ECLI:CZ:US:2006:3.US.662.06
sp. zn. III. ÚS 662/06
Usnesení
III. ÚS 662/06
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.P.M. - euro servis s. r. o., se sídlem v Táboře, Soběslavská 2502, zastoupené JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou v Táboře, Bělehradská 2759, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 15 Co 192/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení II. výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 15 Co 192/2006, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků odvolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového a odvolacího řízení. Stěžovatelka uvedla, že tímto výrokem byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že přestože byl ve sporu úspěšný, nebylo jí přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. V rozhodnutí o nákladech řízení spatřuje prvky libovůle a nahodilosti, když odůvodnění k II. výroku je strohé a nemá oporu ve zjištěných skutečnostech, v okolnostech a v obsahu soudního spisu. Stěžovatelka také uvedla, že v průběhu řízení došlo k procesním pochybením, důkazy byly hodnoceny jednostranně a docházelo k průtahům řízení.
Z ústavní stížnosti a výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala žalobu k Okresnímu soudu v Klatovech, kterou se domáhala zaplacení částky 86 400,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žaloba byla rozhodnutím ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. 10 C 294/99, zamítnuta a náhrada nákladů řízení přiznána žalovanému. K odvolání stěžovatelky (žalobce) změnil Krajský soud v Plzni rozhodnutím ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 15 Co 192/2006, prvostupňové rozhodnutí tak, že naopak uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce požadovanou částku i s příslušenstvím (výrok I.), a II. výrokem rozhodl tak, že nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud tím, že přestože měla stěžovatelka ve věci plný úspěch, bylo třeba v daném případě postupovat dle §150 občanského soudního řádu a odepřít stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení. Důvodem bylo to, že stěžovatelka navrhla rozhodné důkazy až v poslední fázi řízení, kdy teprve poté byla na základě svědectví p. H. a jí předložených listin podpořena tvrzení stěžovatelky. Tento liknavý postup považoval odvolací soud za důvod hodný zvláštního zřetele, pro který užil moderační právo dle §150 občanského soudního řádu.
Ústavní soud po prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud se tedy nezabývá eventuálním porušením běžných práv a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Otázku náhrad nákladů řízení upravuje občanský soudní řád v §142 až §150. Dle §150 občanského soudního řádu soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Posouzení, zda jsou v konkrétní věci dány důvody zvláštního zřetele hodné, závisí na všech okolnostech případu. Soud při úvaze přihlíží zejména k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení, k majetkovým a dalším poměrům účastníků řízení, apod. Soud také musí své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. Soudní uvážení je třeba chápat jako zákonem povolenou volnou úvahu, která se v případě §150 občanského soudního řádu váže na neurčitý pojem "důvody hodné zvláštního zřetele". Přezkoumání soudního uvážení Ústavním soudem sice není v těchto případech vyloučeno, může se však týkat pouze toho, zda rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním zákonem nebo smlouvou dle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím o náhradě nákladů řízení došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud se již ve své rozhodovací praxi zabýval otázkou rozhodování o nákladech řízení z pohledu možného porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dospěl k závěru, že nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je i právo účastníka, aby snášel náklady související s uplatňováním svého práva jen v rozsahu, který mu určují příslušná ustanovení platného právního řádu. V předmětné věci stěžovatel zpochybnil jak spravedlnost rozhodnutí o nákladech řízení, tak porušení práva na náležité odůvodnění. Ústavní soud však dospěl k závěru, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, co jej vedlo k použití moderace dle §150 občanského soudního řádu. V odůvodnění k II. výroku je objasněno, v čem soud spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné a v té souvislosti uvedl i konkrétní skutečnosti, které jej vedly k odchýlení se od rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle zásady úspěšnosti. Nelze tedy dojít k závěru, že odvolací soud aplikoval §150 občanského soudního řádu nahodile bez zvážení okolností případu a porušil tak stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, resp. právo na spravedlivé rozhodnutí a právo na řádné odůvodnění rozhodnutí (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Soud použil uvážení pro případ, ohledně něhož to zákon dovoluje, a učinil tak v mezích ústavního zákona. Nelze také hovořit o tom, že by rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (a jeho odůvodnění) bylo v extrémním nesouladu s průběhem řízení (jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), příp. že by v žádné možné interpretaci z něj nevyplývalo.
V této souvislosti dle názoru Ústavního soudu neobstojí ani námitka stěžovatelky, že soudní ochrana nebyla poskytnuta v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že délka soudního řízení nebyla zapříčiněna výlučně soudními orgány, nýbrž přispěl k ní i postup (chování) stěžovatelky. Ústavní soud současně podotýká, že v případě liknavého postupu obecného soudu stěžovatelka mohla uplatnit zákonné prostředky, které jsou jí pro takový případ poskytnuty (např. §164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a §174a téhož zákona - od 1. 7. 2004). Stěžovatelka však v ústavní stížnosti o tom, že by se v předchozím řízení bránila proti průtahům soudu, nic neuvedla.
Ústavní soud neshledal v postupu odvolacího soudu při rozhodování o nákladech řízení ani porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ten stanoví, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze konstatovala, že bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Své tvrzení však nijak dále nekonkretizovala. Neuvedla, v čem spatřuje porušení tohoto práva, resp. z ústavní stížnosti není zřejmé, že by tvrzení o porušení tohoto práva souviselo s napadeným II. výrokem rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Možnost domáhat se náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím je upravena v zákoně č. 82/1998 Sb., ze kterého vyplývá, že nárok lze uplatnit u příslušného úřadu. Stěžovatelka však Ústavnímu soudu nepředložila žádná tvrzení či podklady, ze kterých by vyplývalo, že byla na právu domáhat se náhrady škody zkrácena.
Ohledně tvrzení stěžovatelky, že v průběhu soudního řízení došlo k řadě procesních pochybení a důkazy byly hodnoceny jednostranně, nezbývá než opětovně uvést, že tato tvrzení stěžovatelka nijak dále nerozvedla. Neuvedla jejich souvislost s napadeným výrokem o nákladech řízení, a proto ani v tomto případě Ústavní soud nemůže stěžovatelce přisvědčit, že by byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody.
Z výše uvedených důvodů proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2006