ECLI:CZ:US:2006:3.US.69.05
sp. zn. III. ÚS 69/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti JUDr. A. K., zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem se sídlem Lánská 65, Praha 9 - Kyje, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. listopadu 2004 č. j. 33 Odo 461/2003-135, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje formální náležitosti návrhu [ve smyslu ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"], napadá stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004 č. j. 33 Odo 461/2003-135, kterým tento soud zamítl dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2003 č. j. 18 Co 396/2002-120, a tvrdí, že Nejvyšší soud ČR předmětným rozsudkem porušil jeho práva a svobody ve smyslu čl. 11, čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí s hodnocením důkazů na jejichž základě byl zjištěn skutkový stav věci, a z něj vyvozenými právními závěry dovolacího soudu. Stěžovatel zdůrazňuje, že dovolací soud se v projednávané věci údajně omezil jen na zjištění jedné z podmínek nezbytných ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to bezdůvodností. Dovolací soud se prý nezabýval existencí či neexistencí podmínky obohacení, které podle názoru stěžovatele nevzniklo jemu, ale odsouzenému L. S., kterému stěžovatel nakupoval konkrétní věci z finančních prostředků převedených na jeho účet L. S.. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že neměl důvod zkoumat původ předmětných finančních prostředků, neboť je prý zcela běžné, že náklady na potřeby odsouzených, včetně nákladů obhajoby, platí jiná osoba, nežli klient.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004 č. j. 33 Odo 461/2003-135 se zjišťuje, že dovolání stěžovatele (v dřívějším řízení žalovaného) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2003 č. j. 18 Co 396/2002-120, dovolací soud zamítl.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku dovolacího soudu, soud prvního stupně uložil stěžovateli zaplatit žalobci R. Y. H. (dále jen "žalobce"), částku 520 500,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 18. 8. 1999 do zaplacení; ohledně dalších úroků z prodlení řízení zastavil. Ke skutkové stránce věci soud prvního stupně uvedl, že v období let 1997 - 1998 převedl L. S., tehdejší klient stěžovatele, z účtu žalobce na účet stěžovatele postupně žalovanou částku, přičemž napodobil podpisový vzor žalobce. Předmětná částka byla použita na úhradu právního zastoupení L. S. stěžovatelem a na osobní potřeby L. S., který byl pravomocně odsouzen za trestný čin podvodu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a byla mu uložena povinnost zaplatit žalobci výše uvedenou částku. Soud prvního stupně (vázán právním názorem odvolacího soudu) dovodil, že stěžovatel se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil jednak tím, že získal plnění bez právního důvodu, jednak získáním majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů. Důvodem zastavení řízení ohledně části požadovaného úroku z prodlení bylo částečné zpětvzetí žaloby.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2003 č. j. 18 Co 396/2002-120 potvrdil odvoláním stěžovatele napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a k námitce stěžovatele doplnil, že podle ustanovení §135 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je soud vázán jen výrokem o vině a o tom, kdo spáchal trestný čin, nikoli odůvodněním rozsudku, a "že přiznání nároku na náhrady škody v trestním řízen nijak nebrání žalobci v uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení". V případě dvojího plnění, dovodil dále odvolací soud, je tato otázka řešena ve vykonávacím řízení, proto je nerozhodné, zda stěžovatel věděl o trestné činnosti svého klienta či nikoliv.
Dovolací soud poté, co se zabýval dovolacími důvody jinak přípustného dovolání, které bylo podáno včas a k tomu oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud nejprve konstatoval, že důkazy, jejichž opomenutí stěžovatel vytýká odvolacímu soudu za použití dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., se týkají "skutečností, které nebyly podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem". Protože se nejedná o skutkové zjištění, které nemá podle obsahu předmětného spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nejde o výše uvedený dovolací důvod, ale pouze o důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V další části odůvodnění se dovolací soud zabýval námitkou stěžovatele, že v dané věci se prý nemůže jednat o bezdůvodné obohacení z toho důvodu, že osobou, která se obohatila na úkor žalobce, není stěžovatel, ale L. S.. V této souvislosti dovolací soud zdůraznil, že ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 o. s. ř. je bezdůvodným obohacením mimo jiné též majetkový prospěch získaný bez právního důvodu. V předmětné věci bylo nepochybné, že L. S. poukázal na základě padělaných příkazů k úhradě na účet stěžovatele celkem částku 520 500,- Kč, a to přesto, že pro takové plnění neexistoval ve vztahu mezi účastníky žádný právní důvod. Vzhledem k tomu, že takové plnění se nutně projevilo na majetku stěžovatele zvýšením jeho aktiv, není pro posouzení věci podstatné, dovozuje dále dovolací soud, že stěžovatel poskytl L. S. právní službu a část těchto finančních prostředků použil v jeho prospěch.
Podle názoru dovolacího soudu nelze na posuzovanou věc aplikovat ustanovení §454 občanského zákoníku, neboť k naplnění citovaného ustanovení by došlo pouze tehdy, pokud by bylo zjištěno, že jak tomu, kdo plnil, tak i tomu, komu bylo plněno, muselo být zřejmé, že jde o plnění osoby, která k takovému jednání nemá právní povinnost, a která tak činí za osobu, která naopak takovou povinnost má. Skutečnost, že předmětná celková částka byla plněna na účet stěžovatele L. S. a nikoli žalobcem, není pro aktivní věcnou legitimaci podstatná, zdůraznil dále dovolací soud, neboť "bezdůvodné obohacení je závazkem, z něhož vzniká povinnost k jeho vydání tomu, kdo se obohatil, a právo na jeho vydání tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, ať již bylo takové plnění, z něhož bezdůvodné obohacení vzniklo, poskytnuto kýmkoli".
Dovolací soud nesouhlasil ani s další námitkou stěžovatele, že část prostředků přijatých od L. S. z účtu žalobce použil pro potřeby L. S. v dobré víře, že jde o prostředky k tomu určené, a v této souvislosti s odkazem na stanovisko uveřejněné pod č. Rc 25/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl, že "odpovědnost za získaný majetkový prospěch, který se musí vydat, vzniká bez ohledu na zavinění".
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele, které směřují výhradně proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004 č. j. 33 Odo 461/2003-135, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Nejprve Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že mu přísluší posuzovat ústavní stížnost pouze z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. posuzovat námitky stěžovatele z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Proto se Ústavní soud omezil jen na posouzení důvodnosti námitek stěžovatele o údajném porušení ústavně garantovaných práv a svobod ve smyslu čl. 11, čl. 28 a čl. 36 Listiny.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, předestřené již soudu dovolacímu, že odvolací soud nepřihlédl k důkazům provedeným soudem prvního stupně nasvědčujícím tomu, že finanční prostředky z účtu žalobce použil částečně ve prospěch L. S., přičemž zbytek důvodně považoval za odměnu za poskytnuté právní služby. Proto se prý v dané věci nemohlo jednat o bezdůvodné obohacení, neboť stěžovatel jako advokát poskytující právní služby svým klientům "nemá prostředky k tomu, aby zkoumal, zda peníze, kterými je mu placeno, pocházejí z trestné činnosti", přičemž je současně nepochybné, že má právo na spravedlivou odměnu za poskytnuté služby.
Jak vyplývá z výše uvedené zevrubné rekapitulace obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2004 č. j. 33 Odo 461/2003-135, dovolací soud se těmito námitkami stěžovatele zabýval a v odůvodnění napadeného rozsudku se s nimi dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal, přičemž právní závěr jím vyvozený, který má oporu ve skutkových zjištěních soudu nalézacího, je zcela v souladu jak s právní teorií, tak i s judikaturou obecných soudů. Ústavní soud na tento právní názor, který shledal jako úplný, jasný a srozumitelný, zcela odkazuje.
Jen pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že odpovědnost stěžovatele vydat neoprávněný majetkový prospěch vzniká bez zřetele na zavinění. Obecné soudy ve smyslu ustanovení §458 občanského zákoníku, který určuje způsob a rozsah povinnosti toho, kdo neoprávněně získal majetkový prospěch, správně rozhodly, že stěžovatel je povinen vydat vše, co bylo na jeho účet z účtu žalobce převedeno. Ve věci není právně významné, zda stěžovatel z těchto finančních prostředků plnil L. S., či zda zbytek těchto peněz považoval za svoji oprávněnou odměnu za poskytnuté právní služby. Podstatné je, že v projednávaném případě byly naplněny znaky skutkové podstaty bezdůvodného obohacení (bezdůvodnost a obohacení na straně stěžovatele); proto rozhodnutí obecných soudů stěžovateli ukládající povinnost vrátit (zaplatit) žalobci předmětnou částku včetně úroku z prodlení je správné.
Ve vztahu k námitce stěžovatele o údajném porušení jeho práva na spravedlivý proces považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že obsah práva na spravedlivý proces nelze v žádném případě vykládat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na soudní rozhodnutí, které odpovídá jeho právnímu názoru či jeho subjektivní představě o správném soudním rozhodnutí.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem pouze v tom, že má právo na odměnu za vykonanou práci (ve smyslu čl. 28 Listiny), takovou odměnu však v zásadě má očekávat od toho, komu svoji práci na základě smluvního vztahu skutečně odvedl, a kdo je tedy povinen za vykonanou práci i řádně zaplatit. Jak již tedy konstatovaly obecné soudy, stěžovatel má i nadále právo požadovat od L. S. jak odměnu za poskytnutou právní službu, tak i finanční prostředky, které stěžovatel vynaložil na jeho osobní potřeby.
Ze všech důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu