ECLI:CZ:US:2006:3.US.686.05
sp. zn. III. ÚS 686/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2006 v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti SPRING-STAV, spol. s r. o., se sídlem Hálkova 1203/32, Plzeň, právně zastoupené JUDr. Gustavem Valenzem, advokátem se sídlem Božkovská 15, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Cmo 93/2005-285, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2005, č. j. 28 Cm 922/96-272, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. 12. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno její žádosti o osvobození od soudních poplatků, s tím, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny. A porušen měl být i čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti postrádající bližší ústavněprávní argumentaci tvrdila, že k porušení jejích práv mělo dojít tím, že soud nezohlednil doloženou daňovou ztrátu a aplikoval na právnickou osobu jiná kritéria, než uplatňuje u osob fyzických, jež předkládají přehled svých příjmů a výdajů na předtištěném formuláři, jehož obsahu nejlépe odpovídá daňové přiznání. Tím soud porušil ústavní zásady rovnosti. Vrchní soud navíc stěžovatelce doporučil využití tržního institutu financování soudního sporu, tím vykročil z mezí stanovených zákonem. V jiných dvou obchodních sporech přitom obecné soudy stěžovatelku osvobodily jak od vyššího, tak od podstatně nižšího poplatku, než byl poplatek za odvolání ve výši 94 040,- Kč, od něhož nebyla napadenými rozhodnutími osvobozena. Tento postup obecných soudů postrádá logiku. Navíc soudy nepřihlédly k podstatnému zhoršení poměrů stěžovatelky, k němuž došlo v roce 2003.
Z usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2005, č. j. 28 Cm 922/96-272, Ústavní soud zjistil, že krajský soud nevyhověl žádosti o osvobození od poplatku za odvolání, vycházeje z údajů o čistém obchodním obratu stěžovatelky, jenž v letech 2000 a 2001 přesáhl 27 miliónů Kč a zohlednil i výši čistých aktiv, jež ke konci roku 2003 přesáhla 4 milióny Kč.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Cmo 93/2005-285, Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatelky proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu, v němž stěžovatelka argumentovala obdobně jako v ústavní stížnosti, Vrchní soud zamítl a napadené usnesení potvrdil. Vrchní soud mj. konstatoval, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatelka je držitelkou nároku na zaplacení 1,3 miliónu Kč.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelka neprokázala, že došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), resp. ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03 in Sb. n. u., sv. 33, str.371 ).
Protože námitky stěžovatelky uváděné v ústavní stížnosti se týkaly aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Krajský soud v napadeném usnesení (str. 2 uprostřed) uvedl, že při výrazné výši obratu stěžovatelky bylo v jejích silách poplatek zaplatit a důvod pro osvobození od poplatků nelze nalézt ve vykázané daňové ztrátě, když je na podnikateli, aby měl dostatek prostředků na vedení soudních sporů. Vrchní soud k tomu v napadeném usnesení (str. 2 dole) dodal, že rovnost účastníků řízení "nelze absolutizovat" a použít ji bez výjimky na všechna ustanovení o. s. ř. Zobecnění závěrů stěžovatelky by podle odvolacího soudu (str. 2 odst. 5) vedlo k osvobození u všech obchodních společností v podobné situaci (rozuměj obchodní společnosti nevyvíjející podnikatelskou činnost), avšak takové společnosti jsou dle zkušenosti vrchního soudu velmi početné.
Vrchní soud své rozhodnutí pečlivě odůvodnil a pokud stěžovatelka dokládá různé přístupy obecných soudů k danému problému, Ústavní soud dodává, že není a nemůže být sjednocovatelem judikatury obecných soudů. Argumenty vrchního soudu uvedené v jeho rozhodnutí nejsou libovolné, tj. pohybují se v rámci možného skutkového a právního posouzení věci z hlediska obyčejného práva, a proto není prostor pro zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv, jak tvrdila v ústavní stížnosti. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 4. ledna 2006
Jan Musil, v.r.
předseda senátu