ECLI:CZ:US:2006:3.US.690.05
sp. zn. III. ÚS 690/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. ledna 2006 v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 3 T 170/2004, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 5 To 144/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1232/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas a oprávněnou osobou podanou ústavní stížností domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Vyslovil přesvědčení, že citovaná rozhodnutí a řízení jim předcházející porušují ústavně zaručené právo na soudní ochranu, konkrétně čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Napadenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, jehož se dopustil tím, že jako jediný jednatel společnosti Villasped, s. r. o., předal tahač zn. DAF TE 95 do užívání společnosti JKT, s. r. o., ačkoli k tomuto jednání nebyl oprávněn, neboť tahač byl ve vlastnictví leasingové společnosti ČSOB Leasing. Poškozené leasingové společnosti jednáním stěžovatele vznikla škoda ve výši 354.380,- Kč, a to za situace, kdy v okamžiku předání tahače stěžovatel po delší dobu neplatil leasingové splátky, a z tohoto důvodu mu již leasingová smlouva byla vypovězena s výzvou k vrácení daného tahače. Stěžovateli pak byl dle §248 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž jeho výkon byl podmíněně uložen na zkušební dobu dvaceti měsíců. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 se stěžovatel odvolal, nicméně jeho odvolání bylo Městským soudem v Praze zamítnuto pro nedostatek důvodnosti odvolacích námitek; následně bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako zjevně neopodstatněné i stěžovatelovo dovolání.
Porušení svých ústavních práv stěžovatel spatřuje především v tom, že obecné soudy nezajistily jeho práva na nestranný a spravedlivý proces plynoucí ze zák. č. 141/61 Sb., trestního řádu, Ústavy a Listiny. Obvodnímu soudu pro Prahu 10 vytkl, že nesprávně zjistil skutečnosti rozhodné pro vynesení výroků o vině a trestu, zejména že nebyli v hlavním líčení vyslechnuti stěžovatelem navrhovaní svědci, kteří měli potvrdit, že stěžovatel nehodlal ponechat si předmět leasingu ve svém vlastnictví a leasingové společnosti jej nevrátit. Rovněž namítl, že prvoinstanční soud ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku popsal nikoli znaky trestného činu zpronevěry, pro nějž byl stěžovatel uznán vinným, ale spíše trestného činu neoprávněného užívání cizí věci. K rozhodnutí Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího stěžovatel uvedl, že neodstranil namítané vady řízení v prvním stupni, když nevyslechl stěžovatelem navrhované svědky a rozhodování opřel především o výpověď jediného svědka (zaměstnance leasingové společnosti), čímž porušil zákonná a ústavní stěžovatelova práva na soudní ochranu. Ohledně porušení svého práva na spravedlivý proces ze strany dovolacího soudu se stěžovatel domníval, že Nejvyšší soud ČR nezajistil jeho právo na spravedlivý a nestranný proces, když se ve svém rozhodnutí námitkami stěžovatele nezabýval a dovolání odmítl. S ohledem na popsané stížnostní důvody navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Po prostudování ústavní stížnosti a souvisejících listin a po zvážení všech ústavněprávních aspektů posuzované věci Ústavní soud shledal, že jde o ústavní stížnost nedůvodnou.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody (§82 odst. 2 zák. o Ústavním soudu). Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30/6/2004, sp. Zn. III. ÚS 321/03).
V dané věci je především nutno konstatovat, že ústavní stížnost neobsahuje prakticky žádnou ústavně relevantní argumentaci. Jejím obsahem je pouze opětovné shrnutí vývoje trestní věci stěžovatele a opakování dříve uplatňované obhajoby. Zároveň stěžovatel v rozporu s účelem ústavního soudnictví nedokládá jakékoli konkrétní porušení svých ústavně garantovaných práv a svobod, nýbrž toliko v obecné rovině označuje postup obecných soudů za kolidující s ústavními normami. Naopak Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí nevykazují žádná pochybení takového charakteru a intenzity, aby byla způsobilá přivodit jejich zrušení Ústavním soudem. Obecné soudy se s trestní věcí stěžovatele vypořádaly ústavně zcela konformním způsobem a zejména z rozsudku soudu I. stupně vyplývají skutkově i právně správné a logicky odůvodněné závěry ohledně trestné činnosti, pro niž byl stěžovatel odsouzen. Nelze ničeho namítat proti závěrům obecných soudů, které dostatečně zjistily skutkový stav a svá skutková zjištění rovněž přiléhavě podřadily příslušným právním normám; a to ani přes stěžovatelovy námitky spočívající v absenci výslechů jím navrhovaných svědků a případné chybné právní kvalifikaci jednání stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel převedl předmět leasingu ve vlastnictví poškozené společnosti na třetí osobu, a to za situace, kdy sám již po určitou dobu neplatil leasingové splátky a byl leasingovou společností vyzván k vrácení předmětu leasingu po vypovězení leasingové smlouvy, naplňují znaky trestného činu zpronevěry dle §248 tr. zákona po formální i materiální stránce a tomu odpovídá i skutková věta rozsudku soudu I. stupně. Pokud soudy nepřistoupily k výslechům dalších svědků, pak tak učinily opodstatněně v souladu s ust. §2 odst. 5 tr. řádu, neboť již byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, a svůj postup - včetně zamítnutí návrhu na výslechy dalších svědků - poté náležitě odůvodnily. Co se týče právní kvalifikace trestného jednání stěžovatele, jedná se bezpochyby o trestný čin dle §248 tr. zák., jelikož stěžovatel si přisvojil cizí věc (výše specifikovaný tahač) a na cizím majetku (tj. majetku leasingové společnosti) tím způsobil škodu (ve výši vyčíslené obecnými soudy správně, v souladu se zákonem i konstantní judikaturou). Přisvojení si cizí věci ve smyslu §248 tr. zák. spočívá zejména v tom, že pachatel v rozporu s účelem, za nímž mu byla věc svěřena, věcí nakládá způsobem, který maří základní účel svěření. Tento znak trestného činu stěžovatel naplnil přenecháním tahače k užívání třetí osobě odlišné od stran leasingové smlouvy, což obecné soudy správně ve svém rozhodování zohlednily. Konečně také druh i výměra trestu byly obecnými soudy zvoleny adekvátně a v souladu se zákonnými ustanoveními, kdy trest odnětí svobody nespojený s jeho přímým výkonem v uložené výši plně zachycuje okolnosti posuzovaného případu.
Lze shrnout, že obecné soudy řádně provedené důkazy hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními trestního řádu, jakož i právní normy aplikovaly přiléhavým způsobem. Jejich postup nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, proto neporušila základní práva stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené postupoval Ústavní soud dle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2006
Jan Musil, v. r.
předseda senátu