ECLI:CZ:US:2006:3.US.652.05
sp. zn. III. ÚS 652/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci stěžovatele Ing. M. M., právně zastoupeného JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem se sídlem Smilova 386, Pardubice, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. září 2004 sp. zn. 1 T 25/2004, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. února 2005 sp. zn. 10 To 12/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005 sp. zn 7 Tdo 1131/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. září 2004 sp. zn. 1 T 25/2004 odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šestnácti měsíců. Poškozený J. V. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel se trestného činu (zkráceně řečeno) dopustil tím, že dne 25. listopadu 2003 v době kolem 17:05 hodin za snížené viditelnosti v obci Bílé Podolí při řízení traktoru s přívěsem nedal přednost v jízdě mopedu, který řídil J. V., který ve snaze vyhnout se střetu uhnul doleva do protisměru, přičemž havaroval a v důsledku toho utrpěl těžká zranění, jimž po převozu do nemocnice téhož dne podlehl.
K odvolání poškozeného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. února 2005 sp. zn. 10 To 12/2005 podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému J. V. částku 6.729,- Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného krajský soud zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005 sp. zn 7 Tdo 1131/2005 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy vystavěly svůj závěr o jeho vině na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a neprovedly další dokazování, zejména znaleckým posudkem z oboru toxikologie a vyšetřovacím pokusem. Skutkový děj přitom nebyl zjištěn bez jakýchkoliv pochybností, znalec z oboru dopravy došel k nejednoznačným závěrům, mj. uvedl, že nelze jednoznačně určit, jak probíhal pád poškozeného. Obecné soudy nepřipustily stěžovatelem navržený důkaz znaleckým posudkem MUDr. J. Š., který zpětným přepočtem alkoholu v krvi poškozeného dospěl k závěru, že hladina alkoholu mohla přesáhnout 2 promile, což odpovídá střední až těžké opilosti. Soudy rovněž podle názoru stěžovatele nevyvrátily jeho obhajobu, že k pádu poškozeného došlo v důsledku jeho pozdní reakce na obrubník, způsobené množstvím požitého alkoholu a nevypořádaly se s rozpory mezi znaleckými posudky MUDr. U. a MUDr. Š..
K otázce porušení svých povinností jako řidiče podle zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu") stěžovatel uvádí, že bez prokazatelně zjištěného skutkového stavu nelze dojít k závěru, že nedal přednost protijedoucímu vozidlu, neboť nebylo prokázáno, že stěžovatel poškozeného viděl a v jaké vzdálenosti byl. Co se týče označení nákladu červeným světlem, stěžovatel prý vypovídal vždy pravdu a tvrzení odvolacího soudu, který označil jeho výpověď za nepřesvědčivou, nemůže obstát, ohledání na místě přitom bylo provedeno až den po nehodě. Samotná skutečnost, že stěžovatel si k odbočování nepřizval další osobu, nemusí znamenat, že by toto porušení jeho povinnosti bylo v příčinné souvislosti s následkem.
Stěžovatel dále napadá usnesení dovolacího soudu, který dospěl k závěru, že jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl věcně dán. Stěžovatel namítá, že právní posouzení skutku musí vždy vycházet ze skutkových závěrů a soud, aby mohl skutek správně hmotně právně posoudit, musí vyhodnotit, zda byl skutkový stav spolehlivě zjištěn. To však Nejvyšší soud neučinil a stěžovatelovo dovolání odmítnul z formálních důvodů.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal trestní spis Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 1 T 25/2004 a seznámil se s jeho obsahem a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly se všemi vznesenými námitkami.
Soud prvního stupně konstatoval, že k havárii mopedu došlo v místě a čase, kdy stěžovatel odbočoval se svou soupravou, přehrazující v okamžiku natočení doleva podstatnou část vozovky, přičemž náklad klád na přívěsu, přesahující značně ložnou plochu, nebyl nijak osvětlen ani označen, jakkoliv viditelnost již byla snížena. Poškozený, přestože jel relativně velmi pomalu, utrpěl vážná poranění hlavy, hrudníku a břicha. Svědek Š., který jel za poškozeným, neuvedl, že by jeho jízda byla nevyrovnaná či nějak nasvědčovala tomu, že řidič moped neovládá. Podnapilost poškozeného mohla způsobit jeho pozdní reakci na překážku, stěží by však bez existence takové překážky vedla k tak dramatickému pádu. Soud sice nevzal s ohledem na zásadu in dubio pro reo za prokázané, že došlo ke střetu poškozeného se soupravou stěžovatele, ten však byl povinen dát přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu poškozeného. Motocykl byl osvětlený a jel nízkou rychlostí a stěžovatel jej proto mohl zavčas registrovat; stěžovatel tak porušil §21 odst. 5 zákona o silničním provozu (dát přednost v jízdě) a dále porušil §52 odst. odst. 3 zákona o silničním provozu, neboť přesahující klády neoznačil červeným světlem a červenou odrazkou a rovněž §21 odst. 2 zákona o silničním provozu, neboť nezajistil bezpečné odbočení pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby. Nalézací soud rovněž zhodnotil spoluzavinění poškozeného na nehodovém ději. Zdůraznil, že poškozený měl v době řízení nejméně 1,5 promile alkoholu v krvi, což je podle znalce nejnebezpečnější hladina alkoholu pro řízení vozidla a rovněž neměl nasazenu ochrannou přilbu. Soud z těchto důvodů neshledal naplnění materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. a uznal stěžovatele vinným pouze trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a nikoliv podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. (str. 6-7 rozsudku).
Odvolací soud při posouzení stěžovatelových námitek zdůraznil, že jím navržený důkaz znaleckým posudkem pro zjištění alkoholu v krvi poškozeného je zcela nadbytečný, neboť nejsou pochybnosti o tom, že poškozený jel na mopedu, jakkoliv vypil nemalé množství alkoholických nápojů a s ohledem na provedené transfúze nebylo možno provést skutečně spolehlivý výpočet. Jeho opilost však nebyla taková, že nebyl schopen zvládat řízení, svědek Š., který se s ním setkal a poté jel za ním, nepozoroval nic mimořádného. Tvrzení stěžovatele, že poškozený mohl havarovat bez jeho zavinění, neodpovídá charakteru zranění, která poškozený utrpěl. Místo nehody, které je přesně u vjezdu do dvora domu stěžovatele, svědčí o tom, že důvodem pádu byla překážka na vozovce vytvořená stěžovatelem při odbočování vlevo traktorem s neoznačeným nákladem. Časová shoda je potvrzována výpovědí svědka Š. i samotného stěžovatele. Stěžovatel nese na nehodě zavinění, neboť porušil pravidla silničního provozu (str. 3-4 rozsudku).
Ústavní soud na shora konstatované závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Obecné soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svůj závěr, že k nehodě poškozeného došlo v důsledku jeho snahy vyhnout se nákladu přesahujícímu ze soupravy stěžovatele, přičemž poukázaly na úzkou místní a časovou souvislost odbočování stěžovatelovy soupravy a nehody, rozsah poranění poškozeného, jakož i okolnost, že poškozený byl navzdory své opilosti schopen moped ovládat. Stěžovatelovo mnohonásobné porušení povinností řidiče stanovené zákonem o silničním provozu přitom bylo v příčinné souvislosti s nehodou, neboť pokud by stěžovatel dal poškozenému přednost v jízdě, event. zřetelně označil náklad a odbočoval s pomocí další osoby, k nehodě by nedošlo. Tvrzení stěžovatele, že poškozeného neviděl, není důvod zpochybňovat, nicméně jej vidět měl a mohl, v tomto ohledu lze odkázat na rozsudek nalézacího soudu, podle kterého byl moped osvětlen a jel nízkou rychlostí. Nalézací soud rovněž konstatoval, že dle protokolu o silniční nehodě byly přesahující borovice na konci bez osvětlení. Okolnost, že ohledání bylo prováděno až druhý den, je přitom zcela nerozhodná.
K námitce neprovedení stěžovatelem navrženého důkazu - znaleckého posudku ke zjištění hladiny alkoholu v krvi poškozeného - Ústavní soud uvádí, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci; shora konstatovaný závěr odvolacího soudu o zjevné nadbytečnosti navrženého důkazu lze vzhledem k provedenému dokazování a logicky odůvodněným skutkovým závěrům obecných soudů pokládat za přesvědčivý. Obecné soudy dostatečně zohlednily míru zavinění poškozeného na nehodě, včetně jeho opilosti, která však nemohla být výlučnou příčinou nehody. Z tohoto důvodu nalézací soud dospěl k závěru, že není dána materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby.
Ústavní soud konečně posoudil námitky stěžovatele vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2005 sp. zn 7 Tdo 1131/2005. Stěžovatel v podaném dovolání označil dovolací důvod dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně dospěl k závěru, že v dovolání konkrétně uplatněné námitky tento dovolací důvod materiálně nenaplňují, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin, či se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné hmotně právní posouzení (než posouzení skutku), které může být nesprávné, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu.
Z charakteru argumentace stěžovatelem předestřené v dovolání (srov. č. l. 198-200 spisu) je možné jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení [ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ale zpochybňují úplnost a správnost skutkových zjištění, jež učinily nalézací a odvolací soud. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelem konstatované námitky materiálně nenaplňují uvedené dovolací důvody, a proto dovolání odmítnul podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., nelze tomuto závěru vytýkat pochybení.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu