ECLI:CZ:US:2006:3.US.664.05
sp. zn. III. ÚS 664/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. prosince 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti 1) D. B. a 2) M. B., zastoupených JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem Staropramenná 17, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2005 č. j. 30 Cdo 2837/2004-233, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], napadají stěžovatelky rozsudek Nejvyššího soudu ČR a tvrdí, že předmětným rozsudkem byla porušena jejich základní práva a svobody, a to právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na rovné postavení účastníků (ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), jakož i právo na respektování rodinného a soukromého života ve smyslu čl. 8 Listiny (stěžovatelky mají zřejmě na mysli čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech).
Podle názoru stěžovatelek bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolacího soudu, jakož i rozsudkem Vrchního soudu v Praze (které však stěžovatelky cestou ústavní stížnosti dle jejího petitu nenapadají) v pravomocně skončeném řízení straněno žalované společnosti BES s. r. o., se sídlem Sukova 625, Benešov, neboť výklad v řízení aplikovaného ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku tak, jak byl vyložen v rozhodnutích obou výše označených soudů, je podle jejich názoru nesprávný, v konečném důsledku tuto společnost oproti stěžovatelkám nezákonným způsobem zvýhodňující.
Stěžovatelky tak dovozují z toho, že text ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku neobsahuje podmínku, z níž by bylo možné dovodit, jak to činí obecné soudy v napadených rozhodnutích, že "ze strany společnosti BES s. r. o. by došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatelek jen tehdy, pokud by mezi zemřelým T. B. a uvedenou společností byl pracovněprávní vztah nebo vztah tomuto vztahu obdobný".
Ústavní soud si pro posouzení důvodnosti námitek stěžovatelek vyžádal zapůjčení spisu vedeného Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 34 C 13/2001, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Stěžovatelky (v dřívějším řízení žalobkyně) se domáhaly žalobou na ochranu osobnosti podanou u Krajského soudu v Praze proti žalovaným: 1) společnosti BES s. r. o., 2) A. O. a 3) SOMAT-STEEL, s. r. o. (dále jen " první, druhý a třetí žalovaný") písemné omluvy a finančního zadostiučinění ve výši 150 000,- Kč a 300 000,- Kč za způsobenou újmu, k níž došlo tím, že při nehodě dne 10. 8. 2000 utrpěl T. B., manžel první a otec druhé stěžovatelky úraz, v jehož důsledku zemřel.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 1. 2004 č. j. 34 C 13/2001-173 návrh, aby žalovaní byli povinni se oběma stěžovatelkám písemně omluvit zamítl (výrok pod bodem I.), druhému žalovanému bylo uloženo zaplatit každé ze stěžovatelek částku 75 000,- Kč (výrok pod bodem II. a III.), ve zbývající části byla žaloba proti tomuto žalovanému zamítnuta (výrok IV.). Prvnímu žalovanému bylo uloženo zaplatit každé ze stěžovatelek částku 25 000,- Kč (výrok VI. a VII.). Ve zbývající části byla žaloba proti prvnímu žalovanému rovněž zamítnuta (výrok VIII.) a byla zamítnuta i žaloba proti třetímu žalovanému (výrok pod bodem V.).
Prvostupňový soud v obsáhlém odůvodnění předmětného rozsudku poukázal na trestní příkaz Okresního soudu Benešov sp. zn. 1 T 404/2000, jímž byli druhý žalovaný jako odpovědný pracovník a J. A., zaměstnanec prvního žalovaného, uznáni vinnými ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví (§224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona) k němuž došlo dne 10. 8. 2000 při montáži ocelové konstrukce přístřešku nad nákladovou rampou v areálu společnosti DANONE, a. s., kde po uvolnění a pádu vyzdviženého ocelového nosníku došlo ke zranění a následné smrti T. B.
Z provedených důkazů, včetně znaleckého posudku, doplněného výslechem znalce, soud prvního stupně dospěl k závěru, že zásadním pochybením, v jehož důsledku došlo k smrtelné nehodě, byla chybná manipulace při ukládání nosníku, od níž se odvíjela odpovědnost všech tří zúčastněných osob, a to včetně zemřelého T. B., který tím, že se neuváženě pohyboval pod přenášeným břemenem, vystavil se značnému nebezpečí úrazu, k němuž také skutečně došlo. Ve vztahu k žalobnímu návrhu soud prvního stupně uvedl, že součástí práva na soukromí fyzické osoby je i právo na soužití s ostatními osobami, zejména s členy rodiny, tedy právo na rodinný život, přičemž zásah do jakékoli výše uvedené sféry je zásahem do práva na ochranu osobnosti podle §11 občanského zákoníku. Podle názoru soudu prvního stupně odpovědnost za neoprávněné zásahy do osobnostních práv byla na základě provedeného dokazování prokázána jen u prvního a druhého žalovaného, přičemž určitý, avšak nikoli zanedbatelný díl odpovědnosti shledal i u zemřelého T. B.
S přihlédnutím k ustanovení §13 občanského zákoníku se soud prvního stupně dále zabýval důvodností i vhodností požadovaného zadostiučinění a jeho výší. V této souvislosti soud prvního stupně dovodil, že požadovaná písemná omluva není vzhledem k povaze a následkům způsobeného zásahu vhodným ani dostatečným prostředkem nápravy, oproti tomu druhou stěžovatelkou požadovanou výši finančního zadostiučinění shledal jako v zásadě přiměřenou dané situaci a vycházel z ní i při svém rozhodování o její výši, přičemž při současně uvažovaném dílu odpovědnosti T. B. (srovnatelným s dílem odpovědnosti druhého žalovaného) nakonec dospěl k závěru, že ho lze vyjádřit jako polovinu požadovaného finančního zadostiučinění (tj. 75 000,- Kč) a u třetího žalovaného pak třetinu této výše.
Doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. 34 C 13/2001 Krajský soud v Praze (na č. l. 204-205) rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi třetím žalovaným a stěžovatelkami.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 8. 2004 č. j. 1 Co 52/2004-217 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve změnách doplňujícího rozsudku v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému tak, že zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil každé ze stěžovatelek 25 000,- Kč (výrok pod body VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně); odvolací soud též změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně.
Důvodem pro změnu odvoláním napadených výroků ve věci samé byla podle odůvodnění odvolacího soudu především nezbytnost analogického použití ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku na soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav. Odvolací soud dovodil, že ze zjištěného skutkového stavu, podle něhož první žalovaný na základě objednávky třetího žalovaného prováděl dne 10. 8. 2000 práce autojeřábem, při nichž došlo ke smrtelnému úrazu T. B., který nebyl pracovníkem prvního žalovaného a nebyl jím ani k provedení jakýchkoli prací najat, bylo nezbytné vyvodit jiný právní závěr, neboť nelze dovodit odpovědnost prvního žalovaného za zásah do osobnostních práv obou stěžovatelek, takže není dána ani jeho odpovědnost ve smyslu ustanovení §13 občanského zákoníku.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 27. 9. 2005 č. j. 30 Cdo 2837/2004-233 tak, že dovolání zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelky uplatnily dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Vzhledem k tomu, že oba soudy nižších stupňů podle názoru dovolacího správně aplikovaly na projednávaný případ ustanovení §13 odst. 1, odst. 2 občanského zákoníku a za použití analogie i ustanovení §420 odst. 2 ve spojení s ustanovením §853 občanského zákoníku, neshledal dovolací soud v jejich postupu žádné pochybení, které by znamenalo nesprávnost výroku odvolacího soudu. Dovolací soud zaujal při posouzení merita věci shodný právní názor vyjádřený již v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, tj. "že při určení subjektu, na který dopadají občanskoprávní sankce za nemajetkovou újmu podle ustanovení §13 občanského zákoníku, je třeba vycházet ze zásady, že byl-li neoprávněný zásah způsoben někým, kdo byl použit fyzickou nebo právnickou osobou k její činnosti, postihují s použitím analogie podle ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením §853 občanského zákoníku občanskoprávní sankce podle ustanovení §13 občanského zákoníku samotnou fyzickou nebo právnickou osobu, které se takový zásah přičítá".
Při zvážení obsahu připojeného spisu sp. zn. 34 C 13/2001 a námitek stěžovatelek obsažených v návrhu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a není proto v zásadě oprávněn bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů či provádět výklad právních předpisů. Výklad právních norem je zpravidla plně ve výlučné, primární pravomoci obecných soudů, přičemž uvedená maxima by byla prolomena pouze tehdy, pokud by došlo (na úkor stěžovatelek) jejich extrémní interpretací k vybočení z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (shodně viz usnesení ÚS ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 367/06, případně nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04).
Pod zorným úhlem Ústavou rozhraničených kompetencí je nutné dále připomenout, že Ústavní soud plní především svou funkci soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nemůže proto z této pozice nahrazovat činnost Nejvyššího soudu ČR, jemuž právě ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů, pokud se týká výkladu jednoduchého práva (§14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Z takto vymezených pravomocí proto pro činnost Ústavního soudu plyne, že s odvoláním na jeho povinnost chránit ústavnost soudního procesu, je Ústavní soud povolán korigovat v tomto směru jen zřetelné a mimořádné excesy (např. viz rozhodnutí ÚS sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 58/04). K takovému zásadnímu vybočení by došlo zejména v případě, pokud by dovolací soud při konkurenci interpretačních alternativ normy jednoduchého práva nepostupoval ústavně konformním způsobem, což by v konečném důsledku znamenalo svévoli v rozhodování tohoto soudu a tím i porušení ústavnosti procesu jako celku. Ústavní soud však v projednávané věci takové pochybení dovolacího soudu neshledal.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkami v jejich názoru, že právo na ochranu soukromí, které zahrnuje taktéž právo na rodinný život, tedy právo fyzických osob vytvořit a udržovat vztahy s jinými jim blízkými lidskými bytostmi zejména v citové oblasti, bylo porušeno, a to zásahem značné intenzity, jímž došlo ke ztrátě manžela jedné a otce druhé stěžovatelky.
Právě s ohledem na tento zajisté tragický rozměr projednávané věci a ve shodě s názorem obecných soudů lze mít zato, že náprava těchto následků podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku by byla nedostačující a bylo proto právem stěžovatelek domáhat se přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku. Se stěžovatelkami však nelze souhlasit v otázce údajné nesprávné interpretace v předmětném řízení aplikovaného ustanovení §420 odst. 2 občanského zákoníku, které stěžovatelky považují za stěžejní důvod porušení ústavně garantovaných práv.
K otázce interpretace v předmětné věci obecnými soudy per analogiam aplikovaného ustanovení §420 občanského zákoníku se Ústavní soud vyslovil v několika svých rozhodnutích (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2002 sp. zn. IV. ÚS 315/01) tak, že "při zaviněném jednání osob použitých právnickou nebo fyzickou osobou k jejich činnosti se toto zavinění bez dalšího přičítá právnické nebo fyzické osobě, která tyto osoby ke své činnosti použila".
Jestliže je tedy ustanovení §420 občanského zákoníku konstruováno jako odpovědnost za presumované zavinění, je možné se takové odpovědnosti zprostit tím, že dotčený subjekt prokáže, že škodu nezavinil (§420 odst. 3 občanského zákoníku). V předmětné věci bylo prokázáno, že na základě objednávky třetího žalovaného prováděl první žalovaný "práce autojeřábem", přičemž součástí těchto prací, v souladu s objednávkou, nebyly vazačské práce, které provedl, resp. se na nich podílel svědek A. - pracovník prvního žalovaného, a to v rozporu s pokyny svého zaměstnavatele. Za této situace odpovídá nikoli první žalovaný, ale přímo konkrétní fyzická osoba, která za své jednání nese i odpovědnost. Jestliže však proti této osobě nebyla náhrada nemajetkové újmy uplatněna, nemohly být stěžovatelky v řízení úspěšné. Jinak řečeno, žalovaná právnická osoba by odpovídala za zásah do osobnostních práv stěžovatelek pouze tehdy, pokud by mezi zemřelým a prvním žalovaným existoval vnitřní vztah založený na pracovním nebo obdobném poměru.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by ze strany Nejvyššího soudu ČR byla porušena ústavně garantovaná práva, jak se domnívají stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosinec 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu