ECLI:CZ:US:2006:3.US.648.06
sp. zn. III. ÚS 648/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Ivanem Nezvalem, advokátem se sídlem Brno, Rooseveltova 6/8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2003 č. j. 41 Cm 1087/99-80, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2006, napadá stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2003 č. j. 41 Cm 1087/99-80, kterým podle názoru stěžovatele bylo porušeno jeho právo jednat před soudem (ve smyslu čl. 38 odst. 2) a právo na soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že předmětným rozsudkem mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci, společnosti KRONEN Brno, s. r. o. (dále jen "žalobce") částku 1 000 000,- Kč spolu s úrokem z prodlení, včetně náhrady nákladů řízení. Protože proti rozsudku Krajského soudu v Brně nebylo podáno odvolání, nabyl právní moci dne 30. 12. 2003. Vydání napadeného rozsudku předcházelo soudní řízení na základě žaloby žalobce, v němž byl dne 14. 6. 1999 vydán platební rozkaz. Proti němu podal stěžovatel v zastoupení svého právního zástupce odpor; v květnu 2000 však vycestoval na delší pobyt do Spojených států amerických. Do České republiky se podle svého tvrzení vrátil až v červnu 2006 a teprve poté (počátkem července 2006) údajně stěžovatel zjistil, že ve věci sp. zn. 41 Cm 1087/99 byl vydán ústavní stížností napadený rozsudek. Nahlédnutím do spisu stěžovatel zjistil, že jeho právní zástupce v prosinci 2001 příslušnému soudu sdělil, že stěžovatele již nadále nezastupuje, a proto mu byl usnesením krajského soudu k návrhu žalobce v dubnu 2003 ustanoven opatrovník, který se však z nařízeného jednání ve věci samé omluvil.
Podle názoru stěžovatele tím, že mu krajský soud v řízení ustanovil opatrovníka, odňal mu možnost jednat před soudem a řádně uplatňovat svá práva, včetně možnosti navrhovat a vyjadřovat se k prováděným důkazům, a to navíc za situace, v níž krajský soud ke zjištění pobytu stěžovatele provedl pouze formální kroky lustrací v centrálních evidencích obyvatel a dotazem na ohlašovnu pobytu. Takovým postupem nebyly krajským soudem vyčerpány všechny možnosti, které ke zjištění pobytu konkrétní fyzické osoby existují. Stěžovatel zdůrazňuje, že v jeho případě by krajský soud dotazem u Všeobecné zdravotní pojišťovny, své matky, resp. u jeho dřívějšího právního zástupce mohl zjistit, ve kterém státě pobývá, i když současně připouští, že jemu samotnému se po návratu do České republiky zkontaktovat dřívějšího právního zástupce dosud nepodařilo.
Krajskému soudu v Brně stěžovatel především vytýká, že dal přednost rychlosti a hospodárnosti řízení před řádným výkonem příslušných procesních úkonů a tím se měl dopustit zjevného porušení ústavnosti celého procesu.
V další části odůvodnění návrhu stěžovatel poukazuje na právní závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu, které se vztahují k předmětné problematice (např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 565/03) a poznamenává, že ke Krajskému soudu v Brně podává také žalobu pro zmatečnost jako mimořádný procesní prostředek proti předmětnému rozsudku.
II.
Z připojeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2003 č. j. 41 Cm 1087/99-80 se zjišťuje, že v právní věci žalobce proti stěžovateli o zaplacení částky 1 000 000,- Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta ohledně požadovaného 20% úroku z prodlení za označené období roku 1999 (výrok I.), v případě požadované částky a úroku z prodlení z této částky od 19. 6. 1999 do zaplacení bylo žalobě vyhověno (výrok II.). Předmětný rozsudek nabyl právní moci dne 30. 12. 2003.
Jak vyplývá z odůvodnění označeného rozsudku, žalobce se po stěžovateli domáhal zaplacení přisouzené částky z titulu několikerého porušení smluvních povinností jednatele společnosti vyplývajících z uzavřené mandátní smlouvy, které byly sankcionovány smluvní pokutou.
Vzhledem k tomu, že stěžovateli se podařilo doručit jen platební rozkaz a proti němu podaný odpor již nebyl právním zástupcem stěžovatele věcně odůvodněn, přičemž soudní zásilky adresované stěžovateli se vracely jako nedoručitelné, aniž se soudu podařilo zjistit nové místo pobytu stěžovatele, byla stěžovateli soudem ustanovena opatrovnice - vyšší soudní úřednice téhož soudu, "s níž bylo následně pokračováno v řízení".
III.
Předtím, než se může Ústavní soud zabývat meritem věci, musí se vždy nejprve zabývat otázkou, zda předmětná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a v této souvislosti dospěl k závěru, že návrh je nepřípustný.
Především je třeba zdůraznit, že ústavní soudnictví v České republice v případě ústavních stížností je vybudováno na zásadě přezkoumávání věcí pravomocně skončených, v nichž tvrzenou protiústavnost nelze napravit jinými procesními prostředky.
Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Jedním z podstatných pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, což znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, pokud stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s výjimkou uvedenou v ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Nepřípustnost ústavní stížnosti pro nevyčerpání všech procesních prostředků není nezbytná v případě mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout z důvodu závisejícího na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Nevyčerpání všech procesních prostředků před podáním ústavní stížnosti zakládá její nepřípustnost (čímž se ovšem rozumí nikoli jen uplatnění takového procesního prostředku, ale až pravomocné rozhodnutí o něm).
Protože stěžovatel souběžně s ústavní stížností podal v předmětné věci i žalobu pro zmatečnost, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je zřejmé, že před podáním ústavní stížnosti stěžovatel nesplnil podmínku vyčerpání všech procesních prostředků, což je ve zřejmém rozporu s výše popsaným principem subsidiarity ústavní stížnosti, a tedy i s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu za této situace - do doby, než bude o žalobě pro zmatečnost pravomocně rozhodnuto, nepřísluší v této věci (paralelně) rozhodovat, neboť by předjímal rozhodnutí obecného soudu.
Na straně druhé není ani důvod k tomu, aby Ústavní soud s rozhodnutím o ústavní stížnosti vyčkával a přerušoval řízení až do doby, kdy bude řízení o předmětném mimořádném opravném prostředku pravomocně skončeno, neboť stěžovatel může podat ústavní stížnost až po doručení rozhodnutí o tomto procesním prostředku (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud současně neshledal důvod pro postup podle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť námitky stěžovatele, které jsou podkladem pro jím podanou žalobu pro zmatečnost, budou nejprve předmětem přezkumu v rámci řízení před obecnými soudy a Ústavní soud se jimi proto v současné situaci, s ohledem na výše uvedené důvody, nebude zabývat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2006
JUDr. Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj