí nemohla být v okamžiku převodu předvídána, by stát tuto povinnost nesplnil.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2006