ECLI:CZ:US:2006:3.US.680.06
sp. zn. III. ÚS 680/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. října 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R, zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou v Praze 9, Boušova 792, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. května 2006, čj. 20 Cdo 916/2006-89, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2004, čj. 58 Co 662/2003-32, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. května 2003, čj. 25 Nc 10941/2003-4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. Usnesením ze dne 7. května 2003 nařídil Obvodní soud pro Prahu 9 na majetek stěžovatele jako jednoho ze dvou povinných exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora. Městský soud v Praze jako soud odvolací toto rozhodnutí potvrdil, protože byly splněny všechny zákonné předpoklady pro nařízení exekuce, zejména že zde je formálně i materiálně vykonatelný titul. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel argumentuje porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud se ve svém usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatele, vypořádal se všemi v dovolání uvedenými argumenty, přičemž následně dovodil, že dovolání není přípustné, protože nepředložilo otázku zásadního právního významu. Ústavní soud není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví.
Nejvyšší soud se vyjádřil k údajným nedostatkům exekučního titulu, které stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně zpochybňuje, a Ústavní soud v tomto odkazuje stěžovatele na relevantní část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Ani z judikatury Ústavního soudu, kterou stěžovatel cituje, ani z žádné jiné judikatury, v žádném případě nevyplývá, že není-li ve věci samé podáno řádné poučení odvolacím soudem o možnosti podat dovolání, že by snad rozhodnutí odvolacího soudu bylo nulitní (a tedy neexistoval by exekuční titul), jak se snaží dovodit stěžovatel. Takovýto závěr by byl naopak ve zjevném rozporu s požadavky právní jistoty.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006