ECLI:CZ:US:2006:3.US.656.06
sp. zn. III. ÚS 656/06
Usnesení
III. ÚS 656/06
Ústavní soud rozhodl dne 21. září 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem 110 00 Praha 1, Václavské náměstí 17, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 30 UL 30/2006-8 ze dne 21. 6. 2006 a postupu Obvodního soudu pro Prahu 3 a JUDr. Miloslava Hauerlanda, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou včas podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Městského soudu v Praze v záhlaví označeném, jímž byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k provedení procesního úkonu - doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 1. 2006 sp. zn. 36 Nc 11419/2005 o nařízení exekuce účastníkům řízení. Z důvodů, které v ústavní stížnosti podrobně rozvádí, má stěžovatel za to, že jak napadeným rozhodnutím městského soudu, tak i postupem Obvodního soudu pro Prahu 3 a soudního exekutora, spočívajícím v průtazích, došlo k porušení jeho základních práv, zaručovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení, Městský soud v Praze před vydáním usnesení zjistil ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, že tento soud usnesením ze dne 6. 1. 2006 č. j. 36 Nc 11419/2005 vyhověl návrhu stěžovatele ze dne 22. 12. 2005 na nařízení exekuce podle zák. č. 120/2001 Sb. proti povinné Policii ČR a provedením exekuce pověřil v záhlaví jmenovaného soudního exekutora, jemuž zaslal usnesení k doručení dalším účastníkům dne 3. 2. 2006. Ze spisu téhož soudu sp. zn. Spr. 2005/2006 dále zjistil, že stěžovatel podal dne 6. 4. 2006 předsedovi soudu stížnost na průtahy v řízení, které podle něj spočívaly v tom, že do doby podání stížnosti neobdržel od soudu žádné rozhodnutí o svém návrhu na nařízení exekuce a tato jeho stížnost byla vyřízena jako nedůvodná. Předseda soudu, který stížnost posuzoval, měl k dispozici vyjádření soudkyně soudu I. stupně, která poukázala na ust. §56 exekučního řádu, podle něhož doručuje písemnosti vždy exekutor buď sám nebo prostřednictvím pošty, přitom dle názoru této soudkyně nemá soud kompetenci zasahovat do postupu exekutora při doručování písemností. Zdůraznila také, že pokud by za daného stadia řízení soud sám přistoupil k doručování usnesení o nařízení exekuce, mohlo by dojít ke zmaření či poškození zájmů oprávněného. Konečně pak ze zprávy soudního exekutora a připojené kopie podacího lístku vzal městský soud za prokázáno, že usnesení o nařízení exekuce bylo zasláno oprávněnému i povinnému dne 20. 6. 2006 a vzhledem k tomu, že takto bylo doloženo, že soudní exekutor učinil již úkon, ve vztahu k němuž se stěžovatel určení lhůty domáhal, usnesením ze dne 21. 6. 2006 návrh stěžovatele s odkazem na ust. §174a odst. 6 zák. č. 6/2002 Sb. zamítl.
Proti tomuto postupu všech jmenovaných orgánů veřejné moci i proti samotnému usnesení Městského soudu v Praze směřuje ústavní stížnost, přičemž stěžovatel porušení shora označených základních práv spatřuje v podstatě v tom, že usnesení o nařízení exekuce, ač vydáno dne 6. 1. 2006, bylo teprve dne 7. 2. 2006, tedy po uplynutí lhůty 30 dnů (§158 odst. 4 o. s. ř.) zasláno - a to nikoliv účastníkům řízení - nýbrž pouze exekutorovi, aby on sám usnesení doručil. Podle stěžovatele nelze svévolně takto prodlužovat lhůtu pro odeslání usnesení účastníkům řízení a je otázkou, zda vůbec 30 denní lhůta platí i pro exekuční řízení. Městskému soudu pak vytýká, že z podkladů, které měl k dispozici (obsah spisu, vyjádření soudkyně soudu I. stupně, zpráva soudního exekutora a podací lístek, z nichž vzal za prokázáno, že usnesení o nařízení exekuce bylo účastníkům zasláno dne 20. 6. 2006), závěr o neopodstatněnosti jeho návrhu neplyne, naopak je z nich podle stěžovatele zřejmé, že řízení průtahy trpělo, když teprve dne 20. 6. 2006 přistoupil exekutor k odeslání usnesení, což se podle něj mělo minimálně promítnout do odůvodnění rozhodnutí a do jeho výroku o nákladech řízení. Mimo to byl soud podle stěžovatele také povinen s uvedenými podklady, z nichž vycházel, stěžovatele seznámit a dát mu tak příležitost se k jejich obsahu vyjádřit, což neučinil, ačkoli tato povinnost plyne nejen z čl. 38 odst. 2 Listiny, ale i z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Milatová a spol. proti České republice. V ústavní stížnosti stěžovatel dále rozebírá §174a zák. č. 6/2002 Sb., kteroužto úpravu považuje za nekonzistentní s Listinou a Úmluvou, konkretizuje dále jednotlivě porušování základních práv každým z v daném řízení rozhodujících orgánů, jejichž postup podle něj vybočil z mezí ústavnosti a jeví se svévolným, a to bez ohledu na to, že v mezidobí mu skutečně bylo usnesení o nařízení exekuce doručeno. V návaznosti na právě uvedené pak uvádí, i s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 585/04, I. ÚS 296/04, IV. ÚS 628/03, IV. ÚS 392/05 a IV. ÚS 208/04), že pro něj má význam i akademický výrok konstatující porušení jeho základních práv, jehož vydání se v petitu ústavní stížnosti, kromě zrušení napadeného usnesení, domáhá.
Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti i obsahem připojených příloh, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V poměru k samotnému napadenému usnesení městského soudu třeba uvést, že jmenovaný soud, za stavu kdy rozhodoval o návrhu na určení lhůty k procesnímu úkonu a tento úkon byl v době jeho rozhodování již učiněn - byť se tak stalo pouze jeden den před tím - postupoval zcela v souladu se zákonnou úpravou, způsobem odpovídajícím ust. §174a odst. 6 zák. č. 6/2002 Sb. Jeho rozhodnutí nelze tedy vytýkat protizákonnost, natož pak protiústavnost. Protiústavnost resp. porušení práva na spravedlivý proces pak nelze spatřovat ani v tom, že městský soud neseznámil stěžovatele s obsahem vyjádření soudkyně či exekutora a jím předloženého podacího lístku, a to proto, že řízení o návrhu na určení lhůty k provedení úkonu je řízením specifickým, účastníkem kterého je pouze navrhovatel, jehož jediným smyslem je právě neodůvodněné průtahy odstranit. Nejde tedy o pokračování sporného či jiného řízení upraveného procesními řády, a proto argumentace rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva, jehož se stěžovatel dovolává, není případná.
Stěžovateli sice třeba přisvědčit v tom, že k doručení usnesení o nařízení exekuce účastníkům řízení došlo opožděně, je však třeba mít zároveň na zřeteli, že tento nedostatek byl odstraněn ještě v řízení před obecnými soudy. V tomto směru možno odkázat na judikaturu Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/1999, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str. 315), podle níž ústavní stížnost může být vznesena pouze proti aktuálnímu trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Samotná doba průtahů v doručování v daném případě pak není podle Ústavního soudu natolik nepřiměřená resp. tento nedostatek nedosahuje takové intenzity, aby vyžadoval jeho zásahu v podobě akademického výroku, jak tomu bylo v případech dříve Ústavním soudem řešených, jichž se stěžovatel dovolává. Za tohoto stavu, kdy, jak již uvedeno, vytýkaný nedostatek doručení usnesení, jenž dle názoru stěžovatele způsoboval průtahy v řízení, byl již odstraněn, považuje Ústavní soud stížnost za neopodstatněnou, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2006